Tehdy šestnáctiletý ofenzivní záložník nakonec podepsal profesionální smlouvu s italským klubem Atalanta Bergamo. A téměř o dva roky později byl jen krok od zkušeností mezi dospělými v první italské lize. Talent českého fotbalu se ovšem nešťastně zranil. „Fotbalově na to mám,“ říká odhodlaně osmnáctiletý Vorlický.

Kde momentálně trávíte karanténu kvůli pandemii koronaviru?

Jsem doma v Boskovicích. Přijel jsem před necelým měsícem z Itálie, když se objevila informace, že je první nakažený fotbalista v Juventusu a pozastavuje se veškerá tréninková i zápasová činnost. Dostal jsem hned povolení odjet. Jel jsem autem, protože lety už byly zrušené, pak jsem byl čtrnáct dní v karanténě.

Nechtěl jste odjet už dřív?

Byl jsem ještě v rekonvalescenci po zranění, takže jsem sám odjet ani nechtěl, protože se blížil můj návrat na hřiště a toužil jsem se dobře připravit. Z Bergama odjeli nejprve všichni kluci kategorie do osmnácti let až po mladší žáky. Jen my jako U19 a muži jsme zůstali, byl jsem za to rád.

Jak celou situaci zvládáte?

Dodržuji všechno, co je vládou nařízený. Chodím akorát do lesa běhat a plním tréninkový plán, který jsme od klubu dostali. Doma jsem si udělal menší posilovnu, kde mám potřebné věci k cvičení, takže se snažím co nejlíp připravit na případný návrat. Jde ale o velký zásah do tréninkového procesu.

V Bergamu, kde působíte, je situace skutečně vážná. Jak ji vnímáte?

Z lidského hlediska je to hodně smutné. Umírají lidé v místě, které už beru jako druhý domov. Postihlo to i člověka, kterého jsem znal a byli jsme si opravdu blízcí. Jde o jednoho z majitelů ubytovny, kde s hráči bydlíme. Byl to můj přítel a trávil jsem s ním spoustu času. Byl starší a věděl jsem, že je tři týdny ve špatném stavu, ale zpráva o jeho smrti mě i přes to zasáhla. Budu na něj vzpomínat.

Jste se spoluhráči aspoň na dálku v kontaktu?

Bavíme se pořád. Kluci, co bydlí v Bergamu, mají velký strach, protože se neví, kdy to skončí a netuší, jak to tam bude vypadat. Všichni se ale snažíme být pozitivní, protože to je jediná možnost, jak to zvládnout. Musíme dodržovat veškerá nařízení, která u nás máme. Nechtěl bych zažít to, co v Itálii, protože ze začátku všichni, včetně mě, to brali na lehkou váhu a chodili normálně do restaurací a podobně.

Zmínil jste vaše zranění, když jste si poranil křížové vazy v koleni. V jaké fázi je váš zdravotní stav?

Už bych klidně zápas mohl odehrát, momentálně jsem zdravý a koleno drží. Za deset měsíců od zranění jsem neměl jediný problém a všechno šlo podle plánu. Teď nastala fáze, kdy je potřeba se naučit, aby koleno poslouchalo hlavu a ne naopak. Občas to bolí, ale to je normální a nesmím tomu uhýbat. Nejdůležitější ale pochopitelně je kondice, abych byl připravený na zápasovou zátěž, to bude obrovský skok. Věřím, že to půjde, a hlavně nepochybuji o své kvalitě, fotbal umím, tak jen abych byl připravený.

Klub vás poslal na operaci do Barcelony ke známému doktorovi Ramonu Cugatovi, který se staral například i fotbalisty, jako jsou Xavi, Iniesta nebo de Bruyne. Cítil jste od klubu podporu?

Řekli mi, že se pro mě nic nemění a jedná se jen o překážku, kterou spolu přejdeme. Měl mě na starosti světový lékař, to pro mě bylo povzbuzení. Jen příjezd do Barcelony a pochopení, že se s tím dá něco dělat, bylo uklidňující. Potkal jsem se tam osobně s Benjaminem Mendym (obránce Manchesteru City – pozn. red.) nebo Xavim (bývalý hráč Barcelony – pozn. red.) a od takových velkých jmen jsem se učil, jak se zraněním naložit a vrátit se zpět na hřiště.

Byl jste s nimi v bližším kontaktu?

Každý den jsem trénoval s Mendym. Pořád jsme něco řešili, povzbuzoval mě, když mě něco bolelo. Xavi trénuje tým v Kataru a byl tam kvůli svému hráči. Zdravil se s námi a ptal se mě, jak to se mnou vypadá.

V sezoně před zraněním jste v šestnácti zápasech zaznamenal třináct gólů a tři asistence. Přišlo zranění v nepravou chvíli?

Věděl jsem, že když se mi sezona povede, je možnost se dostat do áčka. O motivaci jsem měl tedy postaráno. Cítil jsem, že jde o důležitou sezónu pro můj další vývoj. I když mi bylo sedmnáct, tak jsem měl velkou šanci se do prvního týmu probojovat, protože v Atalantě je příležitost pro mladé hráče obrovská.

Byla to pro vás velká rána?

Když si na konci sezony, a ještě k tomu na konci tréninku uděláte něco takového, je to jako sen, z kterého se stane během chvíle noční můra. Všechny moje plány se změnily. Na druhou stranu jde o ponaučení. Záleží, jak se k tomu postavíte. Nenechal jsem se tím rozhodit, ale upřímně to bylo špatné, měl jsem velice dobře nakročeno.

Jak jste se vlastně dostal ze Zbrojovky do Atalanty?

Odmalička jsem poslouchal, že mám talent a můžu mít zajímavou kariéru. Ve dvanácti letech jsem pochopil, že se můžu ve fotbale někam dostat a dal jsem si cíl jít co nejdřív do zahraničí. Odejít ven můžete až v patnácti, a to mi přišly nabídky z Rakouska a byl jsem dokonce na stáži ve Fulhamu. Pak na zápase v Jihlavě se byli podívat skauti z Atalanty, oslovili mě a hned mě chtěli. Jel jsem se do Itálie podívat a od prvního okamžiku jsem věděl, že tam chci jít.

Čím vás Atalanta okouzlila?

Neznalo ji ještě moc lidí, ale italská akademie je na vysoké úrovni. Rozhodl jsem se prostě jít do Bergama a nezměnily na tom nic ani nabídky z Dortmundu, Liverpoolu, Interu nebo Juventusu, které přišly po reprezentačních zápasech proti Německu a Francii. Nelituji toho a rozhodl bych se stejně i teď.

Proč jste měl jasno, že půjdete tak mladý do zahraničí?

Cítil jsem, že mám jinou mentalitu než ostatní hráči u nás. Neměl jsem ani takovou motivaci zkusit třeba Spartu nebo Slavii, i když nabídky jsem od nich už měl. Lákalo mě jít ven a neřešil jsem kam. Byl jsem si zkrátka jistý, že to vyjde a někam se dostanu.

Je v přístupu hráčů i trenérů v Itálii a u nás velký rozdíl?

Obrovský, ale každý si v tom najde něco svého. Pro mě byl hlavní rozdíl v chování lidí k sobě navzájem. V Česku jsem si s některými lidmi zkrátka nesedl. V Itálii se cítím přirozeně, to jsem u nás moc nezažil.

V Boskovicích, Brně i v reprezentaci vás trénoval otec. Bylo to pro vás občas těžké?

Ze začátku hodně, ale pak jsem se na to podíval z jeho pohledu a pochopil jsem, že je to nutné a myslí to se mnou dobře. Byl ke mně možná přísnější než k ostatním, ale nikdy to nebylo za hranou a chápal jsem to. Teď vím, že bez něj bych se do Itálie rozhodně nedostal a jestli v kariéře něco dokážu, tak i díky němu.

GÓL V PRVNÍM ZÁPASE

Od příchodu do Itálie jste na hřišti zářil a sklízel pochvalu. Jak hodnotíte své začátky v Atalantě?

Hned na začátku jsem na mezinárodních turnajích získal ocenění pro nejlepšího hráče, v prvním zápase se uvedl gólem. Spoluhráči v kabině měli za mě radost a říkali, že se mnou můžou klidně vyhrát celou soutěž (usmívá se). Dařilo se mi od začátku a hodně mi to při vstupu do nového prostředí pomohlo.

Na které pozici se cítíte nejlíp?

Jsem univerzál a kromě obrany zahraji všechno. Můžu nastupovat v útoku, ale i v záloze. Mění se to hodně podle soupeře, protože mě v některých zápasech brání osobně, nebo dokonce i dva hráči. Pak hraji na kraji, kde mám víc prostoru a můžu si míč navést na prostředek a vystřelit.

Mluvíte italsky?

Začal jsem se učit už dva měsíce před odjezdem do Itálie. Ze začátku to bylo složité, ale teď už mluvím plynule a nemám žádný problém.

Na život v Itálii jste si zvykl?

A poměrně rychle. Italská kultura mi sedí a respektuji ji. Zamiloval jsem si jejich jídlo, které je vynikající a do restaurací chodím často. Bergamo je opravdu hezké místo pro život, jsem tam spokojený. Akorát rád chodím do přírody, kde není moc lidí, a to musím jet klidně i hodinu cesty až k horám.

Není tajemství, že v Itálii se ve fotbalové kabině hodně řeší móda. Platí to i v mládežnických kategoriích?

(smích) Móda k Itálii stoprocentně patří a zabýváme se tím i v kabině. Osobně se nedívám na to, jak je kdo oblečený a v čem přijde. Dávám přednost osobnosti konkrétního člověka, ale děláme si srandu mezi sebou, co si kdo vezme na sebe. Proto vždycky přemýšlím, co si obleču. Stal se z toho pro mě koníček, hodně to sleduji. Mám teď ale na oblečení sponzora, proto je to pro mě daleko jednodušší.

Jaké jsou vaše cíle do budoucna?

Chci se nejprve vrátit na hřiště a probojovat se do áčka. Už odmala mám konkrétní sportovní cíl, ale nechám si ho pro sebe. Je přirozené, že chceme trofeje, někdo i slávu. Pro mě osobně však bude velký úspěch, když si já i lidi kolem mě jednou řeknou, že jsem i přes to všechno zůstal normální kluk a nezapomněl, odkud jsem vyšel.

Lukáš Vorlický
Datum narození: 18. ledna 2002
Místo narození: Boskovice
Pozice: levý a střední záložník
Kluby: Boskovice, Zbrojovka Brno, Atalanta Bergamo (Itálie)
Statistiky v Atalantě U17 za sezonu 2018/2019: 16 zápasů – 13 branek a 3 asistence
Ocenění: nejlepší mladší dorostenec České republiky za rok 2017, nejlepší hráč prestižního mezinárodního turnaje Arco

PAVEL ŠŤASTNÝ