„Pro mě jako gólmana je nedůležitější hrát, což díky béčku mám takovou možnost. Nejbližším cílem je dostat se do prvního týmu, šanci určitě cítím,“ řekl v rozhovoru pro Deník Rovnost odchovanec Zbrojovky, jenž už měl také příležitost čelit střelám hvězdného útočníka Erlinga Haalanda.
Adam Stejskal
narozen: 28. března 2002 v Brně
post: brankář
výška: 189 centimetrů
současný klub: Salcburk U19/Liefering
mateřský klub: Zbrojovka Brno
bilance v Lieferingu ve druhé lize: 11 zápasů/15 obdržených gólů/4 vychytané nuly
Jak jste vnímal odchod z Brna coby teprve šestnáctiletý fotbalista?
Viděl jsem to jako velkou příležitost nejen po fotbalové, ale také po životní stránce. V Brně mi sice nic nechybělo, ale když jsem předtím rok jezdil do Salcburku, poznal jsem, že je to trochu vyšší úroveň, že se tam můžu hodně fotbalově posunout a získat nějakou šanci, abych se živil jako profesionál. Myslím, že v Salcburku je určitě vyšší než ve Zbrojovce.
Už tehdy jste cítil, že přístup k talentům v klubu je jedinečný?
Dá se to poznat i podle zázemí a toho, jak Salcburk funguje, jak mladým hráčům dává šanci. Už před třemi roky bylo vidět, jakým směrem se klub udává, což mě zaujalo, a proto jsem se rozhodl přestoupit.
Jak probíhaly vaše námluvy s vedením klubu?
Snad první kontakt jsme měli v patnácti letech, když jsem byl v Salcburku na testech, trénincích a přípravném zápasu. Během dalšího roku jsem byl na turnaji v Chorvatsku a Brazílii, pak už přišla oficiální nabídka, kterou jsem v šestnácti letech přijal.
Salcburk má jednu z nejmodernějších akademií v Evropě. V čem byl pro vás nejzásadnější rozdíl?
Je to trochu jiný svět. Máme tam víc hracích ploch než v Brně, realizační týmy jsou mnohem větší. Máme specialistu třeba na stravu, na silové tréninky nebo kompenzace. K dispozici jsou i různé nejnovější technologie. Jsou to věci, které hráče mohou zlepšovat a dostat je na vyšší úroveň.
Akademie v Salcburku
Akademie v rakouském Salcburku patří k nejmodernějším sportovním komplexům v Evropě. Nabízí sedm fotbalových hřišť včetně jednoho pod střechou. Součástí jsou i dvě kryté hokejové haly, třípatrová budova s lékařsko-fyzioterapeutickým centrem, tělocvičnou, posilovnou, šatnami, regeneračními prostředky, internátem, hotelem nebo jídelnou.
Prý máte i posezení s psychologem. Jak to funguje?
Jednou do měsíce s ním máme týmovou poradu, kde si říkáme naše pocity během zápasu a jak je můžeme ovlivnit nebo změnit. A pokud kdokoli z hráčů potřebuje individuální pomoc, může se kdykoli ozvat a psycholog s ním pak pracuje.
Jaká musí nastat situace, abyste ho kontaktoval?
Přiznám se, že jsem toho taky před rokem a půl využíval, protože jsem třeba nechytal často a byl jsem z toho takový naštvaný. Potřeboval jsem radu, jak s tím vynaložit a najít motivaci.
Pomohl vám?
Ano, u mladých hráčů je motivace ještě důležitější než u starších, kteří takové situace ve fotbalovém světě už zažili. Když jsem se v ní ocitl poprvé a nejsem na ni zvyklý, je důležité si o tom popovídat a zapracovat na tom.
Konkurence v mládeži Salcburku je obrovská. Je hodně cítit, že bojujete o svou budoucnost?
To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl odejít z Brna. Hráč je tady neustále donucený se zlepšovat a ví, že když trochu poleví, přijde o místo v sestavě. Je to samozřejmě složitější pro hlavu, když vidí, že dře a stejně nehraje. Přesto mu to dává pocit, že se pořád posouvá, což je v mládí důležité.
close
info
Zdroj: RedBull Salzburg
zoom_in
Adam Stejskal loni v létě podepsal v Salcburku novou smlouvu na tři roky.
Na co jste si nejvíc zvykal po příchodu do Rakouska?
Na režim a profesionalitu hráčů kolem mě. Řeší se tam fakt jen fotbal, mladší kluci v akademii mají trénink, pak jdou na dvě hodiny do školy, dají si společný oběd a zase na trénink. Přes den je číslo jedna fotbal, škola se všemu přizpůsobuje. Volno má každý až navečer.
Vy jste předpokládám ve svých šestnácti letech neměl dokončenou střední školu. Jak jste studium vyřešil?
Od osmé třídy do prvního ročníku střední jsem chodil na sportovní gymnázium na Botanické v Brně. Pak jsem musel přestoupit do Prahy, kde jsem dělal ve škole jen zkoušky, výuku jsem měl online. Poslední tři roky jsem tedy udělal jen distančně.
Jak jste se za tři roky v Rakousku posunul?
Po fotbalové stránce to nemůžu posoudit, to musí říct jeden z mých trenérů. Životně jsem se ale hodně osamostatnil tím, že jsem brzo odešel. Naučil jsem si cizí jazyk a bydlet sám. To mě hodně posunulo.
Ještě do loňského roku jste ve Salcburku byl i s dalším brněnským odchovancem Antonínem Svobodou. Velká výhoda?
Na začátku to bylo hodně důležité, uměl jsem sice trochu anglicky, ale měl jsem někoho, s kým jsem se znal už od dětství a mohli jsme trávit spolu volný čas. Oběma nám to pomohlo. Měli jsme přímo v komplexu v akademii dvoulůžkový pokoj. Teď už druhým rokem bydlím sám na bytě.
Jezdíte často do Brna za rodinou?
Mám to autem tři a půl hodiny cesty, ligové zápasy hrajeme v pátek, tak se dvakrát do měsíce sbalím a jedu na víkend domů. To mám ještě lepší než kluci, co jsou v Anglii a dostanou se domů jen na Vánoce. Čím jsem ale starší, tím mám menší potřebu jezdit domů. Když jsem do Rakouska přišel v šestnácti a měl jen den a půl volna, využil jsem ho a vyrazil. Teď už přemýšlím jinak a snažím se, abych si našel i čas na odpočinek.
Dá se říct, že nyní máte před sebou zásadní sezonu v dalším posunu kariéry?
Může to tak být, ale opravdový posun byl spíš předchozí jaro, kdy jsem začal pravidelně hrát za B tým druhou rakouskou ligu, poprvé jsem naskočil do mužského fotbalu. K tomu jsem se upínal, když jsem přecházel do Salcburku.
Při přesunu z juniorky do rezervy je už první čistka talentů?
Z osmnáctky se ne každý dostane do B týmu. Hrají v ní hlavně Rakušané a pár kluků z Evropy jako Chorvati, Maďaři nebo Češi. V béčku se pak k nim připojují hráči z Afriky, kteří mohou chodit do Evropy až po osmnáctých narozeninách. Takže se tvoří v podstatě nový tým, takže konkurence je ještě větší.
Vy jste se v týmu ale udržel a už druhým rokem hrajete také za rezervní Liefering, v němž jste ve dvaceti nejstarší. Jaká je vaše pozice v kabině?
Není jiná než u ostatních, věkově jsme v rozmezí dvou let. Myslím ale, že pro soupeře je to jiné, když proti sobě vidí osmnáctileté, devatenáctileté kluky. Pro nás hráče i klub je to ale podle mě správný směr. Když vidím B týmy v Česku, jak za ně druhou nebo třetí ligu hrají čtyřiadvacetiletí, tak mladí se pak nemají kde rozvíjet.
Zápasy v Red Bull Areně
První mužstvo Salcburku má vlastní tréninkové centrum, s rezervním Lieferingem ovšem sdílí stadion s kapacitou přes 30 tisíc diváků. „Když vidíme, jaká dokáže být při zápase áčka atmosféra, je pro nás obrovská motivace se do jeho týmu probojovat," hlásí Adam Stejskal.
O duely Lieferingu ve druhé lize totiž zájem příliš není. „Diváky bychom dokázali spočítat společně," usmívá se Stejskal. „Chodí na nás kolem dvou, tří set lidí. Minulý rok jsme hráli v posledním kole přímo o titul, což přišlo asi patnáct set. Jinak jich moc nedojde," dodává.
A jak vás tedy vnímají protivníci? Berou vás jako prominentní fotbalisty?
Podle mě jsou proti nám víc motivovaní. Ví, že jsme mládež Red Bullu, který vládne skoro deset let rakouskému fotbalu. Chtějí se proti nám vytáhnout.
Salcburk nepatří v Rakousku mezi oblíbené celky?
Od vstupu hlavního sponzora do klubu je tým naopak hodně neoblíbený. Taky to poznáme, když někam jedeme, tak vidíme, že nás sice respektují jako šikovné hráče, ale mimo Salcburk klub nemá moc fanoušků.
Kromě Lieferingu nastupujete i za juniorku Salcburku v Lize mistrů. Je pro vás zvláštní, že měníte týmy?
Je to tak uzpůsobené. Mládežnickou Ligu mistrů hrajeme se stejným týmem jako v Lieferingu. Je tam rozdíl jen v tom, že dospělý fotbal v Rakousku je soubojový, v juniorce jsou mladí a techničtí kluci a je to víc o fotbale.
Se Salcburkem máte za cíl vybojovat titul v juniorské Lize mistrů a ve čtvrtfinále jste vyřadili Paris St. Germain. Jaký je to pocit?
Samozřejmě super. S klukama jsme věřili, že jsme schopni naším stylem fotbalu, který je hodně fyzicky náročný, překonat i tak velké a bohaté týmy. Jsme rádi, že se to povedlo. Klub bere tuhle soutěž jako hlavní, proto v ní hrají vždycky ti nejlepší. Já jsem zatím odchytal všechno.
Co budete řešit po sezoně?
Jedna z možností je, že zůstanu v Salcburku a zabojuju o místo v A týmu. Druhá je hostování, ať už v rakouské lize nebo v zahraničí. Další sezonu už nebudu v Lieferingu působit, protože každý z hráčů by měl strávit dva roky v osmnáctkách, dva roky v rezervě a pak mládež ukončit a posunout se.
V Salcburku jde tedy o propracovaný a specifický systém. Dává vám naději, že jím prošel i norský reprezentant Haaland?
Samozřejmě cílem kluků z béčka je dostat se do prvního týmu. A pak zase hráči z áčka se chtějí co nejrychleji dostat nejlépe do německé Bundesligy, kam chodí hodně kluků ze Salcburku. Takže víme, že to má nějaký smysl a naše kariéra má nějaký směr, pokud se dobře vyvíjí.
Když jsem zmínil Haalanda, potkal jste se s ním v týmu?
Určitě, trénoval jsem s ním, když jsem občas pracoval s prvním týmem. Potkával jsem ho, dokonce mě i prozkoušel. Je to opravdu velká škola, když vidím, jací hráči tady působili a mohl jsem s nima změřit síly.
