Účelem pravidel hospodářské soutěže členských zemí Evropské unie je zajistit pro všechny firmy stejné a spravedlivé podmínky. Z předpisů EU mj. vyplývá, že podniky mají zakázáno uzavírat kartelové dohody o cenách a nemohou si mezi sebou rozdělovat trh. Nesmí zneužívat dominantní postavení na konkrétním trhu k tomu, aby vytlačily menší konkurenty a nemohou se spojovat, pokud by takové spojení vedlo k získání kontroly nad celým trhem. Fúze podniků je běžná, ale společnosti, které mají v EU nemalý obrat, se nemohou bez bez souhlasu Evropské komise spojit. Firmy nesmí zneužívat svou silnější vyjednávací pozici ke stanovování podmínek, které by dodavatelům či zákazníkům znemožňovaly obchodovat s konkurencí. Unie šetří i praktiky, narušující soutěž v souvislosti s výkonem povolání např. architektů, lékařů. Autoři knihy Soutěžní právo (C.H. Beck, Praha 2012) Jindřiška Munková, Jiří Kindl a Pavel Svoboda na str. 20-21 připomínají, že koncepce hospodářské soutěže v Evropě se po II. světové válce opřela o učení ordoliberalistů. To podle nich pojímá soutěž jako proces, který umožňuje každému účastníkovi svobodu. Ve svobodné ekonomice není nikdo nucen k podnikání, má ale mít volný přístup k trhu. Proto vznikla pravidla, která vymezují prostor pro výkon svobodné soutěže a vytyčují její nepřekročitelné hranice.

Náprava čtyřicetileté devastace

Ekonom Robert Holman ve své knize Dějiny ekonomického myšlení (C. H. Beck, 2017) na straně 515 uvádí, že po revoluci v roce 1989 se konečně myšlenky, které nebylo možné svobodně vyslovovat čtyřicet let, staly běžným tématem ekonomických debat. A ekonomické otázky se také okamžitě stávají tématem, kterému chce porozumět i nejširší veřejnost. Tato slova profesora Holmana v reálné situaci po pádu totality v Československu znamenala, že nastupující politická garnitura musela napravovat více než čtyřicet let trvající devastaci všech oblastí života v naší zemi. Vedle obnovení základních lidských práv bylo potřebné zavést prvky tržního hospodářství. Jedině tržní ekonomika s konkurencí malých i velkých subjektů může znamenat ekonomický růst a s ním spojené zvyšování životní úrovně společnosti. Autor těchto řádků ve své knize Státním úředníkem aneb ohlédnutí za hospodářskou soutěží (Vutium, Brno 2019) připomíná na příkladu dvou korejských států nejmarkantnější případ pravdivosti tohoto tvrzení. Pětadvacetimilionová Severní Korea se z původně průmyslově rozvinutější části poloostrova se v důsledku striktně centrálně plánovaného hospodářství za více než 70 let stala jednou z nejchudších zemí světa.

Na rozdíl od vyspělé Jižní Koreje se soukromým podnikáním, spočívá soutěžní prostředí v KLDR jen v tom, že diktátor Kim Čong-un v různých podniicích slovy všeznalého experta učí vystrašené vedoucí pracovníky, jak se má pěstovat rýže, jak se mají vyrábět šicí stroje. Jižní Korea se po ničivé válce v letech 1950–1953 přeměnila z agrární země s diktaturami na demokratický stát s moderní tržní a ekonomikou.

V roce 1989 se i naše země vrátila na cestu, která byla v únoru 1948 násilně přerušena. Součástí změn bylo také obnovení tržní ekonomiky. Kontrolu nad férovými podmínkami na trhu v ČR plní Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Rozhodování českého ÚOHS je vícestupňové a soudně přezkoumatelné.

KRISTIÁN CHALUPA