Někteří lidé zažijí tak významný okamžik, že se jejich život poté dělí na PŘED a PO. Vy patříte mezi ně, ve vašem případě to byl útok kyselinou. Jaká byla Martina PŘED?

To je hezká otázka. Ve zkratce bych řekla, že předtím jsem byla holka a teď jsem žena. Tehdy mi bylo 25, byla jsem mladá, měla jsem spoustu zájmů, moc jsem nevěděla, co mě čeká, celý život jsem měla před sebou. Chodila jsem do práce, pořád jsem lítala někde venku. A najednou jsem skončila v nemocnici a nemohla absolutně nic, to byl velký šok.

K tomu osudnému okamžiku se už vracet nechcete, což respektujeme, řekněte tedy, jaké bylo PO? První minuty, hodiny, dny po útoku?

Já si to moc nepamatuji, ale vím, že to bylo hodně těžké. Já tehdy ani pořádně nevěděla, co se stalo, netušila jsem, jak je můj stav vážný. Byla jsem čtrnáct dní v ohrožení života. Když už to nebylo tak ohrožující, převezli mě na Vinohrady, kde jsem se léčila tři roky, v kontaktu a pod kontrolou lékařů jsem dosud.

Z člověka, který mohl všechno, jsem byla někdo, kdo nemohl vůbec nic. Jen jsem ležela, byla jsem odkázaná na péči lékařů a na pomoc ostatních. Zpočátku jsem se nemohla hýbat, měla jsem trubičku v krku, neviděla jsem, měla jsem zavázané i ruce, takže jsem s nimi nemohla nic dělat. Jen jsem čekala, jestli za mnou někdo přijde. Ve finále byl pro mě zpestřením jakýkoli zákrok.

Prý jste na tom v prvních dnech byla tak vážně, že se vaše maminka bála zvedat telefony, aby neslyšela osudnou zprávu…

Ano, bylo to tak.

Prozradíte, jaká všechna zranění jste utrpěla?

Měla jsem zasaženo asi 35 procent těla – obličej, ruce, nohy. Měla jsem zasažený jícen a žaludek, přišla jsem o zrak. Tři roky jsem se léčila, jezdila po nemocnicích, rehabilitacích. Už v roce 2016 jsem si ale našla masérský kurz a pak už jsem začala masírovat, protože jsem pochopitelně přemýšlela, co budu dělat dál.

Já se ještě vrátím k nemocnici, kde jste absolvovala řadu operací, transplantací. Pobyt tam musel být velmi náročný, plný bolesti. Měla jste někdy chuť to, jak se říká, zabalit? A co vás drželo nad vodou, že jste to neudělala?

Já jsem si dlouhou dobu neuvědomovala, jak moc je to špatné, nevěděla jsem, jak velké bylo riziko, že zemřu. To jsem se dozvěděla až někdy po půl roce či roce. S očima to na začátku také nevypadalo, že to bude definitivní, takže jsem si myslela, že to bude dobré. Říkala jsem si – jsem v nemocnici, vyléčí mě a budu zdravá. O jizvách, transplantacích jsem neměla ani ponětí. Neměla jsem s tím žádné zkušenosti, neznala jsem nikoho, kdo by to zažil. Netušila jsem, že jizvy člověku nezmizí. V televizi to vypadá, že je možné všechno, ale když se stane člověku něco zásadního, tak zjistíte, že medicína zázraky neumí, že s některými věcmi přes veškerou snahu lékařů nic dělat nejde.

V momentě, kdy mi transplantovali obličej a i ze sester jsem cítila, že jsou z toho vyplašené, jsem si říkala, že to asi nebude dobré. Ale samozřejmě to bylo pod obvazy, nemohla jsem si na to sáhnout. Po transplantaci se jizvy začaly stahovat, nemohla jsem pořádně otevřít pusu. Až v té době jsem začala zjišťovat, co to je transplantace kůže a jak se jizvy hojí. Informací bylo ale velmi málo, třeba na internetu se nedalo skoro nic najít. A já samozřejmě hrozně chtěla vědět, jak to udělat, aby to vypadalo dobře, aby následky nebyly tak fatální. Lékaři mi říkala, že musím být trpělivá, vydržet. Ale mně se díky poctivému cvičení, rehabilitacím, nošení plastových masek a návleků podařilo vyhnout se druhé, zásadní operaci obličeje.

Od útoku uplynulo již sedm let. Jak jste na tom dnes? Co vše zvládnete, s čím ještě potřebujete pomoci?

Je to obrovský rozdíl. V prvních měsících, kdy jsem neviděla, jsem nemohla vůbec nic. To jsem si nebyla schopna dát sama ani pastu na kartáček. Ostatně zkuste si poslepu vyčistit si zuby (smích). Dnes už to dělám automaticky, ani mi nepřijde, že na to nevidím. Klidně vám teď udělám muffiny, při krájení udělám stejné kousky a nepořežu se. Jsem schopna vyřídit si e-maily, zavolat kamarádce, jít do práce, jít se psem do parku, večer si jít zaběhat, to samozřejmě ne sama. Z větší části jsem samostatná, o tom se mi v těch začátcích ani nesnilo. Říkala jsem si, že to prostě nepůjde a ani jsem si to nedovedla představit. Myslím, že žádný člověk, který celý život viděl, si to představit nedokáže. Velkou výhodou pro mě bylo, že když jsem se vrátila domů z nemocnice, tak jsem byla v prostředí, které znám. Dokázala jsem si představit, jak to tam vypadá, a podle toho jsem se orientovala. I dnes se ale občas někde zamotám, nepamatuji si vše tak, jak si myslím. Ale domácnost jsem si uzpůsobila tak, abych mohla fungovat sama. Mám počítač s mluvícím softwarem, mluvící kuchyňskou i osobní váhu. Co může, tak na mě mluví.

Velkou pomocnicí je pro vás fenka Bianka, která je vodicím psem…

Má speciální výcvik, který trvá rok a půl a poté pes skládá jakousi maturitu. Musela zvládnout 34 cviků, ze kterých ji zkoušeli a ona musela prokázat, že je ovládá. Bianka mi pomáhá hlavně při chození po městě, velmi ho zrychlí. Ono naučit se chodit venku s bílou holí, to je hrozný masakr. Měla jsem z toho velký strach, je to hodně náročné na psychiku, na soustředění, učení se každé nové trasy je hodně těžké. Můžete se kdykoliv ztratit, na ulici jsou lidé, popelnice, auta, je to prostě taková bojovka (smích).

Bianka pomáhá vám, vy pomáháte těm, kteří to potřebují. Začal bych skupinou Burn Fighters, u jejíhož zrodu jste stála. Proč tento projekt vznikl, komu je určen?

Jak už jsem říkala, když jsem ležela v nemocnici, moc mi chyběly informace. Nebyly nikde dostupné na webu. Já pořád zjišťovala, co by na jizvy pomohlo nejvíce. Jaké krémy, pomůcky. Začala jsem od lékařů, ale ti říkali – něčím si to mažte, to je jedno. Já ale chtěla nějakou konkrétní zkušenost, vědět, komu co pomohlo. Chtěla jsem také sdílet pocity. Když ležíte, napadá vás spousta věcí. Máte strach z neznámého, nevíte, co vás čeká. Chtěla jsem si promluvit s někým, kdo to prožil, zvládl, kdo už vede normální život. To by pro mě byla velká inspirace, motivace, zvlášť třeba při transplantaci obličeje, to je něco, co nechce žádná holka. Nikoho jsem ale nenašla. Velkou oporou mi tehdy byl můj psycholog, na toho jsem měla štěstí. Nebýt jeho, nejsem na tom dnes tak, jak na tom jsem. Pomohla mi rodina, přátelé.

Díky psychologovi jsem se potkala s fotoreportérkou a dokumentaristkou Jarmilou Štukovou, která mě seznámila se Simčou Riedlovou, jež si také prošla popáleninovým úrazem. Stalo se jí to před deseti lety, dnes učí ve škole, pomáhá druhým. Naše setkání bylo to moc fajn, krásně jsme si popovídaly. Shodly jsme se, že informací je málo, a tak jsme se i díky Jarmile rozhodly založit platformu Burn Fighters. Řekly jsme si, že budeme sdílet svoje pocity, zkušenosti s popáleninami, poradíme, co funguje. Chtěly jsme ukázat lidem, že to jde, poradit jejich blízkým, pro něž je to také velmi těžké. Nejprve jsme psaly na sociální sítě a lidé se tam s námi dělili o své příběhy, ale letos jsme se rozhodly, že to posuneme, že začneme dělat i prevenci ve školách. Chceme děti informovat o tom, že popáleniny jsou, říkat jim, na co si dávat pozor, aby se nestaly jedním z nás. A pokud se jim už něco stane, že jizvami život nekončí. Že i když se člověku stane něco špatného, co ho poznamená, že o není konec.

Čím si člověk s těžkými popáleninami musí projít?

Zásadní je fyzické poranění, kdy na začátku je velké riziko infekce, ale neméně zásadní je psychika, protože jizvy nezmizí, máte je na celý život. Absolvujete celou řadu převazů, bez narkózy, to je strašná bolest. Říkala jsem si, že nebudu brečet, ale to nešlo vydržet. V krátké době absolvujete řadu zákroků, to je pro tělo obrovská zátěž. A pochopitelně čím více procent těla je zasaženo, tím déle trvá léčení, často následují reoperace.

To jsou právě informace, které předáváte v rámci Burn Fighters?

Jsem moc ráda, že mohu předat někomu svoje zkušenosti, poradit mu. Nedělám to pro to, aby mě někdo obdivoval, ale proto, že mě to baví. Ráda se bavím s odborníky, zjišťuji informace a předávám je dál. Je to potřeba. Stejně jako dříve nebyli vidět vozíčkáři a dnes je bereme běžně, tak je potřeba udělat to s jizvami. Čím více budou vidět, tím více si na ně lidé zvyknou. Nemáme se přece za co stydět.

To nemáte. Vy lidem navíc nepomáháte jen v rámci Burn Fighters, ale i v rámci Návštěv potmě. Přibližte tento projekt.

Jde o setkávání zdravotně handicapovaných se seniory. My za nimi docházíme do domovů nebo přímo k nim domů a povídáme si s nimi. Pokud nemají rodinu nebo ta na ně nemá čas, hrozně jim chybí osobní kontakt. My jim ten čas věnujeme, někdy je to půl hodiny, někdy hodinu a půl, záleží na klientovi. Nasloucháme jim, povídáme si, mohou si pohladit pejska. Když se vidíme poprvé, Bianka často láme bariéry. Já to dělám už rok a půl a za tu dobu jsou už někteří dědečkové či babičky jako moje rodina. Snažím se jim zpříjemnit stáří, udělat jim radost, vyslechnout je. Mám z toho moc dobrý pocit, jsem ráda, že jsem užitečná. To je k nezaplacení.

Děláme také besedy ve školách, kde hovoříme o zrakovém handicapu, chodíme tam i s pejsky. Školákům vysvětlujeme vše potřebné, dáme jim i klapky na oči a bílou hůl, aby si to sami vyzkoušeli.

Nedávno jste obdržela Cenu Olgy Havlové. Ptát se, zda vás potěšila, je nepochybně zbytečné, ale zeptám se, jak ji berete. Jako ocenění nebo jako závazek?

Asi jako oboje dohromady. Já jsem z toho byla docela zaskočená, říkala jsem si, že to nedělám proto, abych za to dostávala ocenění. Ptala jsem se sama sebe, jestli je to, co dělám, tak zásadní, abych to byla právě já, zda tu nejsou lidé, kteří dělají víc. Je pravda, že projekt Burn Fighters je důležitý, že tu nic takového dosud nebylo, ale je to věc, která mě baví. A když děláte něco, co vás baví, nepřijde vám, že za to máte být oceněna. Až teď zpětně mi dochází, že to, že jsem cenu obdržela, je fakt pecka. Je to pro mě motivace v projektech pokračovat a vymýšlet další věci. Například v Burn Fighters bychom se do budoucna rádi spojili i s pacienty ze zahraničí a vyměňovali si zkušenosti. To se nám podařilo už vloni, jsme v kontaktu s modelkou z Keni, ale samozřejmě bychom rádi spolupracovali zejména po Evropě, protože v každé zemi může být ta péče jiná a tamní zkušenosti velmi cenné.

Do budoucna chcete pokračovat v Návštěvách potmě i v Burn Fighters. Máte před sebou ještě nějakou další výzvu?

Já dopředu moc nepřemýšlím, zaměřuji se na to, co je, ale ráda bych si udělala zkoušky z angličtiny.

Zbývá poslední otázka – vaše největší přání?

Kdyby vše fungovalo dál, jak to je teď, budu spokojená. Nikdy jsem žádná velká přání neměla.