Sluneční paprsky pozdního léta tehdy přetínal srpek osmanského půlměsíce, a stateční obránci Vídně již měli namále. Po dvou měsících obléhání jim docházely potraviny a munice, městem se šířily nemoci a malomyslnost, turecká artilerie ostřelovala domy a minéři ničili městské hradby, aby vytvořili prostor pro finální útok.
Ve chvíli nejvyšší nouze však přišla toužebně očekávaná pomoc. Císařské, německé a polské jednotky překročily Dunaj a rázně zaútočily. Velitel obléhatelů velkovezír Kara Mustafa nezvládl boj na dvou frontách, a to, co zbylo ze skvostného muslimského vojska, dalo se na zmatený ústup.

Osvobozená Vídeň jásala, do rukou vítězů padl turecký tábor s nepřehledným množstvím kořisti – od stanů, koberců a skvostných koní, přes velbloudy a děla, nevyjímaje pytle s kávovými zrny.
Proč je tento den významný? Proto, že kdyby muslimská potopa zachvátila Vídeň, rozlévala by se dál, což by jako první pocítila Morava, již dříve sužovaná nájezdy tureckých a tatarských tlup. Jak dlouho by se osmanská moc ve střední Evropě udržela, nelze říci. Je však možné, že nebýt vítězství u Vídně, místo kostelů bychom měli mešity a naše ženy by skrývaly své půvaby pod burkami.

Neméně důležité je, že k osvobození Vídně velkou měrou přispěli Slované, a nebyli to jen naši bezejmenní pradědové v císařských regimentech. V čele obrany města stál mj. český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, o boj proti muslimům se neúnavně zasazoval Slovák, arcibiskup Juraj Pohronec Slepčiansky, lví podíl na porážce nepřítele mělo polské vojsko v čele se slavným turkobijcem, králem Janem III. Sobieským.
Posledně jmenovaný panovník vedl své jednotky z Polska, přes Slezsko napříč Moravou, přičemž navštívil i benediktinský klášter v Rajhradě u Brna. Tato skutečnost se stala motivací k zorganizování výstavy věnované vídeňskému triumfu, která bude instalována právě v prostorách kláštera. Od počátku října se tak v Rajhradě budete moci dozvědět více o výročí, dnes jen málo připomínaném.