Pepíno, drž se! A prosím Tě, drž si tu misku pod bradou. Snad se mi už podaří zaparkovat, je to příšerné. Vezu mého sedmiletého syna s bolestmi břicha do brněnské Dětské nemocnice. Obrázek, který se vybaví mnohým rodičům, kdy si připadáte při neustálém kroužení, jako bumerang, který však ne a ne přistát. Dávám páté kolo a při pohledu na mého syna, který trpí se musím rozhodnout. Při dodržování pravidel a všech principů se však musím rozhodnout rychle. Dítě je na prvním místě, a tak konám. Pod tlakem okolností, o sprostých slovech raději nemluvím, zaparkuju. Zaparkuju však na místě, kde bych neměl. S vědomím, že s největší pravděpodobností bude při návratu za stěračem lístek, však toto udělat musím.
V bolestech a s horečkou jsem opravdu nechtěl syna tahat do šaliny (tramvaje), kdyby někdo chtěl namítat. Ještě, že jsme měli tu misku, blinkání bylo náročně. Narazili jsme na milou paní doktorku, pak ultrazvuk, a zase zpět k milé a ochotné paní doktorce. Klasické kolečko v Dětské nemocnici. Úleva, už je v pořádku. Vyhrávám. Kdo má děti, zná ten pocit. A lísteček za stěračem? Tak ten mi opravdu nezkazil onen krásný pocit, že syn je v pořádku. Jen mě udivuje ta rychlost. Rychlost Městské policie. Je opravdu škoda, že tak rychlé není i Město. Jak dlouho už jsou na stole plány na parkovací dům u “dětské“? Cituji Švejka: co blázníte, vždyť jsou tady lidi! No nic, hlavně, že je Pepíno v pořádku.
Dušan Přikryl
