Marturi je zřejmě nejvíce postižené městečko válkou. Díky novým pořádkům v regionu se z vnitro-regionální obce stala obec příhraniční. Je necelé dva kilometry od nové hranice, což klidu  obyvatelům, kteří zde zůstali, nebo se vrátili, rozhodně nepřidá. Naštěstí obnova po válce pokračuje poměrně rychle a již fungují některé obchůdky, servisy a čerpací stanice. U jednoho z obchodů s hrdě blikajícím barevným nápisem 3G stojí hlouček ruských vojáků, kteří zde mají posádky. Podle pokřikování se snaží dovolat do své domoviny. Toulám se poloprázdnými ulicemi, dávám se do řečí s lidmi.

Až potkávám statného hromotluka. Jmenuje se Vlad a bydlí prý nedaleko v domku a rozhodně musím jít na čaj nebo kávu. Nebo obojí se smíchem dodává. Ocitám se v poměrně velkém obýváku…stůl, židle a gauč. “Omlouvám se, nemáme ještě vybaleno. Přijeli jsem nedávno z Jerevanu, kde jsme přečkávali válku u příbuzných”, omluvně povídá Vladova manželka.

Sedíme u stolu, v pokoji se objevují děti. Povídáme si o všem možném, ptají se na život v Česku a Vladova dcera Světlana se snaží procvičovat angličtinu. Takže občas prohodíme nějaká slovíčka v angličtině, což je i pro mě příjemná změna. Debata nezadržitelně nabírá směr na nedávné události a Vlad držící šálek čaje se noří do vzpomínek:v deseti letech mu zemřela maminka, otec se podruhé oženil a začali se stěhovat. Otec cestoval za prací po dnes již bývalých sovětských republikách, takže malý Vlad žil rok v Kazachstánu, dva roky v Kyrgyzstánu a v mnoha dalších zemích. Nakonec se vrátili zpět do Ruska a v osmnácti letech nastoupil na vojnu. Osud tomu chtěl a jako mladý vojáček se ocitl ve válce o Karabach. A už tu zůstal a založil rodinu. Kdyby se jednalo o film, následovalo by prolnutí Vladovy osoby…, kdy mladý Vlad v maskáčové uniformě stojí na postu s kalašnikovem v ruce a proměnil by se o třicet let staršího, nicméně opět v maskáčích a bohužel se stejným kalašnikovem v ruce.

Je podzim 2020 a Vlad, tak jako tisíce dalších je odveden na frontu bránit svoje území, svoji zem. “Byl jsem povolaný a přiřazený na “post”. Bylo nás tam osm kamarádů. Jednoho dne ale přiletěl dron, shodil bombu, dva hned zemřeli, dva byli zraněni. Zavolali jsme rychle sanitu a zdravotníky na pomoc. Když přijeli, snažili se ty dva ošetřovat a v tu chvíli přiletěl jiný dron a shodil další bombu. A další lidé umřeli. Po nějakém čase jsem byl převelený na velitelství, protože jako otec osmi dětí bych podle zákonů neměl sloužit přímo na frontě. Bylo to příšerné. Útočily na nás zbraně, o kterých se nám ani nesní. Drony, stíhačky, Azeři měli nové pušky, nehledě na to, kdo všechno jim pomáhal. Turci, Izraelci …  A my? My jsme zůstali s vybavením hluboko v devadesátých letech a jediný, kdo se nám snažil pomoc, byl Irán. Kde byla Evropa? Amerika? Moje rodina mezitím byla v Jerevanu. Na frontě byli i moji dva starší synové. Přežili. Od švagrové syn zahynul, ve městě je hodně lidí, kteří ve válce o někoho přišli. Bojím se, co bude. Tahle situace nemůže dlouho vydržet. Víš, nebojím se o sebe, ale mám osm dětí. Bojím se o ně. Pokud bude v budoucnu válka, budou to právě oni, kdo bude muset bojovat”.


Klábosením u čaje čas rychle utíká a na Martuni se pomalu snáší noc. “Musím ještě k rodině, do vedlejší vesnice. Chodím jim tam pomáhat, protože mají syna v armádě“. Sedáme do auta a Vlad pomalu projíždí Check-pointem. Mladí ruští vojáci letmo zkontrolují vnitřek auta a s úsměvem nás pouští dál. Vojáci jsou tu na stanovištích opravdu mladí. Nedokážu odhadovat věk, ale mnohdy mám pocit, že snad ještě ani nevychodili střední školu. Pochopitelně vizáž klame, ale takové mladíky v řadové armádě, v tomto případě ruské, jsem snad nepotkal nikde ve světě.

Projíždíme potemnělou krajinou a ani nepostřehnu, že projíždíme vesnicí. Všude tma. “Nejde tu elektřina, protože vedení je zničené. Azeři zničili sloupy a dráty a čekáme až se to opraví.” Plamínek petrolejky osvětluje místnost, které dominují hučící plynová kamna. Usrkávám další čaj, ochutnávám sušené plody z “vlastní zahrádky” a teplo s přítmím plynové lampy mě nutí nořit se do myšlenek o celé této nešťastné situaci. Myšlenek na lidi, kteří museli opustit své domovy, o motivacích mocipánů, kterým je lhostejno co, svým konáním působí. O bolestech a trápeních, které padly na celou oblast bez ohledu na stranu konfliktu. Hlavou mi letí tolik věcí, co mi místní sdělovali. Válka nemá vítěze…

RICHARD BOUDA

Brno