Jeho výrobky najdeme ve všech evropských státech, ale i v Austrálii, Kanadě, Japonsku nebo USA. Na jeho keramické talíře servírují šéfkuchaři své speciality v mnoha světových hotelech a restaurací zvučných jmen. Šestačtyřicetiletý Petr má tři děti, bydlí ve velkém starém domě, kam se přiženil z Rosic, ve spodní části má svou dílnu i sklad. Na zahradě si postavil venkovní keramickou pec a také pergolu, kde rád tráví čas s rodinou a přáteli. Přiznává, že nevyhledává bujarou společnost, nejlépe mu je doma, v dílně a nebo na procházkách.

Hrnčírna je zvukově podobná slovu tančírna. Byl to záměr?

Vystihuje to můj postoj k tomu, co dělám. V tančírně je veselo a lidé tam chodí rádi. Tak je to i s mou hrnčírnou.

Když jdete pracovat, jdete do dílny, nebo to ateliéru? Jaké označení používáte?

Já chodím do dílny. Někteří kolegové mají ateliér, jiní keramické studio. Nepovažuji se za umělce, spíš se věnuji tomu, co jsem po letech nazval jako bizarní koníček.

Na čem aktuální pracujete? Jaké výrobky máte v keramické peci?

Jsou to polévkové misky. Neuvěřitelně mě teď baví. Jsem ve fázi, kdy jsem si sám pro sebe vyhodnotil, že nechci už dělat velké zakázky, ale že se chci dlouhodobě věnovat jednomu tématu a proniknout do hloubky.

Baví vás dělat keramiku i po tolika letech? Neříkal jste si někdy, že se pustíte do něčeho jiného?

Z koníčku se mi stala práce a obživa. Je to spíš styl života, se kterým jsem spokojený. Víte, keramici mají svůj svět. Jsou to svým způsobem zvláštní lidé. Půl roku tráví na evropských dálnicích při přejíždění z trhů na další trhy a mezitím makají zavřeni celé dny ve svých dílnách. Takto jsem to nechtěl. Mám rád rodinný život a rád si řídím svůj den. Když chci, tak si jdu po obědě lehnout, když mi jde práce od ruky, vydržím u ní hodiny a hodiny. Každý den chodím na procházky. Líbí se mi to, co dělám. Mám šťastný život, k tomu však člověk dojde svými životními zkušenostmi.

Je pravda, že vaše řemeslo patří k těm nejstarším na světě?

Hrnčířství je opravdu nejstarší lidská technologie. V této oblasti máme celosvětové prvenství. Věstonická venuše je nejstarší keramická soška na světě. Je to samozřejmě dáno tím, že archeologové zatím nikde nenašli další nálezy.

Základním materiálem pro keramické řemeslo je jíl. Co to ale vlastně je?

Jíl je nezpevněná usazená hornina složená z minerálů. Své vlastnosti mění, když přijde do kontaktu s vodou. Nachází se v určité hloubce půdy. Tam, kde byla ložiska jílů, se usazovali od 17. století habáni, určitě jste slyšeli o habánské keramice. U nás na jižní Moravě bylo několik center, nejblíž například v Ivančicích.

Odkud berete vy materiál a jak náročné je ho zpracovat?

Aktuálně zpracovávám poslední zbytky porcelánu od francouzské firmy, která koncem roku opustila Českou republiku. Odebírám kameninu z Doubravice nad Svitavou a pro jíl jezdím do závodů v Poštorné. Někteří mí kolegové si vyhledávají vlastní ložiska jílu, baví je to, ale já dávám přednost nákupu. Pro představu jsou to desetikolové pytle strukturou podobné plastelíně. Potřebuji, aby byl materiál co nejvíce stabilní. Od počátku procesu výroby si hlídám technologické postupy i vlhkost materiálu. Rád pracuji i se zbytky, chystám si recyklát a používám ho pro další výrobu. Materiál proženu přes mlýn, pak putuje na stůl, kde ho rozpracuji, rozdělím na jednotlivé díly, které si zvážím a pak jdu točit na hrnčířský kruh.

Kdo vám při práci v keramické dílně pomáhá?

Studenti, kteří mají zájem se přiučit keramickému řemeslu. Občas vyhlásíme, že přijmeme tovaryše a zájemci si hlásí. A nejsou to jenom Češi. Vloni jsem spolupracoval se slečnou z Trenčína, byl tu student ze Slovinska, studentka z Německa, dokonce i z Guatemaly. Tito zahraniční studenti to mají jako součást praxe nebo stáží.

Takže jste i učitel? Mistr, který předává své zkušenosti tovaryšům…

S některými spolupracuji dlouhodobě, jsou to i několikaměsíční praxe. Rád ale také dělám víkendové kurzy nebo kurzy pro zájemce, kteří si chtějí sami něco vyrobit. V létě k tomu využíváme i venkovní ateliér. Velký zájem je mezi ženami, které si k nám chodí svým způsobem i odpočinout.

Setkáváte se s ostatními hrnčíři? Jaké jsou mezi vámi vztahy – jsou to konkurenti, nebo vaši přátelé?

Hrnčíři a lidé od keramiky se potkávají pravidelně na trzích. Osobně mám moc rád atmosféru v Berouně, tam je mimochodem největší trh s keramikou v Evropě. Pořádají ho velmi milí lidé, pan Izbický se svojí dcerou, se kterými se dlouho znám a vždy se tam rád vracím. Je to úžasné, když se nás tam sejde na tři sta hrnčířů, vždy si máme co vyprávět. Na jednom místě mám hned dobrých sedmdesát kamarádů.

Jak jste prožíval uplynulý covidový rok?

Zjistil jsem, že my žijeme v karanténě vlastně celý život. Měl jsem víc času na sebe, na rodinu a na přemýšlení.

EVA FRUHWIRTOVÁ