„Ta hra jako taková mi strašně chyběla a měl jsem o to větší motivaci se vrátit. Až jednou budu muset skončit, obrečím to, protože fotbal prostě miluju. Rád se na hřišti zpotím a pobavím se s klukama,“ svěřil se pro Deník Rovnost šternberský rodák, jenž ve své kariéře nastupoval za Zbrojovku, Olomouc či rakouský Kapfenberger.

Patrik Siegl
narozen: 
26. února 1976 ve Šternberku
současný klub: TJ Vilémovice (I. B třída)
předchozí kluby:
Vítkovice, Uničov, Znojmo, Bohumín, Brno, Olomouc, Regensburg (Německo), Kapfenberger (Rakousko), Třinec, Český Těšín, nižší soutěže v Rakousku
bilance v první české lize: 350 zápasů, 36 gólů, 33 asistencí (ve třech klubech: Vítkovice, Brno, Olomouc)
trenér: FC Zbrojovka Brno U13

Konec kariéry aktivního fotbalisty se tedy ani neblíží?
Co je v občance, je někdy pocitově jinak. Když se mě někdo zeptá, kolik mi je, odpovím o deset let míň. (smích) Sice to říkám s nadsázkou, ale cítím se tak. Dokud mi drží zdraví a mám kolem sebe kluky, které fotbal taky baví, jsem rád, že jsem sportem vytížený a v pohybu. Myšlenky na to, že skončím, zatím nemám.

Co vás drží ve Vilémovicích?
Dobrá parta kluků a zdravé domovské jádro, plus se teď ke mně připojili kamarádi (Petr Švancara, Tomáš Polách, Zdeněk Valnoha a Martin Kasálek – pozn. red.), se kterými jsem hrál ligu. Utvořili jsme silný mančaft s výborným šéfem Jaroslavem Grégrem. Ten všechno skvěle organizuje a má srdíčko na pravém místě. Fotbalem se tam bavíme a snažíme se potěšit i fanoušky, kteří si s námi připomenou devadesátá léta, kdy jsme ještě byli s Brnem v lize.

Jste hrající trenér. Jak těžké je koučovat na hřišti Petra Švancaru a další bývalé ligové spoluhráče?
Strašně těžké. (smích) S Peťou je to specifické. S trochou nadsázky ho musíme na hřišti popohnat, aby se vrátil do defenzivy, protože s tím má malinko problém. To už je ale dlouhodobá záležitost. Jinak všichni ze své kariéry vědí, ať už jde o Švanciho, Tomáše Polácha, Martina Kasálka nebo Zdendu Valnohu, že udělali něco špatně a není to o tom, že bych jim nadával. Spíš je potřeba mluvit s těmi mladšími.

Společně hrajete také exhibiční zápasy. Dokážete rozlišit, kdy hrajete o body a kdy ne?
Ve Vilémovicích chceme samozřejmě vyhrávat, ale abych řekl pravdu, hrajeme tak, abychom diváky donutili tleskat. Loni jsme byli třeba v Medlánkách, kam na nás přišlo pět set lidí, vyhráli jsme 7:2 a bylo vidět, že jsme je potěšili. To nás prostě baví a naplňuje. Když k tomu přijdou ještě tři body, tak super. Nejsme ale ve stádiu, že nám vedení Vilémovic určuje, že tento rok musíme postoupit.

Troufl byste si přesto na vyšší soutěž, tedy I. A třídu?
Ale ano, na rovinu si myslím, že nějakou sílu máme. Je to o nás zkušenějších hráčích, které doplňují mladí. Fotbal jsme hrát nezapomněli a naše zkušenost nám dává předpoklady k tomu, že bychom opravdu I. A třídu asi v klidu hráli. I když pozor, hrál jsem nižší soutěže na Olomoucku i v Moravskoslezském kraji, ale tady na jižní Moravě jsou nejkvalitnější.

Jak vidíte vaše šance v nové sezoně?
Loni nás zastavil covid, tak uvidíme, jak se soutěž rozjede teď. Chceme určitě hrát v nejvyšších patrech a jestli přijde postup, tak super, ale jestli ne, svět se nezboří.

Nyní trénujete kategorii U13 ve Zbrojovce. Jak vás tato práce naplňuje?
Strašně moc. Ve Zbrojovce začínám už čtvrtou sezonu a práce s mladými je to nejkrásnější. Prožil jsem si i své děti, když Patrik začínal s fotbalem nebo Deniska s tenisem a taky volejbalem, takže k dětem mám strašně moc kladný vztah. Navíc jsem ještě ve Zbrojovce, kde jsem odehrál kolem tří set ligových zápasů, byl tady deset let a i když jsem Olomoučák, jsem srdcem tady.

Jak si vede mládež Zbrojovky pod Patrikem Sieglem?
Zbrojovácká mládež má velkou odezvu po České republice, udělali jsme i pár dobrých výsledků, v tabulce naše kategorie taky nezklamala. Naplňuje mě, když vidím nejen výsledky a zlepšení kluků, ale i když mi sami řeknou: Trenére, kdy bude zase trénink, trenére ten turnaj se nám povedl, kdy bude další. Takové věci mě motivují k tomu, že tu práci prostě chci dělat a chci mládeži předat své zkušenosti, kterých si myslím, že není málo.

Chcete se ve své trenérské kariéře dál posouvat?
Určitě. Když jsem byl nějakých osm let v Rakousku, byl jsem tam hrající trenér mužstva v nižších soutěžích a po návratu do Česka jsem se domluvil se Zbrojovkou, že se zapojím do jejího systému. Někde prostě vždycky začínáte, ale teď jsem byl v Olomouci na přijímačkách na licenci A a dostal jsem se mezi pětadvacet nejlepších. Chci se posunout, k dorostu, juniorce nebo k béčku. Můj cíl je dostat se do mužského fotbalu, ale důležité je jít krůček po krůčku.

Nyní vás tedy zaměstnává taky učení?
V srpnu začínají školení a na začátku roku to chci mít hotové. Už dlouho jsem měl před sebou knížky, fungoval jsem tak i v Rakousku a poté, co jsem vklouznul do Zbrojovky, dívám se do nich, jak jen můžu. Před přijímačkami jsem v nich byl den co den a pomohlo mi to. Pochopil jsem, že zdokonalování se je pořád potřeba, moderní trendy se vyvíjí a musím mít přehled. Za studijní typ se sice nepovažuji, ale z velké časti už mi to nedělá problém.