Když míjíme areál IKEA, z povzdálí zaměříme pár lidí se zakoupenými nápoji v kelímcích. Hm, my nemusíme, my máme s sebou. Záhy zastavujeme u betonového soklu a posvačíme. Sněhový chlebíček, vánoční cukroví, panáčka z placaté flašky na zahřátí, čaj z termosky a kolemjdoucí nám se smíchem popřejí dobrou chuť i náladu. Cestou se pokocháme víceméně ovčí farmou, avšak vidíme i oslíka a vida, k plotu si to za námi šine zablácené tmavé prasátko. Pomyje nemáme, zbaštily jsme, co se dalo, tak se holt musí spokojit s tím, co vyryje rypáčkem v zemi, jak nám s chutí předvádí.

Pokračujeme v chůzi, mïjejí nás zavilí cyklisté, potkáváme další turistickou ženskou buňku, pár rodin s kočárky. Tři policisté v černých rouškách si nás změří kontrolním pohledem, ty z nás, co měly roušku pod bradou, si včas zakryjí i nos. Wow, jejda, holky, sněženky! Nastal poprask, tam a támhle taky. Jako bychom hledaly bobříka mladosti. No fajn, teď už se můžeme ubírat směrem k MHD. Ten nejdůležitější příslib jara a kdoví čeho ještě jsme našly. Nechceme to ani vyřknout nahlas, abychom to zbytečně nezakřikly. Počty se stále mění, nakažených moc neubývá, opatření se zpřísňují, ale slunce, řeka a břehy Svratky dávají jakousi naději. V lepší časy.

NAĎA MAREČKOVÁ

Brno