Brácha byl pověřený čestnou funkcí, šel za mládence. Měl tehdy po vyučení, a tak se pomalu ohlížel po životě. Pravda, byl z tohoto životního poslání poněkud nervózní, ale časem se to „vsáklo.“ Zvláště pak, když dostal poučení a kázání zároveň od vyhlášené jaroměřické cukrářky Zofky, která pekla a zdobila sladké dobroty včetně tradičního dortu s panenkou na nejednu svatbu.

Nejen na jižní Moravě bylo zvykem, že za družičky a mládence chodily malé děti z rodiny nebo od přátel snoubenců. Nebylo a není ovšem výjimkou mít družičky z řad nejlepších přítelkyň nevěsty a mládence z okruhu přátel ženicha.

V pátek odpoledne naši i brácha příslušně vyšňořeni společenským svátečním šatem – u nás se jim říkalo „kostelové hadry“, vyrazili směr Moravský Krumlov a poté do malebné moravské dědiny, zvané Polanka. Vše bylo připraveno a nachystáno a bráchovi hned v sobotu ráno představili jemu vybranou fešnou družičku z místních děvčat. No, co vám mám povídat, dodnes ji vidím na fotografii vedle poněkud malinko červenajícího se bráchy. Byla to děvčica krev a mlíko, zkrátka fešanda nad fešandy. Jak říkáme u nás na Moravě krasavicím: nádherná baba jak z růže květ. Měla jen jedinou vadu – byla již zadaná.

Naši i s bráchou měli přijet zpátky v neděli dopoledne. Ale jak už to chodí na takové venkovské svatbě, hostina se protáhla, až začalo v neděli ráno svítat, a tak dorazili zcela znaveni pozdě večer. Tím pádem zbylá osádka naší rodiny neměla nedělní oběd. Když stréc ze sósední chalupy zjistil, že plánovaný příjezd našich má zpoždění, vyslal synka Fanócha k nám, aby nás pozval k nim na oběd. No hladoví jsme byli jak vlčata, a tak nám darovaný oběd přišel vhod.

Brácha jezdíval pravidelně do Brna na hokej, kde koncertovalo slavné mužstvo pod hlavičkou ZKL, ale mezi fanoušky zvané Kometa. Dodnes mám schovanou vlaječku tohoto brněnského klubu, kterou mi jednou přivezl. Asi za čtrnáct dní po svatbě jel opět do Brna. Nedalo mu to a řekl si, že by se mohl setkat se svou milou družičkou, která se mu velmi líbila. A tak v bratrské spolupráci jsme jí do Polánky poslali dopis s návrhem, že by se brácha s ní před hokejem mohl setkat. Dopadlo to jak jinak – nepřišla.

Život šel dál, brácha si odkroutil vojnu a hned poté se oženil. Asi za rok po svatbě se vdávala sestra bratrovy nevěsty Ruža. Moc se na připravovanou svatbu těšil, že si ji užije jako host, a nikoliv coby hlavní aktér. Bohužel, nebylo mu přáno. Asi měsíc před svatbou švagrové mu vjel do protisměru autobus s látkami a bráchovy životní stránky byly rázem navždy dopsány.

A tak kromě roztomilé vzpomínky na bratrovo čestné svatební poslání, zbyla v naší domácí knihovničce fotografie, na které můj milý bráška spolu s onou fešandou předčítají telegramy a blahopřání zaslané novomanželům.

PAVEL KYSELÁK