Už stál před stadionem Slavie, pak Aligajič kývl Brnu. V Bosně ho mají za zrádce

Alijagič prožil strastiplný uplynulý rok. Loni v létě přestoupil do řeckého Olympiakosu Pireus, kde za podzim naskočil jen do dvou duelů za béčko, v jarním hostování ve slovinském Mariboru zasáhl pouze do tří prvoligových utkání. A když letos v létě dostal svolení k hledání angažmá, ihned se ozvala Slavia.

Chybný los poháru. Zbrojovka neměla na Plzeň vůbec narazit

Ta se nejdřív s Olympiakosem nedohodla na odstupném, jenže když Alijagič rozvázal v Pireu kontrakt, který měl platit ještě dva roky, rázem se objevili i další zájemci. „V létě mi v Řecku sdělili, že se vrátím do přípravy s áčkem, ale zvykl jsem si, že co platí jeden den, druhý už neplatí. Ve finále mi oznámili, že buď budu za B tým hrát druhou ligu, nebo si můžu hledat angažmá. Přidali mě do skupiny asi patnácti hráčů, s nimiž nepočítali v prvním týmu, někteří se vrátili z hostování v Bundeslize, další hrál belgickou ligu, taky si hledali kluby a postupně odcházeli. Na mě doléhala nervozita, jak se blížil konec přestupního období, tak jsme se s agentem domluvili, že rozvážeme smlouvu,“ líčí.

Z řady zájemců z České republiky i zahraničí zúžil Alijagič rozhodování jen na Slavii a Zbrojovku. „Její manažer Psotka mě při telefonátech přesvědčil, abych šel do Brna. V pátek jsem to oznámil v Praze agentovi a napsali jsme zprávu panu Bílkovu ze Slavie (sportovní ředitel – pozn. red.), který za námi přijel na hotel. Ve finále mě přemluvil a plácli jsme si, že se vrátím do Slavie. Přece jen je to velký klub a těžce se odmítá, vyrůstal jsem tam,“ přibližuje Alijagič.

Před stadionem ho však definitivně zviklala brněnská nabídka. „Trochu lituji, jak jsem se zachoval vůči Slavii, měl jsem na rovinu zajít do kanceláře, že jsem se rozhodl jinak. Možná by to přijali líp. Samozřejmě chápu, že když si plácnu, mělo by se to dodržet, ale koukal jsem na svoji kariéru, nikoho nezabíjím a nic jsem nepodepsal, nechtěl jsem nikoho naštvat. Něco vzadu v hlavě mi říkalo, že Brno bude pro mě lepší, zkušení fotbalisté, s nimiž jsem hrával, nebo bývalí trenéři mi doporučovali, ať se vydám touto cestou,“ popisuje.

Alijagič podepsal ve Zbrojovce smlouvu na rok s dvouletou opcí. A doufá, že posbírá víc startů než v uplynulém roce. V prvním týmu Olympiakosu nedostal příležitost vůbec. „Trénoval jsem s áčkem pravidelně a když to vypadalo, že mi dá trenér šanci třeba v poháru, vyhodili ho i se sportovním ředitelem. Přišel starší trenér, který si tam nechal hráče, které zná, a mladé přesunul do B týmu. Od té doby už šance v áčku nebyla,“ povídá.

Na jarní část si tak domluvil hostování v bosenském prvoligovém mužstvu Željezničar Sarajevo. „Měl jsem nabídku na půlroční hostování, že bych odehrál minimálně šedesát procent minut, což mi dávalo smysl. Jenže než mě Olympiakos uvolnil, podepsal Željezničar zkušeného útočníka, takže mi pak řekli, že mi šedesát procent dát do smlouvy nemůžou. Nechtělo se mi jít do rizika, že ve finále nebudu hrát ani tam,“ přiznává.

A tak se domluvil ve slovinském Mariboru. „Když jsem se mohl ukázat v repre pauze, jel jsem na reprezentační sraz. Maribor hrál dva přáteláky a v nich se prosadili další útočníci, jeden dal hattrick, druhý dva góly. Byli jsme čtyři na jeden post, na tréninku každodenní boj se dostat aspoň do sestavy, odehrál jsem jen tři zápasy plus jeden přátelák, kde jsem dal branku,“ hlásí.

Alijagič věří, že těžké období už je za ním a posílilo ho. „Od zimy 2022, kdy jsem změnil národní tým, až doteď jsem zažil turbulentní období. Myslím, že něco takového nezažili někteří fotbalisté za celou kariéru. Mentálně mě to posílilo a už nevím, co by se muselo stát, aby mě to sundalo psychicky. Přiznám se, že ten rok byl těžký, člověk přijde někam s očekáváním a za půl roku je úplně jinde,“ objasňuje.

Jeho matka pochází z Prahy, otec z Bosny. Alijagič si v loňském roce vybral českou reprezentaci před bosenskou. „V tu dobu jsem byl ve Vlašimi a dával spoustu gólů, sedl jsem si s koučem devatenáctky Holoubkem, u jedenadvacítky byl trenér Suchopárek. Když pojedu na sraz nároďáku, vím, co od českých kluků čekat, v Bosně jsem pokaždé přijel a musel je poznávat, jako bych přišel do nového týmu, aklimatizace chvíli trvá. Česká reprezentace mi dávala větší smysl, ale pro lidi v Bosně to je zrada, v komentářích a zprávách jsem si přečetl, ať se nikdy nevracím. Chápu je, to je normální,“ říká.

V dresu Zbrojovky může už v pátek naskočit k druholigové bitvě v Jihlavě, která začíná v pět hodin odpoledne. „Trenér se mě ptal, na kolik se cítím. Každý chce hrát od začátku, ale na rovinu jsem mu řekl, že to vidím tak na třicet až pětatřicet minut. Nemůžu čekat, že hned nastoupím na devadesát minut a bude to top,“ uvědomuje si. „Věřím, že se během dvou tří zápasů do toho dostanu a pomůžu sobě i Brnu, aby se vrátilo do ligy, kam patří. Město žije sportem a zatím na mě taky udělalo hezký dojem,“ doplňuje.

Další skandál. Zvěsti o prohře Hodonína: Podezřelé sázky a přísná penalta

Na hřišti se teď potkává s Jakubem Řezníčkem, s nímž se předloni při hostování ve Vlašimi přetahoval o korunu krále druholigových střelců. „Už na tréninku jsem pocítil, že by nám to mohlo klapat. Každý jsme typologicky jiný útočník, on udrží balon, je silný zády k bráně, ve vápně, já jsem zase tahový typ útočníka,“ sděluje.

V kabině Zbrojovky dostal místo mezi ním a Jakubem Šuralem. „Asi to někdo udělal naschvál, ať mě kluci začlení. Snaží se o to a jsem jen rád,“ usmívá se Alijagič.