Narodil se 26. listopadu 1919 v Praze na Malé Straně do rodiny obchodníka, který se angažoval v politice a zastával vysoké funkce v obchodní a živnostenské komoře. „Za první republiky a bohužel také za protektorátu,“ uvedl Mojmír Konečný.

Jazykové znalosti získal Mojmír během pětiletého studia lycea v Nîmes na jihu Francie, kam odešel v patnácti letech. Když se v roce 1939 vrátil po maturitě domů, Československo už neexistovalo. Nastoupil ke studiu práv na právnické fakultě, nacisté však záhy, 17. listopadu 1939, české vysoké školy zavřeli.

Zapojil se do bojů o rozhlas

Díky konexím svého otce se vyhnul totálnímu nasazení v Říši a nastoupil jako koncipient do kanceláře věhlasného pražského advokáta JUDr. Jiřího Křížka, který byl později odsouzen v procesu s Miladou Horákovou ke dvaadvaceti letům vězení.

Po půl roce přešel do ústředního svazu obchodu, který zřídily okupační orgány podle německého vzoru. Vedle svazu obchodu vznikly ústřední svazy průmyslu, řemesel a dopravy, které určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků českých podniků pod německou správou. „Svaz sídlil v Králodvorské ulici, kde je dnes obchodní dům Kotva, já jsem tam vykonával pracovní právo,“ vysvětlil Mojmír Konečný.

Ve svazu obchodu působil do konce války, kdy se zapojil do bojů o Český rozhlas a jako tlumočník se účastnil vyjednávání představitelů České národní rady s veliteli okupační správy o podmínkách německé kapitulace a ukončení bojů v kritické situaci, kdy Němci hrozili leteckým a dělostřeleckým bombardováním Prahy.

Jednání, která vedl za českou stranu literární historik Albert Pražák, skončila 8. května podepsáním protokolu o volném odchodu německých jednotek z Prahy po karlovarské a plzeňské silnici, což znamenalo, že půl milionu německých vojáků přešlo do amerického zajetí před příchodem Rudé armády. Za to si čeští vyjednávači vysloužili kritiku Sovětů a jejich role v zabránění většího krveprolití byla zamlčována, po roce 1948 je čekala perzekuce a jeden z vyjednávačů, Jaromír Nechanský, byl v roce 1950 popraven.

Oficiální verzi o sebevraždě neuvěřil

Po válce nastoupil Mojmír Konečný na ministerstvo zahraničí a zároveň studoval na právnické fakultě: „Práva jsem dodělal během jednoho roku. Tenkrát jsme měli tu výhodu, že jsme si mohli stanovovat termíny zkoušek. Tak jsem to rychle dodělal.“ Promoval 13. července 1946, když už pracoval v kabinetu ministra Jana Masaryka. Svého šéfa si nesmírně vážil a měl rád jeho humor, takže když 16. září 1946 slavil Jan Masaryk šedesátiny, napsal o něm do novin oslavný článek. „To byl nejlepší šéf, kterého jsem kdy měl,“ uvedl.

Práci ministerského úředníka si velmi oblíbil. Obnášela především vyřizování telefonátů, přijímání návštěv, se kterými se snažil záležitosti vyřizovat sám, aby nemusely až k ministrovi: „Každý k němu chtěl na návštěvu, slibovali si od něj, že za ně bude intervenovat.“

V roce 1947 musel ministerstvo opustit, protože ho čekala povinná vojenská služba. Po ní se už do kabinetu Jana Masaryka nevrátil, na žádost velvyslance v Číně Josefa Lelka mířil na začátku roku 1948 na velvyslanectví v Nankingu. Cestou ho zaskočila zpráva o únorovém převratu v Československu a o třináct dnů později o smrti Jana Masaryka. „Když jsem vystoupil z lodi v Singapuru, koupil jsem si noviny. Velký titulek hlásal: ‚Masaryk jumped to his death!‛ čili Masaryk si skočil pro smrt. Takhle jsem se dozvěděl tuto smutnou událost.“

Oficiální verzi o sebevraždě nevěřil: „Masaryk podepisoval spisy často i večer. Když jsem chodíval s dokumenty k němu do ložnice, tak jsem si všiml, že koupelna byla za ním. Řekl bych, že byla velmi nevhodná pro sebevražedný skok, protože okno v koupelně bylo zataraseno velikou komodou. Takže kdyby chtěl skočit tím navíc úzkým okýnkem, musel by přelézat přes tu komodu. Jednoduše hrozně nesnadné, kdežto z ložnice mohl skočit velmi jednoduše. To je jen jeden důkaz, další jsou popsány v literatuře. Vůbec nejlepší popis je v knize Claire Sterlingové, na tu bych rád odkázal.“

Z velvyslanectví k soustruhu

Mojmír Konečný musel v následujícím roce z Nankingu uprchnout: „Jakmile Praha uznala Mao Ce-tungovu vládu, Čankajškova Čína mě vypověděla. Postavili stráže před moje sídlo. Jen s obtížemi jsem se dostal ze země ven, poněvadž tenkrát existoval absolutní nedostatek spojů – lodí i letadel.

Návrat do komunistického Československa nebyl jednoduchý: „Když jsem přijel, tak jsem se přihlásil na kádrovém oddělení. Obklopila mě tam mládež. To už byly nové dělnické kádry z továren. Říkaly: ‚Soudruhu, vyprávěj, jak je to v té Číně.‛ A já jsem na to povídal: ‚Víte, s tou Čínou je to trochu horší, ona je to nejchudší země na světě. Můžeme od ní očekávat, že se vzpamatuje na trochu lepší úroveň až tak za deset pětiletek.‛ Tím okamžikem jsem byl odepsaný a po roce nepříjemného existování s dělnickými kádry na ministerstvu jsem byl vyzván, abych odešel do výroby.“

Jako soustružník pak vyráběl vodní hřídele a přitom vystudoval těžké strojírenství na Vysoké škole technické. Všechny své znalosti uplatnil později jako patentový inženýr ve Výzkumném ústavu Ústředního svazu výrobních družstev. V roce 1968 strávil šest měsíců na stipendijním pobytu v Paříži, kde se stal svědkem studentských nepokojů.

Po návratu nastoupil do obchodního oddělení francouzské ambasádě v Praze. „Byl jsem ve styku se všemi ministerstvy i monopolními centrálami, když přijeli francouzští ministři, doprovázel jsem je po republice. Přijížděli i francouzští podnikatelé. My jsme zde byli právě proto, abychom jim umožnili styk s českými podniky.“ V roce 1986 odešel do důchodu, ale i poté pracoval jako tlumočník pro francouzské podnikatele.

Po roce 1989 stál několik let v čele Nadace Jana Masaryka a podílel se na vydávání jeho sebraných spisů a korespondence. „Splnil jsem ideál českého muže, postavil jsem tři domy, dvě chalupy, zplodil jsem dva syny a zasadil několik set stromů,“ ukončil v roce 2013 své vyprávění pro Paměť národa. Zemřel o tři roky později.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!