Málokdo zná bývalé horníky z rosicko-oslavanského revíru tak dobře a v tak velkém počtu jako František Ševčík. Zbýšovský lékař se staral o jejich zdraví devět let přímo na šachtách a zhruba půlka jich v zůstala v jeho evidenci i po ukončení těžby před třiceti lety. Někteří za ním dojíždějí, i když dnes bydlí desítky kilometrů daleko. Od začátku bylo jasné, u koho projekt Dolujeme vzpomínky odstartujeme.

Pane doktore, po tak dlouhé době na šachtě, tykáte si nebo vykáte s bývalými horníky?Lékař František Ševčík v ordinaci.Zdroj: Foto: se svolením Františka Ševčíka a Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska
Většinou tykáme, oni mně i já jim a nezáleží na věku. Říkají mi: Ty doktore.  I když někteří přešli na vykání. Proč to nevím, ale ctím to. Když jsem jako mladý devětadvacetiletý kluk přišel do ordinace na šachtu, tak jsem samozřejmě všem zásadně vykal. No a když jsem s nimi fáral dolů, tak mi ti staří chlapi říkali: "Doktore, tak nám tyké, ne?" A já na to, že ne, že se to nehodí. "Tak my ti hodíme lopatu uhlí za krk a uvidíme, jestli řekneš ty vole nebo vy vole." A teď už jsem starej chlap i já, takže to tykání je přirozenější. Ale s některými si vykáme stále.

Tuhle otázku pokládám všem - jste místní nebo náplava, která přišla za prací?
Místní. Sice jsem se narodil v Moravském Krumlově, ale tam jsem byl týden  a od té doby jsem ve Zbýšově.

Vaši rodiče měli s hornictvím něco společného?
Otec byl havíř a matka dělala na šachtě sestru. Tatínek pocházel od Černé hory, jako patnáctiletý v 50. letech odešel do hornického učiliště v Zastávce, potkal se s maminkou a už tu zůstal. Fáral na Antonínovi, pak na Jindřichovi dvojce. Šel do důchodu v 55 letech, jak havíři chodívali.

Proč jste se rozhodl pro medicínu?
Protože se mi to líbilo a líbí. Mám to štěstí, že celý život dělám, co mne baví.

Od začátku jste měl jasno, že po vystudování půjdete dělat havířského lékaře?
Ne, chtěl jsem dělat kardiologii. Jenže když jsem medicínu dodělal, tak v tomto oboru v Ivančicích nebylo místo. Udělal jsem si tam kolečko po všech odděleních, no a jak je to ve filmu o Básnících, po půl roce mě "jako nejlepšího" dal primář interny k dispozici a oblítal jsem všechny obvody v okolí, znám komplet Rosicko a Ivančicko. Jen jsem bohužel v pátek nevěděl, kde budu v pondělí.

Ilustrační foto.
Monument nad dolem ve Zbýšově? Komolý jehlan

Jako zastupující lékař jste fungoval?
Ano, kde byl někdo nemocný, chyběl, tak jsem zaskakoval. Dělal jsem si srandu, že ze mne asi chce ředitel pak udělat šéfa, abych všechno a všechny v okolí znal. Takhle jsem fungoval dva roky a už jsem toho měl plné zuby. V tu dobu už mne tehdejší ředitel RUD Emil Okruhlica uháněl, ať jdu na šachtu, pořád řešil nějaké trable s doktory. Hučel do mne, sliboval, že zajistí dobré podmínky tak dlouho, až jsem mu na to kývl.

A to bylo kdy?

1. ledna 1983 jsem nastoupil a jako důlní doktor jsem zůstal devět let. Měl jsem pod sebou celé tamní středisko, důlní lékař byl vždy veden jako šéflékař. Jako důlní jsem měl na starosti havíře a lidi, co chodili pod zem, kolega pak povrcháře. Když bylo potřeba, samozřejmě dělali všichni všechno, ale toto bylo základní rozdělení. Povrchový ale nemusel sfárat a dělat kontroly důlních pracovišť. Měli jsme čtyři sestry, jeli jsme v nepřetržitém provoze. Od půl šesté do dvou fungovali denně doktoři, od dvou pak měla službu sestra. Když došlo k nějakému blbému úrazu, tak si pro mne holt došli. Od roku 1984 jsem fungoval i na báňské záchranné službě, v Kladně jsem prošel školením a pak držel služby na záchrance.

Takže jste týden byl na středisku na Sičce a týden u záchranářů na Simsonovi?
Ne, v týdnu jsem sloužil na středisku a soboty a neděle dle rozpisu u báňské záchranky, další služby jsem měl na interně, pohotovosti v Rosicích a Ivančicích a RZP. Záchranáři drželi pohotovost celý týden od neděle do neděle. Od roku 1982 bydlím sto metrů od Simsona, ředitel Okruhlica mi zařídil telefon. Když došlo k průšvihu, chlapi zavolali, spustili sirénu a já za pár minut stál nachystaný k výjezdu. Do fáraček jsem se oblíkl v autě a hned jsem mohli pod zem, v případě potřeby jsme nafasoval i dýchák. Jednou, když bylo potřeba, hodně rychle jsem sfáral i v bílém, jen mi otec stihl na náraží u koše narazit na hlavu svoji helmu.Lékař František Śevčík v ordinaci.Zdroj: Foto: se svolením Františka Ševčíka a Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska

Dá se spočítat, kolik jste takto vyjížděli?
Vůbec, bylo to mockrát.

Stalo se, že šlo o planý poplach?
Málokdy, maximálně se stalo, že úraz byl nakonec – naštěstí – lehčí, než hlásili. Ale bohužel většinou to bylo naopak. Chlapi už znali hodně, zvládli první pomoc sami, navíc když někdo nemá nohu, tak ji opravdu nemá. Ale když to někoho zasypalo nebo po vyproštění zůstal v bezvědomí… to už nevíte.

Bylo těch úrazů hodně, pane dokrore?
Moc. Malé úrazy jsme řešili denně. Chlapi dělali kvůli strašnému vedru nazí, takže každý spadený kamínek byla tržná rána. To se vždy muselo vyčistit a zašít. Opravdu závažné úrazy jsme řešili tak desetkrát do roka.

Co máte na mysli závažným případem?
Zlomená noha, zlomená ruka, velká tržná rána, kolaps z vedra, bezvědomí. Sem tam jsem za chlapy dolů musel hodně rychle.

Kolik jste zažil závalů?
Nepočítal jsem to… Pět, deset? Takové škaredé a často smutné věci se snažíte vytěsnit. Kdybych nad tím přemýšlel tehdy i dnes, tak bych se musel zákonitě zbláznit. Velmi špatné to bylo, když v závalu někdo zůstal. Jel jsem se záchranáři dolů a čekal, až se k němu dostali, až ho vyhrabali. Co nejrychleji byla potřeba se dostat k hlavě, pak rychle podat první pomoc, umělé dýchání. To jsme naštěstí měli k dispozici západoněmecké mašiny, ty byly úplně suprové, jak při pohybu v zaplynované oblasti, tak při křísení. Tehdejší ministerstvo energetiky zajistilo vybavení, které ve špitálech nebylo. Taky jsme měli domluvené, že Úrazovka vzala zraněné havíře přednostně. Co se týče mého vybavení, to byla paráda, která často pomohla. Taky jsem se jako jeden z mála lékařů dostal k jednorázovým pomůckým, to tehdy vůbec nebylo.

Mikroregion Kahan uspořádal v sobotu akci S párou za horníky. Připomněla historii těžby černého uhlí na Rosicku a Oslavansku.
VIDEO: Běhač, štajgr, počva. Ve Zbýšově vyrazili za horníky s párou

Jak rychle jste od nahlášení byli u zraněného člověka?
Do deseti minut jsme byli na šachtě, v lampárně jsme si vzali jen lampu a hned jsme jeli dolů. Pak už jen záleželo na tom, kde zraněný horník byl, u šachty jsme měli přichystanou lokomotivu ,která nás k němu dopravila.

Jak fungoval systém hlášení? Na jednotlivých patrech byl telefon?
Ano, přesně tak. Důlním telefon se volalo dispečerovi a ten zalarmoval, koho bylo potřeba. Problém byl, že z doktorů jsem sfáral jediný. Často se stalo, že jsem byl v místě, kde třeba bylo potřeba uhasit požár. Já tam byl jako zdravotnické rabezpečení a nevěděl jsem, kdy vůbec vyjedu nahoru. A teď mě vlastně neměl kdo vystřídat. Když už to bylo třeba dva dny, tak se občas odvážil kolega Novák a když akce trvala víc než tři čtyři dny, přijížděl doktor z Kladna.

To někdy záchrana trvala víc než čtyři dny?
Záchrana samotných havířů ne, ti musí nahoru co nejrychleji, v nejhorším případě alespoň najít jejich těla. Ale když hořelo, byla potřeba štolu zazdít, pak oheň kvůli nedostatku kyslíku zhasl. Jenže v okolí u požářiště samozřejmě zůstalo uhlí, které bylo potřeba po uhašení požáru vydobýt. Chlapi posouvali takzvanou hráz,aby byla k místu ohně co nejbíž. A tam za hrází bylo naprosto nedýchatelné prostředí, hrozné vedro a hrozil výbuch. A já jsem ty chlapy musel jistit, kdyby se něco stalo. Vše bylo pod monitoringem, ale nikdy nevíte…

To jste neměl strach?
Měl, to je jasné. Ale co jiného vám zbývá? Kdyby to bouchlo, tak je hotovo… ale nad tím nesměl člověk přemýšlet.

V těle vám musely jet hektolitry adrenalinu, to přece není možné jinak přestát. Havíři i vy jste byli nějaký jiný živočišný druh, ne?
Je to jak z jiného světa. Představte si, že ta hráz měla třeba šest metrů, v ní malý průlez, roura - lutňa tomu říkali. A tou prolézali za hráz. Museli sundat dýcháky, lezli po jednom, strkali si přístroje před sebou a jen si přidýchli, na druhé straně si je zase nasadili. Až tam byli všichni, lutňa se uzavřela, aby něco neprolítlo dál do štoly, a chlapi-záchranáři dělali. Všechno se monitorovalo, dostávali hlášení – teď můžete, teď tam výbušná směs není, teď zastavte, je to na kritické hranici, třeba se tam foukl dusík. Slušně řečeno, celé to bylo dost o hubu. Tam by z hygieny práce omdleli, puls měli chlapi hodně přes 200 a maximální povolené hodnoy jsou úplně jiná čísla. No a pak vylezli nahoru, iontových nápojů si ani nevšimli a napili se kafe, aby ty hodnoty ještě vylepšili.  Ano, byl to zvláštní živočišný druh.

Bánští záchranáři sídlili v budovách kolem těžní věže Simson.Zdroj: Foto: se svolením Františka Ševčíka a Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska

Nebezpečné situace nikdo oficiálně neřešil?
No samozřejmě se řešily průběžně,my měli dokonce střety s vedením, které po záchranářích chtělo, aby šli k požářišti ještě blíž a dostali ven co nejvíc uhlí. V místě, kde bylo 60 stupňů, byla velká plocha vody a nějaký šéf chtěl, aby tím prošli a prozkoumali to za tou louží, jestli tam náhodou něco nezůstalo. To jsem zakázal se slovy "ty vole, ta voda má šedesát stupňů, copak tam můžou vlezt?". To byl tenkrát celkem ostrý střet.

Mohl si člověk vybrat, jestli na takovou akci vůbec chce?

Záchranářů bylo kolem 100 vybraných borců, měli směny, služby. Když se něco takového stalo a vyšlo to na ně, tak prostě šli a nepřemýšleli, bylo to prostě potřeba. Navíc celou dobu nevylezli nahoru. Po práci je vystřídala další skupina, ale všichni zůstávali dole, odpočívali a spali a střídali se v práci, posílali nám dolů jídlo a pití. Prostě dokud nebylo po všem. Běžné bylo při takovém zásahu vyfárat po 24 a více hodinách. Moje žena říkala, že tohle bylo při mojí práci nejhorší – že netušila, kdy přijdu a zda vůbec přijdu. Myslím, že pro nejbližší havířů a nejen záchranářů tohle bylo horší než pro nás dole.

Máte dvě dcery. Ty si tohle uvědomovaly?
Byly malé a neřešili jsme to s nimi, ale určitě to vnímaly. To je spíš otázka na ně. Chodily za mnou na záchranku, tam se jim líbilo.

Kolik jste zažil smrťáků?
Pět. Vždycky při závalech a jednoho chlapa přes břicho skřípl výtahový koš a na následnou sepsi organismu nepomohla ani nemocnice. Vážných úrazů jsem zažil mraky. Zažil jsem utrženou ruku s celou lopatkou, jak ji havířovi chytil hřeblák. Můj brácha dole málem přišel o nohu, spadl mu na ni kámen a zůstala viset jen na cévě a nervu.

Vy jste jel dolů pro bratra?
To byl asi nejhorší zásah v mém životě. Dispečer mi nechtěl říct, že jedu pro bráchu. Řekl: "Je tam chlap a je bez noh." Ptal jsem se, kdo to je, co se stalo, odpovídal tak nějak… pak v koši říká, že pryč je jedna noha. A pak až po sfárání, asi sto metrů od místa mi říká, že jdu pro bráchu. Dobře to dopadlo, nohu jsme zafixovali a dostali ho nahoru. Chodí hůř, ale noha zůstala. No příjemné to rozhodně nebylo.

Říkal jste, že jste fáral dolů i kvůli kontrolám. To bylo ještě mimo službu na středisku a u záchranky?
Ano, jako důlní lékař jsem zhruba dvakrát do měsíce sfáral dolů s bezpečákem a procházeli jsme jednotlivá pracoviště. Většinou jsme šli do míst, která potřeboval projít on a já šel s ním. A tak jsem se mrkl, jestli mají chlapi helmu, bezpečnostní pomůcky a jestli tam mají dost vody.

Mikroregion Kahan na Brněnsku nabízí hledačům řadu tajných schránek.
Uvidí Ostrovačice, rosický zámek i haldu ve Zbýšově. K vycházkám zvou "kešky"

Kolik vody u sebe museli mít?
Většinou si brali pětilitrové "cubry", jak říkali. Za šichtu ale vypili i víc. Dole se to pohybovalo mezi 30 a 40 stupni. Pokud si do holin nenasypali kaolin, tak z nich vylívali vodu i několikrát za den, jak se potili. Tu práci si nedovede normální člověk představit. I když jsem šel dolů já, jen s helmou, lampou a dýchákem a bez jakékoliv práce, maximálně s prolézáním 80centimetrové štoly, tak jsem měl po vyfárání kilo a půl dvě dolů, všechno voda.

Měli havíři nějaká speciální jídla, museli dodržovat přísun některých živin?
Ne, to si každý řešil sám. Svačiny dostávali, to se podnik a stát postaral, i když někteří s nimi dole krmili potkany. Většina si brala jídlo z domu a na povrchu si čepovali studený sifon nebo vodu, čaj. Záchranáři měli k dispozici speciálně namíchané iontové nápoje s příchutí. Jednou za čas museli na školení a výcvik do Kladna, tak jsem vypisoval dotazník a jedna z otázek byla, jak je živen a jak je při síle. Dobře, jsem odpovídal.

Ale zdejší horníci kvůli prostředí s úděsným sklonem a dlouhými pochody na místo pracoviště asi nebyli žádní hromotluci, ne?
Spíš šlachovití. Sem tam se našel někdo s pupíkem, ale těch bylo pomálu. A silní byli neuvěřitelně. Vždyť si tahali kusy železných hajcmanů sami, a ty vážily kolem sedmdesáti kilo.

Důlni pracoviště. Horníci za šichtu vypili pět a více litrů tekutin..Zdroj: Foto: se svolením Františka Ševčíka a Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska

Když odešli do důchodu, měli stejný problém třeba jako drilované gymnastky, že po ukončení makačky přibrali?

Trošku určitě, ale to nebyl největší problém. Horší to bylo s plícemi a tělem celkově, klouby a páteří. Dřív chodívali havíři ze šichty domů pěšky, během té cesty většinu bince, uhelného prachu vykašlali, prodýchali se. Za mne už mnoho z nich u závodu sedlo na autobus a skončili na pivu v Dělňáku. Neměli se kdy vydýchat. Pak už se jasně ukazovalo, kde kdo pracuje. Uhelný prach je inertní, ten sám o sobě nic nedělá, plíce pouze začerní. Problém je křemík, který způsobuje silikózu.

Silikóza byla nejčastější nemoc z povolání?
To ano, později se přidal i zánět výběžku pažní kosti. Ten způsobuje používání vibračních nástrojů, sbíječky nejčastěji. Těchto kloubních nemocí pak bylo i víc než silikóz, protože v se začal v rubání skrápět uhelný prach a na ražbě se vrtalo na mokro, aby se lépe dýchalo. Chlapi, co dělali na náraží, byli zase hluší jako poleno, to byl případ i mého otce. Lokomotiváři měli problémy se zády, protože stroje, když vypadly z kolejí, museli sami, případně s pomocí druhého muže, nahodit zpátky. Jen s nářadím na bázi páky a pomocí právě svých zad. Vozík vážil metrák, lokomotiva tunu. Sem tam se objevil nějaký ekzém. Pneumokonióza byla však nejzávažší, ta se už nezastaví, křemík v plicní tkáni pracuje pořád dál a tkáň se přemění v bezcenné vazivo a plíce přestávají fungovat. A vlastně pořád nejzávažnější je, protože chlapi kteří rubali deset let a v 92. roce skončili, tak stav třeba až v roce 2010 došel do stádia, kdy je to nemoc z povolání. Takže stále řeším uznávání odškodnění. Možná i proto určitě 50 procent havířů přešlo se mnou na soukromou praxi, protože o tom něco vím. Já si tedy namlouvám, že mě měli a mají rádi a věří mi, ale i tohle mohl být důvod. Znám havířská těla.

Roky nevyužívaná elektrárna v Oslavanech čeká na demolici.
VIDEO: Oslavanská elektrárna a její poslední dny. Demolice už ukrojila střechy

Havíři často zmiňují – pro mne tedy úplně nepochopitelné – lámání rekordů. Tak v tom taky nic zdravého nebylo, ne?

No, to jely party třeba měsíc v kuse tak, že se střídaly přímo na pracovišti. Místo po osmi hodinách se měnili po šesti, rubačky ani pásy s uhlím vůbec nevychladly. To byli blázni, to jsem nikdy nepochopil. Bylo to trochu soupeření mezi partami samotnými, zároveň byla taková doba, takže kvůli hosspodářským výsledkům a socialistickým závazkům, že to jde ve velkém i jinde než na Ostravsku. A pak samozřejmě pro peníze, opravdu byly havířské platy víc než dvojnásobné oproti běžné populaci. Stát horníky ždímal, nahnal do prachu už patnáctileté kluky z učiliště, což bylo svinstvo, na druhou stranu je preferoval po celou dobu práce. Až nevídané bylo semknutí horníků, oni se v dole museli spoléhat jeden na druhého, v šichtách vznikala tak obrovská přátelství, která jsem nikde jinde neviděl. Oni vylezli ven a místo, aby se dal každý svou cestou, šli spolu do hospody, jeli na dovolenou, potkávali se na událostech jednotlivých rodin. Hodně se "partičkovali" podle jednotlivých part, ale kamarádili se vlastně všichni se všemi.

Řešil jste s nimi někdy i psychické problémy?

Strach, přemíra adrenalinu, pak třeba odbouraná v hospodě…
Nebylo jich extrémně mnoho, ale také nijak málo. Ano, i to jsem řešil. A v některých případech chlapi z psychických důvodů i ze šachty odešli.Psychická traumata gradovala třeba astmatickými záchvaty, které ale vlastně astmatem nebyly, v návalu paniky mi přestával jeden pacient dýchat. Ale to jsem zjistil až mnohem později. Bohužel se mu astma nakonec opravdu zafixovalo a plně vyvinulo.

Z čeho měli havíři i vy největší strach?
Z takzvané průtrže uhlí a plynu. Chlapi vždy navrtávali pět metrů dopředu a zjišťovali, zda tam není kaverna s metanem a vkládali do míst sondy. Někdy se však stalo, že vrt zeslabil stěnu natolik, že tlak metanu vyrazil zbytek stěny mezi chodbou a kavernou a vyvalil se metan a prach, což vytvořilo výbušnou směs a zároveň často s prachovým uhlím, které je zavalilo a udusili se. Při jedné takové události jsme tahali ven a oživovali havíře, který nakonec bohužel nepřežil, a stáli jsme po kolena v tom prachu, který se pořád sypal a jakoby propadal. V dole se dělalo vše proto, aby k takovému výronu nedošlo, ale příroda je příroda a nikdy neovlivníte vše.

Chodily za vámi s problémy svých můžu jejich partnerky?
Sem tam, hlavně když se objevil problém s alkoholem. Prosily o pomoc. Nebo prozradily problém, který mi ten chlap nechtěl říct. Jinak ženy ze šachty chodily k povrchovému doktorovi.

Pili horníci hodně?
Jak kdo. Pouze v jednotlivých případech jsme před sfáráním byli přivolaní k dýchnutí, ale to by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Nelajzli si to přijít opilí do práce, úsekáři svoje ovečky znali a dávali namátkově dýchnout. Havíři zase, když večer přebrali, byli tak soudní, že si vzali další den dovolenou.

A simulanti byli?
To víte, že ano. Když nastoupíte jako mladej doktor, máte snahu věřit všem. Pak časem zjistíte, že z vás dělají blbce. Potom se to přehodí na druhou stranu a nevěříte nikomu. Až praxí se dostanete na střed a už víte, kdo si vymýšlí a kdo má opravdu problém. S chlapy jsem nakonec dozrál do stavu, že mi řekli všechno na rovinu. Já jsem je nemusel prohlížet a nechal jsem je raději doma týden odpočinout. Bylo to ve prospěch jemu i šachty a navzájem jsme k sobě měli respekt, nebo jak to říct. Když mi někdo řekl: "Doktore mám toho plný zuby", věděl jsem, že si nevymýšlí a potřebuje si odpočinout.

Demolice bývalé elektrárny v Oslavanech pokračuje.
Pomalé umírání v prachu a hluku. Elektrárna v Oslavanech je o kus blíž zkáze

Pánové mají dodnes na těle takzvané hornické tetování, zažraný uhelný prach…
Po těle ano, na obličejích málokdy. Když se někde škrábli, na povrchu na ně hned klekly sestry a i kartáčkem na zuby vydíraly prach pryč. Aby byli pořád fešáci. A jak jsem nikdy nechtěl být chirurgem, tak jsem si šití nakonec na šachtě užil více než dost.

Když jste zraněnému museli dát dva stehy, tak šel ale druhý den do práce, že?
Dolů ne, zůstal týden na povrchu. Prstičkáři jsme jim říkali. Ale byli tací, kteří šli každý den na převaz a sfárali. Ale většina si ráda na chvilku užila lehčí práci. Když si ale řekl o neschopenku, vůbec jsem to nerozporoval.

Havíři měli předepisované lázně, ne?
Dovolené měli myslím pět týdnů a ano, dosáhli na lázně lépe. My jsme měli kvót na lázně hodně, ani jsme neměli šanci je udat, horníci jezdili méně, než mohli. I tak jsme vypisovali asi 200 pobytů ročně. Vzpomínám si, že nejhůř se obsazovala Karlova studánka, kam chtěli jen v zimě na lyže. V létě chtěli do Mariánek nebo Luhačovic. Velmi zvýhodněné měli poukazy do Jugoslávie. Ale i ty nechtěli, měli problém jsme je udat.

Proč? Že by přišli o peníze?
Nevím, nemám představu. Že by chtěli pořád pracovat, to se mi nezdá. Spíš nechtěli vůbec cestovat. Někteří bývalí havíři dodnes rádi jezdí na křížkové lázně a jiné tam nejsem schopen dostat, byť by jim to pomohlo.

A oni chlapi i přes silikózu a problémy s plícemi dost kouří, že? To vždycky?
Ano a mohl jsem říkat a vztekat se na ně, jak jsem chtěl. Staří havíři, kteří chodili pěšky na šichtu a zpátky třeba z Oslavan, ti se vydýchali. Jenže postupem času se ta chůze nějak vytratila a bus a sezení v zakouřeném Dělňáku je dorazilo. Samozřejmě záleží na odolnosti každého organismu, někdo odešel se silikózou po pěti letech, někdo má odfáraných 40 let a nic.

Zaměstnanci důlního zdravotnického střediska.Zdroj: Foto: se svolením Františka Ševčíka a Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska

Byl dán z lékařského hlediska počet roků, které musí havíři odfárat, aby dosáhli na výsluhy?
Nebylo to od začátku, ale časem se limit expozice ustálil na 5 tisíc směn a pak už do prachu nesměl. Dostal jinou práci v dole mimo riziko nebo na povrchu a částečnou rentu. Což při průměru 200 směn za rok vychází na 25 let. Expoziční doba byla potom zkrácena na 15 let.

Když odcházeli do důchodu, bylo to se smutkem nebo radostí?
Tak i tak, smutek nejčastěji přicházel s faktem, že přijdou o svůj kolektiv. Já s nimi byl v kontaktu i později, často si za mnou přišli jen tak povykládat nebo požádat o informace ze zdravotní dokumentace pro svého obvoďáka.

Spadaly pro vás provozy i mimo Zbýšov?
Za mne už fungovala – kromě Jindřicha II - jen Julka v Zastávce, kde se odčerpávala voda, takže tito lidé spadali pode mne. Pak se asi na tři čtyři roky otevřelo ještě druhé patro Antonína.

Zažil jste jako důlní lékař ten den posledního narubaného vozíku, 18. února 1992?
Ne , to už jsem byl tady na zbýšovském obvodě. Odešel jsem ze šachty po roce 1991kdy mě zastoupil jeden slovenský kolega a já naopak na obvodě nastoupil po doktorce Dvořákové, která odešla do Rosic. Ale stále jsem fungoval na báňské záchrance.

Ten den došlo k záparu, který Antonínskou a de facto celý rosicko-oslavanský revír zavřel. To nějaký doktor musel dolů, ne?
Aha, to ano, ale nepamatuji si to. Ale kdo jiný by sfáral, že jo?

Byl přechod na obvod pro vás velká změna?
Obvod je jiný než závod, ale lidi jsem měl vlastně z velké části stejné.

Sestřičku vám dělá vaše žena. S tou jste taky seznámil na důlním středisku?
Ne, ve zbýšovském Junákovi – jí bylo čtrnáct, mě sedmnáct. Pak jsme se po studiích pracovali v ivančické nemocnici, na interně, kam já jsem chtěl tolik nastoupit. Přežili jsme moje poletování po obvodech a práci na šachtě, manželka pak pracovala ve Zbýšově na obvodě. Já jsem vlastně za ní přišel v roce 1992 na obvod. Jsme svoji letos 45 let.

Mikroregion Kahan na Brněnsku nabízí hledačům řadu tajných schránek.
Uvidí Ostrovačice, rosický zámek i haldu ve Zbýšově. K vycházkám zvou "kešky"

To jste ale pořád spolu…
Ne, ne, v ordinaci jsou dvě místnosti, jedna její, druhá moje.

Když se přestalo dolovat, vzalo vás to? Jaké jste měl pocity?
Podívejte, já jako doktor jsem byl rád, že to skončilo. Když jsme fárali k tomu konci, řekl bych, že jsem měl větší strach než ze začátku. Protože na závodě bylo už minimum vyučených havířů, kteří měli k práci určitý respekt. Přišli nebojácní a lehkomyslní kluci. Když jsme byli na kontrole, jeden měl nad sebou zlomenou stojku a bylo mu to jedno. Já říkám: "Ty blbče, když to praskne, spadne ti to celý na hřbet a něco ti to udělá." A on jen mávl rukou… Já už jsem měl fakt strach. Jak se těžba utlumovala, do podniku nešlo už tolik peněz a bylo to vidět. Zabezpečení nebylo tak dobré, jako když jsem nastoupil, aspoň z mého laického pohledu. Nelíbilo se to ani bezpečákovi, který tomu rozuměl.

Když k vám přijdou havíři do ordinace, vždycky vzpomínají?
Vždycky, hlavně záchranáři: "Doktore, pamatuješ, jak jsme museli vyjíždět tam a tam…?" Někteří starší mi mezi psaním receptů řeknou, že se jim hůře dýchá, to je pro mne pokyn, že jim mám nalít malýho panáčka slivovice, aby se jim rozproudila krev a líp se jim dýchalo. Tak já si samozřejmě s nimi nedám, to je jasný, ale aspoň na ty chlapy koukám a poslouchám, jak kopali, kopali a kopali.

A vy sám vzpomínáte často?

Denně, a i smutného vzpomínání je dost. Snažím se to vytěsnit a nemyslet na to. Když jdu na hřbitov, tak vidím, že za těch třicet let umřela jedna celá generace a těch starých, ale i mladších havířů už moc nezbývá. Byli a jsou to moji pacienti, kteří mi přirostli k srdci, tak to je a bude to tak vždy, vždycky budou mít ke mně dveře otevřené.

Halka Horká

Mikroregion Kahan

Na Brněnsko zavítala zima. Mikroregion Kahan se oblékl do bílého. Na snímku jsou Rosice a tamní kostel svatého Martina.
Zima v Kahanu. Okolí Rosic pokryl sníh. Podělte se i o vaše povedené fotky