Naše drahy slipke vám bele pěkny potvore. Muj děda František jim hopletl parádni kukaňo, a dež se jim nelibilo tam snášet vajička, měle eště velké koš zvané hóhrabečňák. No ja, jenže naše tvrdohlavy slipke si vebrale hnizdo podle sebe. A kdež pár dni ani ve velkym košo nebelo kolem sádrovyho podkladko nic, nastalo velky pátrani. A tak sme hledale a špiónile, kde se dalo, až sme zjistile, že zanášijó pod velkó hroškó, pod keró bele akorát velky kopřeve a křovisko. „Ja bať, na to só slipke pěkni previti“, řikávala decke tetička zvaná Grénarka.

Jednó na Štědré večir sem bel eště za božiho světla pověřené, abech zahnal slipke do kornika. No jak počitám, tak počitám, jako na potvoro jedna vlaška cheběla. Tak sem to šil nahláset našém a nastalo rodiny pátrani, kde be mohla ta tolačka bet. Za chvilo sme slešele šostot nad stodoló, kde bela holožená sláma. No ja, jenže hlópá slipka bela hovězněná na krajičko hure v samym roho a zarovnaná slamó. Dalo nám dosť práce e přemlóváni, abe zatólaná slipka slizla dolu.

Teprvá potom sme mohle v klido zasednót ke štědrovečernimo stolo.

Pavel Kyselák