Bylo krásné ráno, v klidu jsem se nasnídal a čekal na manželku, která byla u lékařky na kontrole. Kontrola dopadla dobře, manželka přišla domů, podívala se na mě a navrhla, jestli bychom si dnes neudělali výlet do Brna. Dlouho jsme tam společně nebyli, a tak jsem ochotně souhlasil.
Když jsme to navrhli dceři s vnukem, souhlasili, a tak jsme jeli společně. Nikam jsme se nehnali, dokonce jsem přetrpěl i návštěvy několika obchodů, i když obchody zrovna nemusím. Podívali jsme se třeba i na náměstí Svobody, na Petrov. Byl to krásně strávený půlden.
I když téměř všichni kolem mě vše „berou v poklusu“, mám ve zvyku chodit „důstojně“ a dívat se kolem sebe na to, „jak jde život“. A dá se říct, že mám z toho, co vidím kolem sebe, jak se říká, rozporuplné pocity. Stačilo, když jsem se podíval, i když to není slušné, na zamilované kolem sebe. Porovnal jsem jejich rande s tím, jak jsme randili my, a začínám mít obavy z toho, že vymřeme.
My jsme chodili na rande do přírody. Nebudu naše rande rozebírat do detailů, je pravda, že takto chodily do přírody celé generace. Někdy při těchto procházkách i nové generace vznikaly. Vím že dnešní doba je, jak říkám „doba mobilová“. Všichni hledí do svých mobilů, sice nevím, co tam pořád nového hledají, ale došlo to tak daleko, že se lidé mezi sebou téměř bez pomoci „esemesek“ na ničem nedomluví, snad již zapomněli mezi sebou hovořit „z očí do očí“.
play_fill
Mohu říct, že mě „dostal“ pohled na zamilované na rande, kteří seděli vedle sebe, oba měli v ruce mobil a na uších sluchátka. V Brně jsem pracoval, a i když nejsem z Brna, ty základní směry v Brně znám. Proto jsem šel po ulici, rodinu jsem nechal spěchat před sebou a začal jsem vzpomínat.
Svou cestu za vzpomínkami jsem začal u Alfa pasáže na Poštovské ulici. V té pasáži jsme se s manželkou poprvé setkali na prvním rande a pamatuji si, že jsme šli směrem na Petrov, ale začalo pršet a v ulici na Hradbách jsme se schovávali před deštěm ve vchodu do budovy tehdejšího Cheposu.
play_fill
Šli jsme pak na náměstí Svobody po ulici Poštovská na nádraží, odkud jela manželka domů. Příští rande jsme měli domluvené u kina Čas naproti hlavnímu nádraží. To kino dnes již neexistuje, ale vzpomínky zůstávají. Než jsme měli svatbu, postupně jsme prošli Brno. Asi to tak mělo být, protože jdeme společně životem šestačtyřicet roků, vlastně jsme začali již sedmačtyřicátý rok naší společné cesty životem, která začala 1. dubna 1978 a trvá dodnes.
Nechci, aby to vypadalo, že chci napsat místopis města Brna, chci jen dát všem tip na společný výlet. Stačí si v dnešní uspěchané době udělat čas na sebe, zastrčit mobil do kapsy a pokud to není nutné, jej ani z kapsy nevytahovat a jít se podívat na místa, která souvisí s vašim životem a vzpomínat na to, co bylo a těšit se na to, co bude. Z vlastní zkušenosti mohu napsat, že se místa změnila, ale krásné vzpomínky zůstávají. A co je nejdůležitější, ty vám nikdo nemůže vzít.
VYBRALI JSME PRO VÁS: Víno, burčák a rock. Festival Vinohraní přilákal davy do Velkých Pavlovic
