Nejdelší moje zastavení je vždy u maminky, jejíž urna je uložena v kolumbáriu, u kterého vždy zapálím svíčku a položím květy. Léta ale přibývají a s nimi i zdravotní obtíže. A tak i když bych se rád u maminčiny schránky s urnou zastavil déle a oddal se vzpomínkám a rozjímání, bolesti zad i nohou (trpím polyneurapatií) mě po krátké chvíli přinutí rozloučit se a odejít. Nemohu totiž delší dobu stát na místě, bez bolesti jsem jen při chůzi nebo když sedím. A právě v tom byl kámen úrazu. V sekci K1, kde je matčina urna uložena a kde jsou uloženy stovky dalších uren s popelem pozůstalých, nebyla jediná lavička, na které by člověk mohl posedět a odpočinout si.

Celý život jsem se řídil zásadou „…nač chodit ke kováříčkovi, když je možné jít rovnou ke kováři“. I proto jsem se telefonicky obrátil na ředitelku hřbitova, paní ing. Říhovou, se žádostí o instalaci lavičky v této sekci. Překvapila mě nejenom vstřícnost z její strany a příslib zjednání nápravy, ale především to, že svůj slib také dodržela.

Zrovna nedávno jsem byl po delší době zase na hřbitově. Poté, co jsem zapálil svíčku, poseděl jsem na lavičce, umístěné jen pár metrů od místa, kde je maminčina urna uložena, a zavzpomínal na chvíle, kdy jsem se mohl ještě těšit z její přítomnosti.

Většině lidí přijdou tyto řádky asi úsměvné a řeknou si, proč o takových maličkostech psát. Je ale třeba psát i o těchto zdánlivých maličkostech, které rozhodují o tom, jaký bude život každého z nás. Zda jsme ještě schopni citu, lidského porozumění a chápání toho, že život je takový, jaký si ho svým chováním k ostatním utváříme a také chápáním potřeb druhých. Tyto skutečnosti si ale mnozí uvědomují bohužel až v pozdním věku na základě svých vlastních zkušeností a poznatků.

JAN ANTONÍN KRYSTEK