Tvořivý záložník se podílel na jediném mistrovském titulu Zbrojovky v roce 1978, zahrál si na slavných stadionech Maracaná i Wembley. Legendární fotbalista brněnského klubu oslavil 2. prosince sedmdesáté narozeniny. „Připadám si na sto, ne sedmdesát, protože je toho moc,“ směje se Jarůšek v obsáhlém rozhovoru pro Deník.

Máte toho moc?

Na jednu stranu zaplaťpánbůh, protože mám hodně vnoučat, takže hodně lítání po různých kroužcích, bez toho už bych asi být nemohl. Jsem rád, že si můžu zasportovat, zahrát si hokej i tenis.

Chodíte pravidelně?

Na hokej nechodím, ale když se mi chce, tak prostě jdu.

Zbrojovka na ledě
PODÍVEJTE SE: Fotbalisté Zbrojovky vyměnili kopačky za brusle a hokejky

A co fotbal?

Jen třeba na pět minut a na charitu. Hrajeme ovšem s partou nohejbal, všichni třikrát čtyřikrát týdne sportujeme.

Dědeček jste na plný úvazek?

Mám dva syny a dvě dcery, ti mají dvě holky a dva kluky, takže mám čtyři vnoučata a na jaře přibude další. Jeden už pracuje, je velký, jinak všechny musím naložit do aut, odvézt a přivézt, jsem šofér. (úsměv) Je to dobré, ale někdy už je toho tolik, že se mi na rovinu prostě nechce.

S kým hrajete tenis?

S Jirkou Helánem a partou z Moravanky. Chodili jsme každý pátek v létě, teď jdeme každý čtvrtek na kafe a pak hrát.

Pořád jste všichni soutěživí?

Ať hrajeme hokej, nohec nebo tenis, soutěživé je to vždycky, bývají dohady během klání u všeho. Potom si dáme kafe a dobré, ale nikdo nechce prohrát. Ani já, ani Jirka Helán, ani strana červených nebo modrých na hokeji, v nohecu máme trojice a každý chce vyhrát.

Jak se vám daří?

Spíš jsem na té vítězné straně. Blbě se to říká, ale je to tak. (úsměv)

Stíháte sledovat mistrovství světa ve fotbale?

Pro nás důchodce bylo fantastické, že se hrálo v jedenáct, ve dvě, v pět a v osm. Člověk něco pojedl a hned se koukal na další zápasy. Šampionát sleduji enormně, je to úplně o něčem jiném než náš fotbal, je to dál v soubojích, rychlosti. Možná technická vyspělost hráčů je stejná, ale jinak ve všem něco úplně jiného.

V čem vidíte největší rozdíl?

V síle, vždyť já nebyl za celou kariéru v posilovně. V dnešní době mají děcka hodně tréninků v týdnu, což jsme neměli, když mi bylo deset dvanáct let, ale o to víc jsme hráli u domu, takže myslím, že po technické stránce to je podobné, jinak se fotbal nedá ani srovnat. Díval jsem se jednou na skoky na lyžích asi z roku 1970, kdy skákal Jiří Raška. Tenkrát jsme ho všichni žrali, byli jsme z toho hotoví, ale když se podíváte zpět po padesáti letech, je to zvláštní. To stejné fotbal. Tak to musí být, to je vývoj, fotbal byl jiný ve třicátých letech, padesátých, sedmdesátých a jiný je teď.

Ve vaší éře měli fotbalisté na vše víc času?

Naprosto. Vše je o rychlosti, kondici, myšlení, osobních soubojích. Když vezmu Franze Beckenbauera, to byl fenomenální hráč, nejlepší na světě ve své době, ale když se podíváte na záběry z té doby, vedl balon od vápna po půlku a nikdo ho nenapadal. Byl to geniální fotbalista, ale měl hodně prostoru, což se nedá srovnat se současností, kdy přichází okamžitý atak. To mistrovství je toho důkazem. Kdo by čekal před dvaceti lety Maroko, že bude tak daleko, zatímco Němci či Belgičané budou hned venku. Životní úroveň jde nahoru, vylepšují se auta i všechno ostatní, akorát si to musíme přiznat.

Musel byste svou hru hodně změnit, abyste se na hřišti uplatnil i v dnešní době?

Určitě by se našlo víc hráčů, kteří by se přizpůsobili. Třeba takový Karel Kroupa. Doteď tady takový fotbalista není, to si těžko uvědomujeme. Co dovedl v šestnáctce, sice není žádný Koller, je vysoký jako já, ale jak si uměl najít místo, odhad na správnou chvilku, byl to hlavičkář jako hrom. Museli bychom trénovat to, co se trénuje v tuhle dobu, ne tenkrát. Neříkám, že jsme trénovali málo, možná jsme trénovali víc než současní fotbalisté, co se týká minut, ale prostě jinak. Tenkrát ovšem byla mnohem náročnější liga, protože v ní hráli všichni reprezentanti a nejlepší fotbalisté, ven se chodilo až po dosažení určitého věku. A navíc se hrála společná československá liga.

Měl byste chuť zkusit si dnešní tréninkové metody?

To jsou takové kdyby… Kdybych chtěl hrát fotbal na vrcholové úrovni, na které jsem hrál, tak se musím podřídit těmhle trendům, Myslím, že to je lepší, i studium ve školách má nové trendy a musíme se přizpůsobit. Učitel, který má třeba osmdesát roků, nemůže učit to, co učil v šedesátých letech.

Karel Jarůšek
narozen: 2. prosince 1952 v Brně
sport: fotbalový záložník
kariéra: ČKD Blansko, Zbrojovka Brno, Dukla Tábor, Panseraikos Serres, Stockerau, FAC Vídeň, Wiener Neustadt
trenérská kariéra: Drnovice, Opava, Zbrojovka Brno, Rosice, Blansko, Moravská Slavia Brno, Bohunice
největší úspěch: titul mistra Československa se Zbrojovkou 1978
první liga: 233 zápasů/51 gólů
reprezentace: 15/1
zajímavost: první ligový gól vstřelil Ivu Viktorovi, jedinou reprezentační branku italské legendě Dinu Zoffovi

Chtěl jste hrát odjakživa fotbal?

Ne, hokej. Můj brácha hrál perfektně fotbal, je o pět roků starší, ale v hokeji jsem byl vždycky o třídu výš než on. Hokej jsem miloval a mám ho rád doteď. Když jsme v Rudici nebo v Blansku šli hrát, bylo kluziště rozdělené pro bruslení a pro hokej. Vybíral jsem, kdo s kým bude hrát, bráchovi jsem třeba řekl, ať jde bruslit. (úsměv) Hrozně mě hokej bavil, až v patnácti se to zlomilo. Přijeli za mnou do Rudice ze Zbrojovky a ptali se, jestli tady bydlí Jarůškovi. Řekl jsem, že ne, že bydlí v Blansku. Tak jeli do Blanska a za hodinu přijeli i s tatou. Byl jsem tam totiž u babičky a dědy. Vyrůstal jsem tam, zatímco brácha byl s našima v Blansku. Máma byla kuchařka, tata brusič, neměli peníze, tak mě vlastně vychovali babička s dědou a strejda.

A jak jste se rozhodl, když přijeli?

Zrovna jsem měl jít někam do učení, což mě nebavilo od začátku. Přijali mě na zámečníka do Blanska. Ale řekli mi, že se budu učit ve Zbrojovce. Tam jsem ve všem přitakal, bál jsem se cokoli říct, ale jak odjeli, řekl jsem otcovi ne, že nebudu jezdit do Brna do učení a pak se ve fotbale neuplatním. Řekl jsem, že jestli chtějí, zůstanu se učit v Blansku a budu tam jezdit na tréninky, takže to tak dopadlo. Bylo to dobré, protože jsem do učení chodil minimálně. (smích) Hned jsem šel do ligového dorostu v patnácti letech a věděl, že po vyučení musím jít v osmnácti na vojnu. Sice jsem hrál za dorostenecký nároďák, ale v té době nebylo moc hráčů, kteří se uplatnili v lize před vojnou, fakt minimum. Chtěl jsem radši na vojnu, abych šel hrát a vrátil se po ní, když to vyjde.

A vyplatilo se.

V té době vojna byla na dva roky, ale hráli jsme jen fotbal. Byli jsme na výběru v Táboře, tam jsme hráli zápasy. Kdo hrál v reprezentačním dorostu, většinou šel do Prahy do Dukly, ale musel podepsat, což jsem v žádném případě nechtěl. Zůstal jsem v Táboře a byl šťastný. Měl jsem výborné spoluhráče, dva roky jsme hráli fotbal a to bylo asi jediné dobré z té doby. Nemyslím pro obyčejné vojáky, ale pro nás sportovce. Nedělali jsme nic jiného, než trénovali a hráli fotbal. S vojnou jsme prakticky neměli nic společného.

Takže vás vojna ještě fotbalově zdokonalila?

To určitě. Když byla juniorská liga, kluci od nějakých šesti do jedenadvaceti let hráli jenom proti sobě, zatímco my na vojně hráli proti dospělým, proti třicetiletým chlapům normální zápasy, to nás zlepšilo. Když hrají od deseti let stále Baník se Zbrojovkou, hráči se posunují věkově, ale nastupují stejně staří proti sobě. Tenkrát jsme tak hráli jen do osmnácti let, pak na vojnu, kde jsme dva roky hráli proti starším. Chudáci ti, co museli být na normální vojně, ale my jsme sportovali a nám to dalo hodně.

Zámečník by z vás nebyl dobrý?

Pamatuji si na jeden den, když jsem byl asi v prvním ročníku. V Blansku se dělají obrovské turbíny, které mají velké lopatky. Mistr mi řekl, že s jedním Vietnamcem, který se jmenoval Duc, půjdeme brousit lopatky. Nezapomenu na to, mám to před očima. Spustili nás do turbíny, dali nám pneumatickou brusku a brousili jsme lopatku, potom nás vytáhli na oběd a zase dolů. Měli jsme odbrousit asi dva milimetry, ale když to změřili, bylo to furt stejné, za den jsme neodbrousili ani desetinu. Přišel jsem domů a řekl, že už do práce nejdu, že končím a už mě tam nikdo neuvidí, budu se naplno věnovat fotbalu. To bylo strašné. Potom už se mě vždy jen trenér Harašta ptal, kolik chci refundovat hodin a do školy jsem moc nechodil.

Když jste chtěl hrát hokej, proč jste se rozhodl pro fotbal?

V hokeji jsem měl problémy se zápasy a tréninky. Nejdřív hrála Kometa, skončila do devíti nebo desíti hodin, až po ní jsme hráli my, ale do Blanska jezdil poslední vlak v jedenáct večer a pak až ráno v pět, takže jsem strávil noc někde na nádraží. Naši řekli, že to je nesmysl, takhle to nejde a během čtrnácti dní přijeli z fotbalu. V té době už jsem hrál ve výběrech, hrály Morava, Čechy, Slovensko. Kdyby byly podmínky přibližně stejné, co se týká dojíždění domů, určitě bych dal přednost hokeji. Jen nevím, jak by to dopadlo.

Takže jste párkrát zůstal přes noc na brněnském nádraží?

Ano, dvakrát nebo třikrát i potom, když jsme hráli s dorostem na Baníku Ostrava, vraceli jsme se domů a nechytl jsem v jedenáct hodin poslední vlak, tak jsem zůstal. Na hlavasu byly dvě čekárny, jedna lidová, kde byl smrad, a ve druhé se nesmělo spát. Tam jsem chodil a vždycky jsem si dáchnul. Tak to prostě dřív bylo.

Už je to čtyřiačtyřicet let, kdy jste se Zbrojovkou získal jediný mistrovský titul. Napadlo vás tehdy, že bude za tu dobu stále jediný?

Když jsem šel sem do dorostu, vůbec mě nenapadlo ani to, že budu hrát ligu. Vzhlížel jsem se v hráčích v Rudici, že bych tam mohl hrát za chlapy, potom v Blansku za ČKD. V Brně jsme s ligovým dorostem hrávali předzápasy áčku. Dohráli jsme a už na stadionu bylo osm deset tisíc lidí, což bylo super. Po utkání jsme si dali sprchu, oblékli se a letěli jsme se dívat, jak hraje áčko. Nenapadlo mě, že taky jednou budu hrát ligu. Trochu se to začalo lámat na vojně, měl jsem nějaké nabídky. Jura Hamřík byl se mnou a taky hrál ligu. Když jsem se vrátil z vojny, zkusil jsem to, že se třeba někam dostanu a vyšlo to.

Na koho jste se rád díval jako dorostenec?

Tenkrát byl skvělý Béďa Soukal, obrovský dříč, ten se mi líbil, obdivoval jsem Karla Lichtnégla. Když jsem byl na vojně, dva roky se o nikom jiném nemluvilo než o Karlu Kroupovi. Byl fenomén ve všem, střelec, ale neznali jsme se. Když jsem šel na vojnu, odcházel domů. Myslím, že ani v dorostu jsem proti němu nikdy nehrál. Tehdy tady kraloval.

Jakub Řezníček dal na podzim jedenáct branek.
Král ligových střelců přestal pít pivo. Zhubnul jsem a je mi fajn, říká Řezníček

Karel Kroupa byl stěžejní hráč, který rozhodl o mistrovském titulu v roce 1978?

Naprosto. Teď si to někdo těžko uvědomuje, ani nevím, kolik dal gólů, ale to nebylo rozhodující. Na strašně moc jich nahrál a pro ostatní hráče byl úžasný tím, že ho furt musel někdo bránit, většinou dva hráči, jeden nemohl. Pak vznikalo daleko víc prostoru pro nás druhé, Pešiceho, Jarůška, Kotáska, útočníky Janečku, Kopence, Hajského. Nikdo si nemohl dovolit nechat ho volného nebo hrát jeden na jednoho, dovedl se prosadit, přitom v posilovně taky mockrát nebyl. (smích) Měl úžasné zrychlení, zpracování míčů, hledání prostoru, byl výjimečný, jedinečný v celé republice.

Váš úkol byl na hřišti hledat Kroupu?

To vůbec ne, trenér nám nikdy nedal úkol ho hledat, vyplynulo to vždycky ze hry. V té době jsme měli kádr snad osmnácti lidí, sedmnáct fotbalistů bylo výborných a jeden vynikající, což byl Karel. Pořád chtěl balon a myslím, že jsme si dost vyhovovali naším pojetím, jestli to byl Jarůšek či Pepík Pešice. Ten s ním byl dva roky na vojně a přišel, jako by byl Brňák, patřil sem.

Fotbal jste si evidentně užívali.

Nás tenkrát bavilo i trénovat za Josefa Masopusta. Taky se dovedl naštvat, někteří to dostávali sežrat, třeba na Pepu Mazuru řval trenér furt. Užívali jsem si hru, přátelské zápasy, jeho besedy, když jsme jezdívali po jižní Moravě, a hlavně mistráky. Těšili jsme se, že den před zápasem pojedeme na soustředění do Lulče, nebyl telefon, nic, ale strašná sranda. Hrálo se Člověče, nezlob se. Nedovedu si přestavit, že by teď jeli hráči někam, kde je jedna televize na celý hotel a baví se tím, že hrají Člověče, nezlob se. Doba byla taková a těšili jsme se, nám to vůbec nevadilo.

Kdo hrál Člověče, nezlob se?

Hlavně jedna parta, kde byli Krupica, Pepík Pešice, Honza Klimeš a vždycky někdo k nim. A většina jsme je sledovali. Honza vždycky prohrál. Měli to tak připravené, že vyhazovali jen jeho. Tam šlo o to, kdo prohraje. (směje se) Zažili jsme neuvěřitelné věci, což se nedá se ani povídat. Měli jsme dobré zájezdy, byli jsme v Indonésii, Singapuru, Malajsii.

Jenže vy se přece bojíte létání, nebo už ne?

Už bych do toho nikdy nesedl. Ale do Indonésie jsem musel, přitom jsem si na Austrii Vídeň zlomil ruku. Tenkrát nebyly ortézy, že bych si ji vzal a šel. Dali mi ruku do sádry, se kterou jsem tenkrát nemohl hrát. Rozhodčí přišel, že nemůžu. Tak mi ji před zápasem vždycky sundali a zavázali ruku, protože jsem chtěl hrát, po utkání mi ji dali zase do sádry. Měl jsem jít v zimě na operaci, jenže v prosinci přišel zájezd od Indonésie. Pomyslel jsem si, že budu ležet a kluci v Indonésii. Tak jsem operaci odmítl, že chci letět a další půlrok se to dělalo se sádrou stejně, až se zjistilo, že už mi prakticky nic nepomůžu. Museli mi tam dát železa a sešroubovat, ale byl jsem na zájezdech. (smích) Teď bych měl každý rok nosit asi měsíc nebo dva sádru, doktor Ziegelbauer mě furt přemlouvá, ať jdu na reoperaci, ale asi nepůjdu, už jsem na to starý.

Potíže s rukou vás trápí přes čtyřicet let?

Nemůžu do ní skoro nic vzít, ale neříkám, že by to bylo lepší, kdyby mi ji hned dali do sádry. Je to tak, jak to je.

V kariéře máte patnáct reprezentačních startů, jak blízko pro vás byl velký turnaj?

V osmdesátém roce jsem byl dopředu nominovaný na mistrovství Evropy v Itálii. Skončila liga a reprezentanti měli mít týden volna, neměli jsme trénovat v klubu, abychom odpočatí jeli do Tater na soustředění. Jenže týden ležet doma se mi nechtělo a šel jsem si zatrénovat na horní ragbyové hřiště. Dělal jsem skluz, který jsem neuměl a zlomil si nohu, takže jsem nejel ani do Tater a zůstal doma.

Měl jste šanci zůstal ve finální nominaci?

Myslím, že šance byla velká, starty jsem předtím měl. Nevím, ale tímhle jsem si to zavřel. Mám zase to štěstí, což nemá moc hráčů, že jsem hrál jak ve Wembley, tak na Maracaná. V Anglii jsme hráli před vyprodaným stadionem, přes sto tisíc lidí ve Wembley. V Brazílii sice nebylo vyprodáno, tenkrát byl stadion Maracaná pro dvě stě tisíc lidí, ale mám dojem, že přišlo asi sto padesát tisíc lidí.

Co byl větší zážitek?

Oba dva. Wembley bylo neuvěřitelné, kotel sto tisíc lidí, kteří fandili jako hrom a skandovali Kevin Keegan. Byl tam modla. Šli jsme na hymny a nastoupil asi pět vteřin po nás. Měli to naučené, když stadion viděl, jak jde. Dobré vzpomínky.

Zbrojovka Brno se raduje z gólu.
Podzim Zbrojovky podle expertů: Klobouk dolů před útokem, obrana žádá posily

Kdo vám utkvěl na Maracaná ze soupeřů?

Tostão byl vynikající, ale to všichni. Taky v Argentině jsme otevírali stadiony před mistrovstvím světa v roce 1978, hráli jsme asi čtyři zápasy, ale ty stadiony nejsou až tak známe. Když se řekne Maracaná nebo Wembley, je to pojem. Zaplaťpánbůh, jsem za to rád.

Zbrojovka je po podzimní části první ligy jedenáctá, dělala vám radost na podzim?

Podzim byl nad očekávání výborný a myslím, že zasloužený. Myslím, že ještě mohli dotáhnout poslední zápas s Olomoucí, kdy nezaslouženě prohráli. Jen ať je jaro aspoň v podobných vlnách jako podzim. Zbrojovka hodně vyhrávala venku, ale bojím se, že na jaře nebude tak jednoduché vyhrávat venku, i když bych si to přál. Jakub Řezníček si podle mě zasloužil hrát v reprezentaci, když ne proti Turecku, tak proti Faerským ostrovům a měl by krásný start. Nebylo by to nic proti ničemu, je to nejlepší střelec ligy. Škoda pro něho i pro klub, pro který je taky vyznamenání, když jeho hráč hraje v reprezentaci.