Můj děda Josef se narodil na Silvestra roku tisícího osmistého devadesátého devátého, tedy přesně v poslední den devatenáctého století. A snad právě proto byl kopa veselá. Vždycky, když k nám přijel, sotva dosedl, hned zvolal: „Hrazdiro, nalé!“ Tak se totiž jmenoval hospodské v sósedni dědině. Mama mu tedy nalila našu slivovicu a nakrájela špek neboli slaninu a přidala pořádný kus chleba.

Když jsem viděl, s jakou chutí se děda po dlouhé cestě pustil do připravené svačiny, chtěl jsem take vokoštovat, a tak mně mama kósek hokrojila. Napodobil jsem dědu a snědl domácky vyuzený špek jako starý chlap a šel litat ven za kapličku. Jenže pro můj dětský žaludek to bylo poněkud náročné sousto, což se projevilo za maló chvilu. Bylo mně zle a zle jako staré Amině…

***

Po našem dědovi Františkovi zbylo u nás pár hulek. A tak skřipovské děda měl jedno velké přání, abychom mu nějakou přivezli. Zrovna na Silvestra roku 1962 jsme vpodvečer jeli autobusem na Skřípov a jako dárek k narozeninám jsme mu vezli právě tolik touženou hulko. Měl z ní tenkráte velkou, dokonce až obrovskou radost jako malé kluk. Celý večer s ní pyšně vykračoval po seknici a liboval si, jak se mu s ní dobře chodí. Když šel spat, šibalsky ji položil hned vedle postele, aby ji měl ráno zase k dispozici.

Bohužel darované hulke si však dlouho neužil.

Pavel Kyselák