Shon z jerevanského nádraží uklidňuje až houpavá jízda temnou krajinou. Autobus naložený obrovskými taškami toho, co se podařilo zachránit při útěku z domova před pár týdny a jejich majiteli, uhání z Jerevanu směrem na Goris a pak dále Lačinským průsmykem směrem na Stepanakert. Někteří mají jen jednu igelitku. Nestihli si sbalit ani doklady. Dnes je to jediná možná cesta jak se do Artsakh (Náhorní Karabach) dostat. Ostatní příjezdové cesty jsou již na zabraném území Ázerbájdžánem. Lidé ukolébaní jízdou pospávají. Právě v tomto “koridoru” jsou první ruské hlídky, jelikož tu mají za úkol
hlídat bezpečí. Azeři nesmí na silnici. Pak jak mávnutím proutku všichni ožívají a naklání se k oknům…Susha – Checkpoint u města, které ještě před pár dny bylo jejich. Teď na křižovatce vedle sebe stojí rusové a Azeři a na hradbách města vlaje Azerská vlajka. Autobusem citelně prolítla směsice strachu, hněvu a napětí. 

Odtud je to již necelých dvacet kilometrů do Stepanakert a po zbytek cesty trvají vášnivé diskuse, gesta rukou jsou velmi intenzivní. Sjíždíme do údolí a z mlhy vystupuje silueta města. Přijíždíme na náměstí. Kolem autobusu okamžitě začíná blázinec. Lidé na sebe pokřikují, mávají, smějí se, brečí. Po několika týdnech se setkává otec se svojí manželkou a dětmi, setkávají se rodiče se synem, který je přijel vyzvednout, setkávají se bratři, protože ten starší bojoval. Vystupuje i babička, oči zalité slzami. Přistupuje k ní voják a objímá ji. Vytahuje z kabelky pamětní cedulku s obrázkem svého syna. Tak jako tisíce dalších mladých mužů padl v boji.

Během války a po té, co bylo rozhodnuto o postoupení většiny území Karabachu, odešlo dle oficiálních zdrojů na  pětasedmdesát tisíc obyvatel. Skutečná čísla však budou mnohem horší a budou se zřejmě dotýkat hranice sta tisíc. Do oblasti Náhorního Karabachu se během prvních dvou prosincových týdnů vrátilo na třicet tisíc obyvatel. Do svých domovů
se může vrátit však jen malá část, jelikož většina je z oblastí zabraných Ázerbájdžánem. Nacházejí ubytování v hotelích, v rodinách, u vzdálených příbuzných příbuzných, některým se podařilo sehnat nový dům. Po celé Arménii se zvedla obrovská vlna solidarity a lidé, kteří měli volné byty, domy, hotely či penziony, je okamžitě dali k dispozici vládě a ta je
postoupila “přesídleným osobám”.

Během tří hodin přijede ještě na deset takových autobusů. Počty během následujících dní postupně klesají. S přicházející mlhou se vytrácí i lidé se svými zavazadly narvanými do osobních automobilů. Mlha, tolik typická pro toto období,  dokresluje smutnou atmosféru posledních měsíců. Procházím se městem, které se pomalu vzpamatovává z právě ukončené války. U hlavní budovy elektrárny, které chybí část střechy, mě zastavuje menší postarší muž. “Rakety tu lítaly všude kolem… podívej, jak jsou okolní domy zničené. Bydlím tady v tomto domě. Byli jsme se sousedy schovaní ve sklepě a modlili se. Nic jiného nám nezbývalo. Bylo to strašný”, ukazuje Erik, jak se mi představil, rozhazujíc rukama směrem k postiženým místům. Když zjišťuje, že jsem z Česka, nadšeně mě zve k sobě do dílny. Je švec a opravuje boty. Má  neskutečný přehled o dění u nás. Ptá se mě na prezidenta, na situaci kolem viru a opatřeních, které máme. Pochopitelně stáčím řeč na Karabach. Zajímá mě jeho názor na ruskou armádu, která si na nedalekém letišti zřídila obrovskou základnu. “Je to takové smíšené. Byli jediní, kdo nám přišel na pomoc. Teď nám opravdu hodně pomáhají. Ale tobě to jako Čechoslovákovi nemusím vykládat, zažili jste to v osmašedesátém. Spousta lidí je nadšených, že tu jsou, já se ale bojím, co bude dál. Víš, moc jim nevěřím”.

Rozloučíme se a já pokračuji dál mlžnými ulicemi. Kroky mě zavedou na hřbitov. Desítky nových hrobů, spoustu čerstvě vykopaných čekajících na ceremonii. Dopadá na mě smutek a svým způsobem i jakási bezmoc. Mladí kluci, ročníky 2000-2002, ale i starší. Někteří padli na území dnes spravované Ázerbájdžánem. Rodiny stále čekají, kdy si budou moci těla vyzvednout, čeká se i na výměny zajatců, které se postupně dějí v režii Rusů. Tohle se demograficky projeví až za pár let. Sháním hotel, ale jak se ukazuje, ceny jsou buď naprosto přemrštěné, nebo je plno. Nakonec narážím na hotel s celkem přijatelnou cenou, kterou se mi podaří ještě o nějakou tu tisícovku dramů srazit. Pokoj je malý, studený bez topení, hned vedle recepce, takže každý příchozí i odchozí hotelový host je vlastně i mým hostem. Později večer, respektive brzo k ránu se vyjasňuje, proč jsou ubytovací kapacity ve městě plné.

Město je totiž mimo “přesídlených lidí“ také plné ruských pracovníků. Ti, co jsou ubytovaní ve stejném hotelu jako já, se mi představují jako “inženýři pro bezpečnost”. Dál se neptám, protože marnost otázky je celkem jasná. Ostatně, jejich “kolegů“ je tu spousty. Na místě, kam přijíždí autobusy den co den, natáčí štáb ruské televizní stanice Hvězda, prý velmi
populární i zde v Karabachu. Jedno odpoledne se s nimi dávám do řeči. Jsou tu už šest týdnů a opravdu moc se těší domů. Kameraman a zvukař. Jsou tu jako zaměstnanci ministerstva války. 

RICHARD BOUDA, Brno