Události roku 1989 jsem prožíval jednak ve Slavkově, kde jsem bydlel, a jednak v Brně, kde jsem pracoval. Již dlouho předtím jsem se zajímal o to, co se děje v disidentském hnutí a snažil jsem se pro změnu něco dělat. Pomáhal jsem rozšiřovat protirežijní tiskoviny, zúčastňoval jsem se protestních akcí v souvislosti s okupací v roce 1968, pravidelně jsem sledoval vysílání zahraničních stanic a informoval okolí.

První pracovní den po událostech 17. listopadu v Praze se všude více diskutovalo, než pracovalo, vědělo se, že divadla na podporu studentů také vstupují do stávky, že se na pracovištích zakládají stávkové výbory, že na půdě filozofické fakulty brněnské univerzity, která jako první z vysokých škol v Brně vstoupila do stávky, promluvil divadelník a disident František Derfler, že i v Brně se věci dávají do pohybu. Mluvčí Charty 77, disident a pozdější představitel Občanského fóra v Brně Jaroslav Šabata byl preventivně zadržen. Stejně jako další významná politická aktivistka a chartistka Hana Holcnerová, se kterou jsem ještě dopoledne toho dne kvůli informacím o demonstraci telefonicky mluvil.

Dozvěděli jsme se, že studenti připravují na odpoledne shromáždění na náměstí Svobody. Proto jsme zbystřili, když jsme s kolegy zpozorovali z oken přes dvorní trakt našeho podniku v centru Brna srocování příslušníků Veřejné bezpečnosti. Přesto jsme se s kamarádem na chystanou akci vydali. Všechny přístupové cesty na náměstí Svobody však byly zataraseny policejními auty, autobusy a zásahovými jednotkami, připravenými demonstraci zabránit. Na Běhounské se nám podařilo prosmýknout mezi zdí a autobusem a doběhnout na náměstí. Ocitli jsme se tam sami dva opuštění a přiznávám, plni strachu.

Postupně však začínali vybíhat další jednotlivci z různých koutů. Najednou nás byly desítky, a když se ozval z amplionu zpočátku chrchlavý zvuk a následné oznámení komunistického primátora Pernici, že se proti demonstrantům zasahovat nebude, začaly se z postranních ulic doslova valit davy lidí, které ve chvíli zaplnily celé náměstí. Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu.

Zásahové jednotky byly stále na dohled připraveny, proto jsme raději seděli nebo klečeli na zemi, i když bylo mrazivé počasí. Zpívali jsme několikrát hymnu a podporovali prohlášení studentů. Demonstrace na náměstí Svobody se pak konaly denně, přesto první Svoboďák byl neopakovatelný, krásný a euforický.

Také ve Slavkově, kam se brzy dostalo revoluční dění, jsem se zapojil. Měl jsem v Brně možnost rozmnožovat letáky a dokumenty. Ty jsme pak ve Slavkově po večerech třídili a roznášeli. Jednou jsem se dostal pozdě za tmy až za pekárnu a chtěl je vylepovat na plot tamních skladů, když z areálu vyběhl pes s dozorcem. Tak jsem se vylekal, že jsem omylem běžel na opačnou stranu, až na křižovatku k Vážanům. Když se začalo ve Slavkově zakládat Občanské fórum, vyzvedával jsem hromadně tiskoviny v Brně na Mečové, ty jsme pak zpracovávali v určených prostorách zámku, které nám jako zázemí poskytl tehdejší ředitel slavkovského muzea Jiří Pernes.

V prosinci 1989 byl zvolen prezidentem Václav Havel a začaly se připravovat první svobodné volby. S nimi souvisela návštěva předsedy české vlády Petra Pitharta ve Slavkově v červnu 1990. Setkání s ním, jeho delegací a členy slavkovského Občanského fóra se uskutečnilo v Černé kuchyni na zámku, kde se podával volební guláš, který jsem pro všechny doma uvařil. Pochutnal si na něm i Petr Pithart. Mám na to hezkou vzpomínku.

BŘETISLAV ROZSYPAL