Autostráda – Vše má svůj čas

Kdy: Tři dny a dvě noci v říjnu 2022
Kde: Úrazová nemocnice v Brně, Urologické oddělení
Proč: Urologický zákrok
Jak: V lokální anestezii

Čas na zákrok

Vezli mne s postelí na operační sál. Nad hlavou se míhala světla a najednou mne uhodilo do očí slunce. Říjnové Tereziánské babí léto. Zastavili jsme se těsně před vstupem do prosklené spojovací chodby. Nadzvedla jsem se, abych se podívala, co se děje. Páni! To je pořádný šrumec. Chodba přede mnou připomínala autostrádu. Sem tam jezdili sestry a jejich kolegové-ošetřovatelé s pacienty na lůžkách, přitom dávali přednost přijíždějícím zprava. Ovšem i zde se našel chytrák, který využil větší prodlevy mezi postelemi a vsunul příď té své těsně před nás. Každá vteřina dobrá. Vážně nevím, kam tak pospíchal, když bylo vše dané, čas i místo dané záležitosti. To jsme my lidé. Pořád někam spěcháme, jen co se narodíme. Není tedy divu, že je těsno i na této řekněme dálnici, vedoucí ke zdraví.

Výtahem jsme sjeli do přízemí a zabočili na operační sál. Ještě se mi točila hlava, když jsem slízala z postele, naštěstí u mne stála blondýnka, lékařka?, opravdu nevím, slyšela jsem, jak mi říká - pomalu, pomalu, nespěchejte, vzala mě pod paži a vedla k místu zákroku. Tam se mě ujala její kolegyně, tentokráte nakrátko ostřihaná tmavovláska, ta mne umístila tam, kam jsem patřila. Od počítače se zvedl pan doktor – operatér?, tedy nebylo z něho za rouškou a brýlemi moc vidět, zamířil ke stolku s pečlivě poskládanými nástroji, které zřejmě hodlal použít – nedívejte se sem, to není nic pro vás, pravil mým směrem. Černovláska stála po mém levém boku, vzala mne za ruku a snažila se rozptýlit mé obavy tím, že se vyptávala na všechno možné.

Čas plynul a já vzpomínala na léta předchozí, na rodinu, mámu, co mi nedávno umřela, stejně jako táta, na syna a jeho ženu a hlavně na vnoučka… až jsem zaslechla – a je to hotové. Ještě finální dodělávka v podání černovlásky, domnívám se, že šlo o paní doktorku. Ta mne také po dokončení zákroku odvedla k připravenému dopravnímu prostředku - posteli, povolala „převoznice“ a ty mě vezly známou a stále rušnou autostrádou na pokoj.

Čas rekonvalescence

Byla jsem zpátky na pokoji. Ještě jednodenní dohra, aby vše bylo, jak má být. Ještě jedna noc na nemocničním lůžku, tu další už bych měla spát ve své posteli. Nemohla jsem usnout, četla jsem si střídavě Živou a mrtvou a Tuláka po hvězdách. Obě knihy jsem dobře znala, takže jsem si mohla začít odkudkoliv a pokračovat kamkoliv. „Aby člověk mohl zapomínat, musí být duševně zdráv. Neustále si pamatovat znamená posedlost, pomatenost mysli. Není smrti, život je duch a duch nemůže zemřít.“ Píše Jack London v Tulákovi po hvězdách. Dávám mu v duchu za pravdu – totiž, abys zapomněl, musíš se odhmotnit, přenést do jiné dimenze, kde není bolest ani duchovní strádání. Zvednout se ke hvězdám a toulat se nekonečným vesmírem. Jak příznačné! Podívala jsem se z okna pokoje a v dáli jsem uviděla osvětlený komín teplárny.

Tam venku byl život. Odtud jsem včera přišla.

Čas příjmu

Ano, odtud jsem včera přišla. Přiznávám, obávala jsem se pobytu ve špitále také proto, že mám nemilé zkušenosti s nemocničními zařízeními. Ovšem v úrazovce to bylo naprosto jiné. Už při příjmu se chovali zdvořile, vše mi trpělivě vysvětlovali a směrovali, kam jít. Na samotném oddělení se mě ujala studující medička a s tou jsem vyplnila potřebné papíry. Řeknu vám, administrativa je pohlcující a vysilující.

Jakmile jsme dovyplňovaly potřebné, přišly za mnou sestřičky a zasvěcovaly do chodu oddělení. V průběhu dne jsem si všimla, že pro každého z nás měly po ruce pár vlídných slov, trpělivě obsluhovaly nemohoucí pacienty; se mnou na pokoji ležela 91-letá stařenka po úrazu a údajně s ledvinovým problémem – sestřičky za ní chodily každou chvíli, otáčely ji, aby se neproležela, přebalovaly, dávaly napít, krmily ji… Chudera stařenka se jim pokaždé omlouvala – já vám jen přidělávám práci. Ale ne, broučku, od toho jsme tady, zněla odpověď. V noci se jí přitížilo a to tak, že ji museli přemístit na „jipku“. Když ji odváželi, stará paní s nimi konverzovala:

„Já su v nemocnici?
Ano, babi, jste v nemocnici.

A kam mě to vezete.
Na jiný pokoj, kde mají lepší přístroje a ty vám uleví od problémů.

Kam že to jedeme?
Na výlet o kousek dál, broučku, nebojte. Pojedeme výtahem.

A já su v nemocnici?
Ano, ano. Jsme s vámi.“

To byla poslední slova, která jsem od ní slyšela. Jak se situace vyvíjela, nevím, ale doufám a věřím, že babičce pomohli, protože prý do té doby, než spadla, byla plná života.

Čas odchodu

Ráno po zákroku, po vizitě, jsem mohla domů, propustili mě. To byl ten okamžik, na který jsem čekala od příjmu na oddělení. Ani nevím, jak mne to před těmi dvěma dny v ambulanci napadlo, zrovna ve chvíli, kdy mne pan doktor zpovídal do vstupního dotazníku – připadala jsem si jako staré, ojeté auto, které se životem a věkem porouchalo a musí do opravny. Naštěstí mi na operačním sále poškozenou součástku-tedy část těla opravili. Doufám, že s dlouhou zárukou.

Čas rozloučení

Konečně. Stála jsem u výtahu před Urologickým oddělením brněnské Úrazové nemocnice zpocená a roztřesená, povzbuzovaná myšlenkou – jedu domů! Děkuji kolektivu primáře Radima Kyzlinka, a zejména Marku Hanákovi, jenž mne operoval. Nesmírně vás všechny obdivuji za péči, vlídnost a důslednost, s níž přistupujete k pacientům, aby se mohli vrátit zdraví do rodiny.

„Aby člověk mohl zapomínat, musí být duševně zdráv.“ Máte pravdu, pane Londone, jenže jsou věci, na něž, navzdory veškerému odhmotnění a přenesení se do jiných sfér, nechceme a nemůžeme zapomenout. V tomto případě na odborníky, kteří nám pomáhají překonat řeku Styx a vrací naši loďku do přístavu života.“

Iljuše Syrová