Osmadvacetiletý hráč je řidič a na starosti má rozvoz zeleniny. „Vstávám o půl páté a jedu do centra Brna na sklad, kde si naložím bedny, rozdělím je a doručím do obchodů. Po jedenácté jsem doma, dám si oběd a odpoledne se jdu na dvě hodiny vyspat. Ve tři, někdy ve čtyři máme trénink. Takhle furt dokola,“ popisuje náročný program Málek.

Ten nastoupil po nucené pauze kvůli pandemii koronaviru do všech čtyř utkání, pouze ve dvou případech vystřídal na třináct a deset minut. „Jsem samozřejmě unavený. Důležitý je ale spánek, chodím co nejdřív. Za volantem si totiž moc odpočinout nemůžu,“ usmívá se Málek.

Líšeň měla zatím dva stejné týdny, k utkání nastoupila vždy v úterý a v sobotu. Ve čtvrtek ji čeká brněnské derby se Zbrojovkou. „Naštěstí hrajeme v týdnu jen doma a ven zajíždíme až o víkendu, takže to zvládám úplně v klidu. Do práce chodím normálně, většinou si vezmu akorát na zápas dovolenou, nebo neplacené volno. V práci mi vyjdou vždy vstříc,“ těší Málka.

DOMA JE SKORO NEVIDÍ

Hráči, kteří si plní při fotbale i pracovní povinnosti, sklízí u svých ryze fotbalových kolegů obdiv. „Líšeň je menší klub, jsou tu jiné vztahy, takové rodinnější. Líbí se mi, že borci chodí do práce, pak mají zápas, uhrajeme plichtu proti silnému soupeři a druhý den jdou zase makat,“ vykládá líšeňský brankář Pavel Halouska, který do týmu přestoupil v zimě ze Zbrojovky.

Mimofotbalově zaměstnaní hráči nedostávají tolik prostoru nabrat po zápase znovu síly. „Na odpočinek máme míň času. Teď je to opravdu frmol, sehrajeme hodně zápasů. Pro fotbalisty se zaměstnáním je to o něco těžší. Jsme buď v práci, nebo na tréninku a zápase, s rodinou se moc nevidíme,“ líčí druhý z líšeňských brankářů Jan Vítek, který je voják z povolání.

Málek dřív hrával za Žižkov a v Třinci, kde se živil pouze fotbalem. „Byl jsem profesionál a když jsme měli zápas, podvědomě jsem nic nedělal, maximálně se šel projít. Paradoxně jsem se cítil víc unavený, než když teď chodím do práce. Tam se asi víc rozhýbu,“ říká s úsměvem Málek.

V nabitém programu je důležitá regenerace. Líšeňští fotbalisté už tři týdny navštěvují kryokomoru. „Měl jsem z toho strach, protože je tam minus sto dvacet stupňů, ale dostanete boty, rukavice, roušku a je to v pohodě. Zvládl bych tam i déle než pět minut. Koukal jsem, co tělo vydrží,“ povídá Málek.