„V přípravce jsem si dvakrát odbyl čtyřleté kolečko. Dále jsem však už děti vést nechtěl. Práce u nich je hodně vyčerpávající,“ přiznává 46letý kouč.

Aleš Hellebrand zde začal v 31 letech. „V této kategorii je zvykem, že se vždy najde rodič, který trénuje své syny. Jak jsem skončil profesionální kariéru, tak jsem si to chtěl zkusit,“ nechává nahlédnout pod pokličku.

Přímo mezi jeho prvními svěřenci byl syn Patrik. „Specifické to nebylo. Ani však optimální. Máte však nad ním trochu dohled, vidíte ho každý trénink, jaké například dělá chyby. Trénovat syna ovšem není žádná výhra,“ připouští Hellebrand starší.

Šestatřicetiletý Martin Bittengl je odchovancem fotbalové Viktorie Plzeň, ale trenérské ostruhy sbírá v daleké Kanadě.
Nadšenci, rodiče, dívky. Kdo jsou oddaní trenéři mládeže?

Jaký tedy byl Patrik Hellebrand? „Jelikož fotbal od malička miluje, tak jsem ho musel krotit. Po hodině a půl jsem ho tahal domů,“ usmívá se pyšný tatínek, jehož syn to později dotáhl do Slovácka a letos také do Slavie Praha. „Vedle domu navíc máme hřiště. Vždy si vzal balon a přišel za tmy,“ popisuje tehdejší pravidelné patálie rodičů.

Jednadvacetiletý fotbalista Pražanů už od začátku na sebe kladl vyšší nároky. „Pro sport musíte mít zápal, vášeň. Poté je to o tom, jakými dovednostmi hráč disponuje dovednostmi. V tom vše měl snadnější. Byl talentovaný a měl obrovskou ctižádost. Na hřišti by nejradši spal,“ vypráví.

Jelikož ještě donedávna bydleli pod jednou střechou, Hellebrand starší svému nejstaršímu synovi pravidelně radil. „Kritik však nejsem,“ zdůrazňuje. „Lepší je působit psychologicky než říkat, co je špatně,“ věří této myšlence.

Jak s odstupem času přiznává, když začínal s trenérskou dráhou, dopouštěl se chyb. „Hned jsem vyšel z dospělého fotbalu. Děti jsem bral jako dospělé. Nedokázal jsem pochopit, proč něco neudělají jinak. Nebylo to však tak ostré, že bych hodně křičel a ony kvůli tomu brečely,“ líčí upřímně.

Kolikrát mě kluci překvapují

Na trénování se mu především líbí progres. „Zvláště když vidíte, jak se děti každý trénink týden posouvají a fotbalově hodně mění. O nikom se snad nedá říct, že ten či onen bude vynikající. Je hodně případů, kdy jsem si myslel, že ve 14 letech nikdy nebude na vyšší úrovni a nyní na ní hraje. Baví mě, když ten kluk se zlepšuje. Kolikrát mě překvapují,“ usmívá se.

Abdallah Sima (vlevo) v dresu Táborska.
Fabrika na fotbalové hvězdy? Táborsko je "transportní" klub

Aleše Hellebranda rovněž naplňují emoce těch nejmenších fotbalistů. „Na Ondrašovce jsme s přípravkami ročníku 2007 byli v celostátním měřítku na pátém místě, což pro zlínský fotbal nebývá běžné. Šla vidět velká euforie u děti i rodičů. Byli opravdu šťastní. Děti jsou v tomhle věku přímočaří, nelžou, nespekulují,“ vyzdvihuje Hellebrand, přičemž uvádí konkrétní příklad.

„Na E.ON Junior Cupu jsme hráli se Slavii, 15 vteřin před koncem jsme dostali branku. Po zápase si všichni lehli na trávník a brečeli. Co cítí, to udělají. Emoce nekoupíte,“ má jasno.

Ačkoliv mezi dospělými je to momentálně kolikrát odlišné, bývalý hráč Ružomberoku či Artmedie Petržálka to neodsuzuje. „Dají tomu všechno, zápas pak skončí. Řeknou si: „Dobře, s výsledkem stejně už nic neudělám.“ S některými hráči soupeře se znají, prohodí řeč. Pak jsou vítězné typy, kteří nesnáší prohru jako Gattuso (Gennaro Gattuso, bývalá opora AC Milán – pozn. red.). Nebudou se s nikým bavit, rozkopou kabinu,“ směje se.

Důležité je svobodné rozhodování

U mládežnického fotbalu přitom vyznává jasnou filozofii. „Je velmi důležité hráče nechat rozhodovat svobodně. Pokud to nevyjde, tak se případně zeptat, proč tak učinil,“ ozřejmuje.

Velkým tématem nejen u tohoto sportu bývají rodiče. Zvláště ti, kteří ve svých potomcích okamžitě vidí nové hvězdy světové kopané.

„Když jdete trénovat jakékoliv mládežnické mužstvo, musíte být osobnost. Můžete s nimi vycházet, bez problémů komunikovat, v jednu chvíli to ale musíte zastavit. V každém ročníku vždy pochopitelně byl rodič, který se ptá, proč jeho syn není kapitán či nekope penaltu,“ nedomnívá se, že se jedná pouze o fenomén této doby.

Nápis Slavoj Houslice už zůstane s Lochovicemi navždy propojen
Slavoj Houslice. Známe nejproslulejší fotbalové hřiště v Česku

„Nikdy jsem však nezažil, že by za námi přišel tatínek a chtěl nám dát peníze, aby kluk hrál. Ani na mě žádný z nich jakýmkoliv způsobem netlačil,“ odmítá jejich nátlak.

S rodiči je potřeba nastavit hranice

Rodiče naopak považuje za důležitou složku rozvoje fotbalového talentu.

„Nikdy jsem neříkal, že rodiče nepotřebujeme. Kluky vozí na zápasy, platí jim příspěvky, vychovávají mimo fotbal. Ke spolupráci je potřebujete, musíte si však umět nastavit hranice,“ upozorňuje.

Zároveň by však některé z nich pokáral. „Někdy si dítě vzali z přípravky, po pěti letech však byli zpátky. Mysleli si, že jinde to bude vynikající. Podle mého by do 15 let měli být v klubu, kde bydlí, a ne aby jezdili po Olomouci či Ostravě. Zabere to hodně času, navíc je dobré zůstat v přirozeném prostředí,“ domnívá se.

Aleš Hellebrand se momentálně se pyšní trenérskou licencí „B“. Radit si mimo jiné nechává od zkušenějších kolegů. „Jak se o fotbale baví kluci, tak rovněž trenéři – například o metodách. Sami se vzděláváte. Jsem komunikativní, mluvím s dalšími trenéry. Každý má nějaký nápad. Je na vás, co si z toho vezmete.“

A kam by to jednou chtěl dotáhnout? „O ambicích se těžko mluví. Nemám nejvyšší licenci, na profi je obrovsky těžké se dostat a k tomu pracovat mimo fotbal. Vzít si 6 týdnů dovolené na to je těžké. Čekám, co život přinese. Mám civilní zaměstnání. Jestli budu někde jako hlavní trenér, zatím nepřemýšlím. Musel bych se vzdát práce, ve firmě jsem 15 let. Je to otázka motivace, vidiny dopředu, delšího charakteru. Nabídku jsem zatím nedostal,“ upřesňuje.