"Český Matthäus" si povídal s královnou Anglie

Dnes už „vyhynulý“ post libera byl pro Kadlece jako stvořený. V prostoru mezi brankářem a zbylými obránci vynikal pozičně, výborně vyvážel balony a chirurgicky přesnými pasy podporoval ofenzivu. „Byla to parádní role, která mi naprosto vyhovovala. V podstatě jsem si dělal, co chtěl. Hlavně mě bavilo čas od času vyběhnout, a přečíslit tak soupeřovu zálohu,“ vzpomíná Kadlec.

Bývalý skvělý fotbalista měl ještě jednu devízu, pro kterou ho jeho trenéři zbožňovali. Vynikající pravačku, kterou excelentně trefoval rohy soupeřových branek z trestných kopů. Za svou kariéru nasázel v nejvyšších soutěžích dvaačtyřicet branek. Valná většina z nich padla právě po standardních situacích. „Myslím, že na obránce je to docela slušná statistika. Měl jsem dobrou střelu, navíc jsem se vždycky snažil gólmana nějak ošálit. Občas taky nechybělo potřebné štěstí,“ nabízí recept šestačtyřicetiletá legenda.

Trestňáky začal kopat Kadlec až při svém angažmá v německém Kaiserslauternu. „Hned v prvním zápase bylo derby s Frankfurtem. V patnácté minutě jsme měli přímák, nikdo se k němu neměl, tak jsem ho kopnul a vymetl gólmanovi šibenici. Tím jsem si standardky předplatil na celých osm let. Vždycky, když byl trestňák, tak lidi začali řvát Míro, Míro, Míro. Nikdo ze spoluhráčů si pak k balonu nedovolil stoupnout,“ vzpomíná s úsměvem rodák z Uherského Hradiště.

Ligu začal kopat v roce 1983 ve Vítkovicích. Aby nemusel na vojnu, začal v Ostravě studovat vysokou školu. „Ale vydržel jsem to jen půl roku. Měli jsme výborný předmět marxismus-leninismus. Ukázali mi, co všechno za chuťovky se mám naučit. V tu chvíli jsem věděl, že na škole končím,“ říká s dávkou ironie.

Za hranice

Vojně se nevyhnul. Dvě sezony v Chebu ho připravily o titul ve Vítkovicích, kam se posléze vrátil. Až mistrovství světa v Itálii v roce 1990 mu otevřelo dveře k lukrativnějšímu angažmá. „Byl jsem rozhodnutý přestoupit do Sparty, ale pak se ozvali Němci a nebylo co řešit. Chtěli mě už dřív, jenže za komunistů se ven prostě nechodilo,“ vysvětluje 187 centimetrů vysoký obránce.

V Kaiserslauternu prožil nejkrásnější roky fotbalové kariéry. Svoje angažmá navíc orámoval dvěma bundesligovými tituly. Ten první získal při premiérové sezoně v Německu, druhý na závěr svého angažmá. Navíc hned po návratu klubu z druhé ligy, což se v historii německého fotbalu žádnému jinému týmu nepodařilo. „Však mi to taky v klubu připomínají, když tam občas zavítám. Byla to skvělá éra, hráli jsme pořád na špici. Těžko se ji v Kaiserslauternu podaří někomu zopakovat,“ má jasno Kadlec.

V roce 1998 se rozhodl vrátit domů. „Chyběla mi rodina. Manželka a děcka už byli rok v České republice a já chtěl za nimi. Mohl jsem jít zase do Sparty, ale Drnovice byly blízko domovu, tak jsem dal přednost jim,“ vypráví.

Fotbal na vesnici

V malé vísce nedaleko Vyškova si prodloužil kariéru o tři sezony. „Bylo to skvělé angažmá. Měl jsem tam svůj klid, volnost v tréninku a navíc se tam sešla super parta, se kterou jsme si zahráli i pohár UEFA,“ připomíná Kadlec, který přesto po návratu do české ligy bojoval s motivací. „Osm let jsem hrál každý víkend před padesáti tisíci diváky. A tady? Někde přišly sotva dva tisíce, tolik v Kaiserslauternu chodilo na trénink,“ usmívá se borec, který v Bundeslize posbíral 210 startů.

Drnovice pro Kadlece nebyly poslední ligovou štací. V sedmatřiceti letech přestoupil do Zbrojovky. „Brno se tehdy tak tak zachránilo a Karel Večeřa, který ho šel trénovat, mě přemluvil, ať mu pomůžu tým stabilizovat. To se povedlo, tak jsem pak skončil,“ říká Kadlec, který další čtyři roky pokračoval v managmentu brněnského klubu.

Když končil kariéru, v osobních statistikách mu svítilo 528 mistrovských zápasů, dalších 64 nastřádal v reprezentačním dresu. Právě s národním týmem dosáhl na největší úspěchy. Zahrál si čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii, o šest let později vybojoval na evropském šampionátu v Anglii stříbro. „Když nám vylosovali základní skupinu s Německem, Itálií a Ruskem, mysleli jsme, že pojedeme hned domů. Nakonec jsme to dotáhli až do finále ve Wembley,“ zasní se při vzpomínkách Kadlec.

Tahoun českého mužstva odehrál všechny zápasy na turnaji, chyběl jen v duelu s Ruskem pro trest za žluté karty. Nesmazatelně se do historie šampionátu zapsal v rozstřelu proti Francii šestou proměněnou penaltou, která český tým poslala do finále. „Ještěže jsem ji trefil. Češi pokutové kopy uměli kopat vždycky, já to jen potvrdil,“ směje se tehdejší reprezentační kapitán.

Právě díky pásce na ruce mu po prohraném finále s Německem připadla výjimečná povinnost. Představoval svoje spoluhráče anglické královně Alžbětě, z jejichž rukou čeští reprezentanti přebírali stříbrné medaile. „Tehdy jsem byl v transu, nevnímal jsem to jako nějakou zvláštnost. Až s odstupem času jsem tuhle chvilku docenil,“ tvrdí bývalý výborný obránce.

I když po ligových trávnících už osm let neběhá, jméno Kadlec z nich nevymizelo. Stejně jako z reprezentace. V tátových stopách se vydal syn Michal, který na postu levého beka momentálně válí v německém Leverkusenu. „Jsem na něj nesmírně hrdý. Klobouk dolů, že to ve čtyřiadvaceti letech dotáhl tak daleko. Třeba těch mých 210 bundesligových startů překoná,“ přemítá Kadlec senior.

Do Německa často cestuje. Pracuje totiž jako regionální manažer pro agenturu Sport Invest. „Starám se na Slovácku o naše hráče a taky pomáhám klukům, kteří působí v německy mluvících zemích. Musím uznat, že moje fotbalová kariéra mi dost často otevírá dveře. Jsem rád, že na mě za hranicemi nezapomněli,“ říká Kadlec s nostalgií v hlase.