Možná v rámci brainstormingu (takzvané „mozkové bouři“, kterou nazývám „mozkovým průjmem“). Asi ve stylu „tak za co bychom vypsali příští grandy, přemýšlejte, jde o lováče!“ a ve všeobecném šumu, kdy každý plácal o něčem jiném, třeba co měli ke snídani nebo o nějakém novém skvělém seriálu, někdo pronesl „ta kočka, co obsluhovala včera u baru, to byla teda kost“ (zároveň si musel dávat pozor, aby v blízkosti nebyl nějaký zanícený cenzor hyperkorektní genderové ideologie). Šéf debaty to zaslechl a zvolal „to je ono, už to máme!“

Takže téma bylo na světě. Podle deníku The Times by tato čerstvá studie mohla pomoci vyřešit debaty o tom, zda krása přináší v životě praktické výhody. Což je mezi námi debata úplně o … (pronesl to Zdeněk Svěrák v roli Louky v „Koljovi“, když byl na pohovoru u komise, o čem se v zahraničí bavil s příslušníky emigrace) a nejspíš založí další facebookové skupiny a zanícené armády, které proti sobě budou vrhat rozlícená písmena.

Na to jsme si už zvykli a nic s tím nenaděláme, i když pořád lepší, než kdyby se zanícení přívrženci obou stran proti sobě vrhli se sekerami, noži, lopatami a basebalovými pálkami a přidávali tak práci chirurgům a havranům (ne těm s křídly, zobajícím v poklidu na Špilberku).

Bádání nad atraktivnosti vzhledu trvající dlouhá desetiletí přivádí k myšlenkám, že ti hezčí mají více výhod, ale to tak je, co svět světem stojí. Přece opravdu schopní lidé, vědci, vynálezci, se prosadí bez toho, jak jejich tváře vypadají. Mezitím se „badatelé“ přeli o to, zda jde o pozitivní diskriminaci ve prospěch atraktivnějších studentů, nebo o to, že mají větší sebevědomí.

„Pandemie nám poskytla skvělou příležitost rozklíčovat, zda je tento bonus za krásu způsoben diskriminací, nebo je výsledkem nějaké produktivní vlastnosti,“ sdělil autor studie Adriac Mehic. Pro účely výzkumu vybral 307 studentů technických oborů, kteří navštěvovali univerzitu před pandemií i během ní. Krásu každého z nich pak zhodnotila porota složená s 37 členů. Což bych řekl, že na celém výzkumu bylo to nejatraktivnější. Do jakých hloubek porota při zkoumání krásy zacházela, už do médií neprosáklo. Nicméně doba pokročila, tak početně porota vysoko překračovala obdobnou porotu ve filmu „Hoří, má panenko“. Bonus za krásu se u atraktivních studentek snížil v on-line výuce o 80 %.

Na celou spoustu dizertačních prací je tak zaděláno. Jaký přinesou výsledek pro posun civilizace nemusíme dlouze přemýšlet, bude nicotný. Mnohem zásadnější problémy zůstávají výzkumníky nedotčeny, například invazivní vpád co největšího počtu psychopatů do vrcholových manažerských funkcí, ale tady by šetření nedopadlo moc dobře a chyběla by vůle s tím něco učinit. Který psychopat by si chtěl vypustit vlastní rybníček?

Nezbývá než doufat, že neškodných kratochvílí zanícených výzkumníků se nechopí některý z ambiciózních sociálních inženýrů a nezačne jej aplikoval ke zkáze společnosti. Prvním by byl jistě definitivní přesun do on-line výuky, který by zdevastoval už tak chatrné sociální vazby mezi lidmi. A při lobbistických vazbách na další by se také mohlo stát, že v budoucnu každý z příští generace obdrží povolávací rozkaz k nějaké nadnárodní firmě zabývající se plastickými operacemi, dejme tomu nějaký XICHT WORLD, tam obdrží jednotnou tvář, jednotné tělo, nejlépe jednotný mozek a velké mraveniště světa může zakončit svůj pochod. Ale to už je jiná sci-fi.

Dalibor Kučera