Na jevišti se totiž objevilo něco, co se z činoherního divadla pod přílivem módních vln naturalismu (zaměňujícího myšlenku kusem života a degradujícího lásku na tělesnou žádostivost) a ibsenismu (nahrazujícího dramatičnost psychologií) bezmála vytratilo – hrdinství a rytířskost, šarm a duchaplnost, víra v lásku a služba kráse. V neposlední řadě kouzlo poezie i efektní děj. Hra vytvořila z historického předobrazu mýtus, sama dramatická postava se stala lidským prototypem stejně jako Hamlet nebo Don Quijote.

Sláva Rostandovy heroické komedie nezůstala omezena na Paříž a Francii. Již v roce 1898 byla přeložena nejen do hlavních evropských jazyků, ale také do češtiny, a to kongeniálně Jaroslavem Vrchlickým, který stejně jako francouzský autor patřil do novoromantického proudu. Vzápětí došlo i k prvnímu českému uvedení: 22. března 1899 na scéně Národního divadla v Praze v režii Josefa Šmahy a s Jakubem Seifertem v titulní úloze. A nutno dodat, že málokterá dramatická postava u nás tak zdomácněla jako Cyrano z Bergeracu, ožívající na českých jevištích v nových a v nových hereckých vtěleních; Cyranem po Seifertovi byli třeba Eduard Vojan, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Rudolf Deyl, Karel Höger, Otomar Krejča, Gustav Opočenský, Vladimír Brabec, Jaromír Hanzlík a Viktor Preiss, Radek Holub, Igor Ondříček a Jiří Dvořák, David Prachař a mnozí jiní.

V postavě Cyrana se snoubí udatný šermíř, naježený vznětlivec a výmluvný fanfarón s básníkem zároveň břitkým i něžně lyrickým, kavalír a chrabrý gaskoňský mušketýr, žárlivý na svou osobní svobodu a čest, se zakomplexovaným nesmělým milencem, ošklivost zevnějšku s duševní krásou a ušlechtilostí: dlouhonosý Cyrano napohled šťastnějšímu sokovi (Kristiánu de Neuvillette) nezištně propůjčí vlastní výřečnost oživovanou hlubokým citem a sám se ke své lásce (k sestřence Roxaně) nepřímo přizná až ve chvíli smrti, jež nemůže její zduchovnělou podobu už nijak ohrozit. Cyrano umírá s vědomím rytíře, jenž neporušil pravidla hry a jemuž se dostalo zadostiučinění, umírá s pocitem vítězství, že jeho láska nebyla marná a že Bohu odevzdá „štít svůj čistý“, jak Vrchlický znamenitě přeložil: „panache… sans tache“, doslova „chochol bez poskvrny“. Chochol, tato mužná ozdoba ovšem pro každého Francouze představuje dávný znak rytířskosti. Panache je slovo příliš starobylé a závazné, než aby bylo možno tlumočit je do mluvy současné; je symbolem velkorysého přístupu k životu, synonymem savoir-vivre, francouzského „umění žít“, to jest v případě Cyranově žít plně, čestně, opravdově. Neštěstí není prohrát, nýbrž vysloužit si pohrdání.

Rostandova představa, realizovaná v Cyranovi, že člověk najde vztah k druhému člověku toliko něhou a úctou, se líbí proto, že nespoutává, naopak: vyžaduje velkou vnitřní svobodu od těch, kdo by toužili sami žít po cyranovsku. Autor nemínil šířit ohněm a mečem nějakou novou víru, nezapovídal ani nepřikazoval; domníval se, že leckdy stačí jen málo – stát se alespoň jednou Cyranem – a lidský život bude košatější.

Co je příčinou stálé životnosti Rostandova Cyrana z Bergeracu? Vedle nesporných básnických hodnot a divadelní účinnosti hry je to snad potřeba každé doby mít svého romantického hrdinu, hrdinu bez bázně a hany jako výraz optimistické víry v ideální lidské možnosti. Snad, ale vlastně to ani nechceme vědět, vždyť se jedná o tajemství divadla jako takového, o jeho kouzlo. Zkrátka a dobře: Cyrano z Bergeracu je hra úchvatná a oblíbená; mají ji rádi jak divadelníci, tak diváci. Není proto divu, že se opakovaně stává ozdobou repertoáru Městského divadla Brno, a to znovu v překladu Jaroslava Vrchlického, znovu v režii Stanislava Moši, znovu s Igorem Ondříčkem v titulní úloze. Scénu vytvoří Emil Konečný, kostýmy navrhne Andrea Kučerová a hudbu složí Zdenek Merta. Dále hrají: Svetlana Janotová (Roxana), Kristian Pekar (Kristián de Neuvillette), Michal Isteník (Ragueneau), Viktor Skála (Hrabě de Guiche), Oldřich Smysl (Le Bret), Jiří Mach (De Valvert), Eva Jedličková (Dueňa), Stanislav Slovák (Kapitán Carbon de Castel-Jaloux) aj. Premiéra se uskuteční 25. a 26. února 2022 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

Kateřina Vížďová

Informace o termínech a vstupenkách najdou lidé zde.