Mladičký Frídl doslova vtrhnul na československá koncertní pódia rovnou z malých brněnských klubů, a z osiřelého chlapce se – téměř z večera do rána – stala ikona. Z Pepíka se stal Bob a z Boba nedostižný idol své doby. Mladé holky i zralé ženy omdlévaly už při vyslovení jeho jména a v očích se jim zapalovaly zvláštní plamínky už při prvních tónech jeho písní.

Všestranně nadaný Frídl si skládal písničky, psal si texty a zpíval tak, že se to nedalo neslyšet. A nedal se ani přehlédnout – vysoký, štíhlý, s bohatou, téměř černou hřívou, tak uhrančivě krásný s tím jeho zářivým, hořkým a zdánlivě opovržlivým úsměvem… Zrodila se hvězda první velikosti.

JAK TO ZAČALO

Pepík Frídl se narodil 13. listopadu 1947 v Praze jako jediný syn svobodné matky Marie Frídlové. Ta se po narození svého zbožňovaného synka vrátila z Prahy do Horních Bojanovic, odkud pocházela, a našla tady bezpečné rodinné zázemí pro sebe i pro malého Pepíka. Později se rozhodla přestěhovat se za prací do Brna – a Brno se tak stalo Frídlovi domovem i láskou na celý život. I v dobách své největší slávy, kdy ho přízeň publika vynášela na ty nejvyšší příčky – tenkrát naprosto prestižní - ankety „Zlatý slavík“, vytrvale odmítal přestěhovat se do Prahy. Měl rád své chodníčky, uličky a hospůdky starého Brna, kde kdykoli a vždy, potkával přátele a kamarády, kteří mu po smrti matky prakticky nahrazovali rodinu.

Bob osiřel ve svých sedmnácti letech a zůstal na život docela sám. Neměl otce, jeho matka i prarodiče už byli po smrti, sourozence neměl – a tak se protloukal jak uměl. Nejdřív se obrátil ke sportu a jako talentovaný fotbalista i hokejista pendloval mezi brněnskou Kometou a Zbrojovkou. Tvrdě trénoval a mezi sportovci si také našel několik přátel na celý život. I na vojenčinu pak nastoupil jako fotbalista – a to se mu stalo osudným: komplikovaná zlomenina levého kolene ho z profesionálního sportu poslala rovnou do náruče hudby.

Sněženky kvetoucí v lednu na Dufkově nábřeží v Brně.
Něžná krása. V Brně už kvetou sněženky

Koncem šedesátých let Bob už naplno propadl hudbě Beatles, Rolling Stones a později písničkářům jako Bob Dylan, Donovan, Poul Simon a Art Garfunkel… Frídl byl vlastně první, kdo na maličké pódium legendárního brněnského klubu Šelepka – jenom s kytarou a foukačkou – přinesl písničky těchto hudebních velikánů. A inspirován těmito svými ohromnými vzory, začal skládat své vlastní písně, a svým podmanivým hlasem i vystupováním způsobil pořádnou bouři na tehdejší československé hudební scéně. Spolupráce s jeho manažerem Oskarem Manem přinesla rychlý a nevídaný úspěch a Bob Frídl plnil sály při stovkách koncertů doma i v zahraničí. Jeho život se najednou odehrával mezi mantinely, které tvořily rozhlasová studia, rozhovory pro tisk, televizní natáčení, focení, koncerty, autogramiády a nahrávání singlů a LP desek, které z prodejních pultů mizely ještě za tepla.

POTULNÝ BÁSNÍK A PÍSNIČKÁŘ

Mnozí si ještě dnes pamatují toho milého chlapce a jeho docela první nahrávku „Zpívej tu píseň kouzelnou“, kterou nazpíval společně se sesterským duem Martha a Tena. Ta písnička lezla do ucha, zněla z rádia snad denně a stal se z ní skutečný hit. Ale byla to pouze jedna z mála společných písní se sestrami Elefteriadu. Přibližně po roce se jejich cesty rozešly a Bob Frídl bodoval u publika především svými vlastními písničkami: Madona, Potulný básník, Léna. Abeceda, Zapomeň… A pak následovala spousta dalších, u kterých ženskému publiku měkla kolena… Vzpomínáte si ještě? Takhle začalo to zářivé období Boba Frídla, kdy jeho písničky denně zněly z rádia, jeho fotografie plnily tisk a jeho plakáty v nadživotní velikosti byly nepostradatelnou součástí dívčích pokojů.

KAM SE ZTRATIL?

Bob měl za sebou přes deset let závratné kariéry a na první pohled bylo všechno zalité sluncem. Vypadalo to, že se mu daří úplně všechno, na co sáhne. Fanynky ho milovaly, kariéra frčela naplno, a po tom neradostném období - kdy po smrti matky zůstal sám, kdy občas ani neměl co do úst a nikoho nezajímal – se najednou všichni předbíhali, kdo si urve větší kus jeho přízně. Měl hodně přátel, stovky krásných žen mu padaly k nohám, že nestíhal před nimi utíkat, byl finančně zajištěný, nikde ani mráček.

A pak se jeho život vymkl z kloubů: odešla jeho doprovodná kapela, následovaly nešťastné zvraty v jeho soukromém životě, nesmyslná vražda jeho manažera Oskara Mana, krátce na to smrt dalšího manažera na železničním přejezdu, a nakonec ještě podpis jeho švagrové na Chartě ’77. To byl ten poslední hřebíček a Bob Frídl se stal „nežádoucím“ - veškerý tisk stopl jeho rozhovory, televize s ním přestala točit a po předcházejících třech LP deskách (Jen vítr to ví, Abeceda, Všem starým láskám) a spoustě singlech i rozhlasových nahrávek, najednou nevyšlo nic. A nad jeho kariérou pomalu začalo zapadat slunce. Na příkaz mocných tehdejšího režimu se písničky Boba Frídla vytratily z rozhlasového vysílání a tím pádem se jeho kariéra blížila k nezvratnému konci.

Slovácký krúžek v Brně uspořádal už 71. Slovácký ples.
Krása a tradice. Podívejte se, jaký byl 71. Slovácký ples v Brně

Bob Frídl tedy sbalil kufry a na naléhání své řecké manželky se v polovině osmdesátých let odstěhovali do Řecka. Bylo to těžké období… učil se řecky a – aby uživil rodinu – vykládal lodě, pracoval jako číšník, závozník a po večerech – miláček publika, kterému ve stoje aplaudovaly vyprodané sály - hrál po barech pro hrstku popíjejících lidí. Skutečně nezáviděníhodná situace. Nakonec si s několika partnery založil svou vlastní cestovku a pár let v Řecku docela dobře prosperoval.

Ale nebylo to pro něj to pravé ořechové, a tak se, s novou partnerkou, vrátil do Brna, kde se pokoušel svou předešlou kariéru znovu nastartovat. Ale nevstoupíš dvakrát do té samé řeky… Až do konce života pak hrál a zpíval, ale k té závratné popularitě, kterou zažíval před svým odchodem do Řecka, se už ani nepřiblížil. I když pak vydal ještě další CD - Návraty, Vzpomínky, Divadlo života… po té dlouholeté „řecké pauze“ se už jeho kariéru znova nastartovat nepodařilo. A tak se Bob přestěhoval do Bučovic u Brna, kde v ústraní a relativní pohodě strávil poslední léta svého nepokojného života. Naštěstí, dnešní technologie umožňují zastavit se v čase a dovolí nám pomyslně se vrátit do mládí. A i deset let po Bobově definitivním odchodu se můžeme zaposlouchat do toho nenapodobitelného hlasu, který nám tady zůstal jako živý.

Koncem loňského roku, v naprosté tichosti, vyšla knížka k nedožitým 75. narozeninám tohoto brněnského barda - Spodní vody Boba Frídla aneb Zpověď zapovězené lásky. Ale nečekejte žádné oficiální informace o jeho hudební kariéře. Je to knížka plná osobních vzpomínek a vyprávění, kterým její autorka prolomila mlčení téměř po padesáti letech. A na světlo světa se dostává příběh, který překvapuje a bourá legendy zakouslé v čase…