Třináct kilometrů od Židenic, v Adamově u Blanska, stojí Adamovské strojírny. Ty se s vypuknutím druhé světové války a se zřízením Protektorátu Čechy a Morava změnily na německou zbrojovku vyrábějící pušky a z Brna do nich denně dojížděly stovky totálně nasazených, zejména mladých lidí.

Tisíc lidí ve tmě

Židenické nádraží tak bylo každé ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou doslova přeplněno. Kolem tisícovky dělníků tu nabíral dělnický osobní vlak, jenž byl obvykle jediným ranním spojem, přijíždějícím k nádraží v danou dobu. Jenže v onen osudný čtvrtek bylo všechno jinak: k nádraží se přibližně ve stejnou chvíli blížily vlaky hned tři; vedle dělnického osobáku ještě opožděný vojenský nákladní vlak a ve směru od Prahy navíc rovněž opožděný pražský rychlík.

Čekárna poměrně malého židenického nádraží nebyla rozhodně uzpůsobena na takový počet cestujících, jaký se zde po přeměně strojíren na zbrojovku každé ráno shromažďoval, takže většina lidí musela čekat na vlak na peróně přímo vedle kolejí. Od nádražní budovy odděloval perón nízký plůtek, jenž v dané situaci ještě přispíval k větší tlačenici.

Viditelnost přitom v časné ranní době nepřesahovala více než pár metrů. Kvůli přísnému nařízení o zatemnění nebyly nádražní budova ani perón osvětleny, nesvítil ani domek židenického výpravčího. Částečně zatemněná světla měly i blížící se vlaky. Cestující podle zvyku čekali, že se první tlumená světla vynoří zprava, odkud pravidelně přijížděl osobák, jenž je dopravoval do strojíren. V čase, kdy se obvykle objevoval, vykročili do kolejiště, aby se mu přiblížili.

Nemohli bohužel vědět, že tento vlak byl onoho osudného rána pozastaven, protože přednost musel podle válečného nařízení dostat blížící se vojenský transport, který byl o téměř hodinu a tři čtvrtě opožděn. A nevěděli ani to, že po koleji, do níž právě vkročili, se k nádraží žene ještě jeden opožděný vlak, a sice pražský rychlík.

Ze tmy se vynořil vlak

Židenický výpravčí Jaroslav Dvořák sice tyto informace měl a chtěl na opožděný vojenský vlak upozornit telefonicky staničního zřízence Josefa Hájka, jenže ten právě prodával přicházejícím dělníkům lístky a kvůli zaneprázdnění zvonící telefon ignoroval.

Lidi v kolejišti tak nikdo včas nevaroval. Rychlík, který se náhle vynořil ze tmy, najel přímo do nich.

Kvůli zatemnění si strojvůdce nehody vůbec nevšiml. Vlak prosvištěl stanicí a na 150 metrech trati zabil 18 lidí a desítky dalších zranil. Až v cílové stanici strojvůdce zjistil, že na předku lokomotivy jsou uchyceny lidské ostatky.

Vyšetřování v režii brněnského gestapa prověřovalo možnou vinu zřízence Hájka i výpravčího Dvořáka, ale oba byli nakonec propuštěni bez trestu, neboť lidé vstoupili do kolejiště na vlastní nebezpečí. Protektorátní vláda odškodnila pozůstalé celkovou částkou 200 tisíc korun. Po 50 tisících navíc přispěli protektorátní prezident Emil Hácha a říšský protektor Konstantin von Neurath.