Vzpomínáte rád na vaše dvě Eura do 21 let?

Je to něco, na co se nejen tady v Česku nezapomene. Měl jsem štěstí, že jsem mohl být u těch dvou generací, respektive u tří, ale jedna se nedostala na Euro. Dvě generace byly velice úspěšné, jedna získala stříbro, druhá zlato. Nesmírně si cením, že jsem u toho byl, na taková velká vítězství se nikdy nezapomene, zůstanou tady navždy. Jsem na to hrozně hrdý.

Na obou turnajích jste nastupoval spíš jako střídající hráč, nedostal jste větší příležitost kvůli silné konkurenci?

Na tom prvním turnaji byla parta okolo Jankulovského, Ujfalušiho a podobně, kteří jsou ročník 1977, tedy o tři čtyři roky starší, jsem 1981. Začal jsem hrát, zápas mi nevyšel a potom jsem dostřídával, ale naskakoval. Při druhém turnaji jsem byl nějak zraněný a donominovali mě. Hrával jsem předtím pořád, ale kluci, co dojížděli kvalifikaci, samozřejmě už byli přede mnou. Pak je těžké naskočit do sestavy, kluci byli rozjetí, dařilo se jim, ale odehrál jsem nějaké zápasy, například celý s Řeckem. Za to jsem rád.

Kmotr knihy Karel Jarůšek (uprostřed) polil výtisk nealko pivem za asistence Milana Pacandy a Moniky Býmové.
Dojatý Pacanda utekl z pódia. Knihu o jeho životě křtil Jarůšek nealko pivem

Jedenadvacítka se sice bere jako mládežnický tým, ale už jde o dospělé hráče. Vidíte velký rozdíl mezi touto kategorií a reprezentačním áčkem?

Určitě je tam rozdíl. Sice se říká mládežnický fotbal, ale dneska když se díváme na devatenáctky, dorosty, je to pomalu dospělý fotbal, samozřejmě hráči mají technické nedostatky, taktické, nějaká zbrklost tam je. Jedenadvacítka je zase o stupeň výš, většina kluků hrává ligu, takže s dospělým fotbalem je to srovnatelné na té vyšší úrovni, je to jen o větší kvalitě, technických dovednostech, taktické vyspělosti. Do áčka chybí ještě krůček z jedenadvacítky.

Co se musí sejít, aby se z fotbalisty do jedenadvaceti let stal hráč reprezentačního áčka?

Samozřejmě teď to můžu zhodnotit, je mi přes čtyřicet let. Ze začátku nad tím člověk asi tolik nepřemýšlí, ale je důležitá podpora a mít nějakou cestu, nesejít z ní, být trpělivý a dělat, co ho baví. Potom vás to eventuálně může dovést k tomu, že se tím člověk živí, ale musí si nejdřív uvědomit, co chce. Není to zadarmo, obětování veškerého volného času sportu, víkendy pryč. Jednoduché to není, jsem však strašně rád, že jsem na té cestě byl, mohl si to prožít a být u takových úspěchů.

Hrál jste na mistrovství světa i Evropy, kam řadíte zlato z Eura do 21 let?

Je to jeden z největších úspěchů. Na mistrovství světa jsme velkou díru do světa neudělali, na mistrovství Evropy 2008 se nám bohužel taky nepodařilo postoupit ze skupiny. Jsem rád, že jsem se těchto turnajů zúčastnil, jsou to velké milníky v dospělém fotbale, ale mistrovství Evropy do jedenadvaceti let se nepodaří jen tak vyhrát nebo dokonce v něm být druhý a vyhrát. Jsou to obrovské úspěchy a rád na ně vzpomínám.

Lvíčata na letošním Euru mají těžkou skupinu, mohou podle vás uspět?

Určitě mají těžkou skupinu, ale Gruzie taky porazila Portugalce 2:0, takže nic není nemožné. Musejí věřit sami v sebe a v týmovost, pak myslím, že spousta věcí je možných. Zmíním rok 1996, kdy kluci hráli Euro v Anglii, taky jim nikdo nevěřil a dostali se do finále, z toho se odrazili do velkých klubů. Z toho důvodu je strašně důležitá soudržnost, věřit v ten tým i v sám sebe.

Ve čtvrtek jste se zúčastnil křtu knihy Milana Pacandy. Potkávali jste se často v brněnském dresu?

Paci je o tři roky starší než já, potkávali jsme se až v áčku nebo sem tam, když šel za juniorku, kde jsem začínal. Myslím, že potom jsme byli dost dobří kamarádi, jeli jsme spolu na dovolenou, naše pouto bylo docela silné, ale jak jsem šel hrát ven, rozdělili jsme se a nebyli v kontaktu. Rád jsem přijal pozvánku na křest jeho knihy.

Už jste ji četl?

Ještě ne, teprve ji musím přečíst, ale musím přiznat, že nejsem velký čtenář. Myslím si, že spoustu věcí jsem buď zažil, nebo o nich vím, prožil jsem je nějakým způsobem i s ním. Zase u některých věcí, které jsou v knížce, jsem nebyl nebo něco mohlo být jinak, takže si ji rád přečtu.

Nový brněnský trenér Luděk Klusáček.
Potřebujeme posílit střed zálohy, říká kouč Zbrojovky. Kdo vybírá akvizice?

Na závěr se zeptám na brněnskou Zbrojovku, která znovu spadla z první ligy. Jak to na vás doléhá?

Není to příjemné pro nikoho z Brna. Všichni mluví o tom, že kdyby se něco udělalo jinak, mohli jsme se etablovat v první lize a hrát v ní důstojnou roli. Je to škoda. Věřím, že pomůže, pokud tam bude jako sportovní manažer Zdeněk Psotka, je to odborník a má velký přehled. Neříkám, že tam není snaha, ale je to o správném nastavení v klubu a výběru hráčů, pak by to mohlo fungovat.

Vrátí se Zbrojovka za rok do nejvyšší soutěže?

Sleduji to jen jako fanoušek, divák. Věřím, že se Zbrojovka dostane zase brzy nahoru a nějakým způsobem se etabluje v první lize už jen kvůli fotbalu, jaký se tady hrál. Zbrojovka byla vždycky nepříjemný soupeř. Doufám, že se vrátí hned příští rok a už se podaří nastavit a stabilizovat klub tak, abychom byli zase hrdí zbrojováci a chodili na první ligu.