Zase jsme s Fritzem vyrazil do Prahy. Sice oblétal celý svět, ale z Prahy, nejkrásnějšího města na světě je doslova nadšený. A tak jsme vyrazili si tu krásu užívat. Na Staroměstském náměstí před orlojem pořád ještě postávalo jen pár lidí, zatím žádné zástupy turistů, jak bývalo zvykem. A bylo to poznat i v restauracích. Na jedné zahrádce s výhledem na orloj, kde ještě loni chtěli za pivo 120 korun, stál teď půllitr pětapadesát. Ale českého člověka podnikavého jsme potkali i tak, přišel za námi jeden, mával pohlednicemi a jednu chtěl padesátku, pro nás důchodce prý po třiceti korunách. Tak jsme šli radši dál. Na Karlově mostě moc lidi nebylo, potkali jsme ale první pouliční muzikanty i prvního žebráka – ten si asi zatím na moc velký výdělek nepřijde.

Po minulé zkušenosti jsme vynechali Petřín, i když musím říct, že se mi ozval nový provozovatel rozhledy a s omluvou mi vysvětloval, jak to s tím výtahem bylo. Tentokrát jsme se ale vydali na Hrad, i když jsou tam pořád kontroly. Nás zrovna kontroloval příjemný chlapík, posila z Brna. Prošli jsme se po nádvořích, nahlédli do katedrály. Bylo zrovna poledne, tak jsme nahlédli do zahrádky restaurace ve Zlaté uličce. Páni podnikatelé by si ale mohli uvědomit, že doba je jinde, s běžným jídlem za dvě stovky a pivem za pětašedesát ani v té Zlaté uličce nezbohatnou. Lidí bylo na Hradě pomálu a ta zahrádka byla v poledne úplně prázdná, ani se nedivím.

Prohlídli jsme si ještě Daliborku, pak vyrazili po Starých zámeckých schodech. Tentokrát jsem už našel sochu Karla Hašlera, ale domek Jana Zrzavého s plaketou jsem opět nenašel, ovšem to proto, že malíř bydlel ne na Starých ale na Zámeckých schodech a tam jsem šel před týdnem, ale sešel na uličku vedle. Aspoň jsem si v tom konečně udělal pořádek a vygooglil, jak to správně je. Pak už jsme jen sedli na metro a vyrazili do Dejvic na bezvadný guláš do tamní Sokolovny.

Zdeněk Gajdůšek