Kolomazník: Nevolník, jenž promarnil nabídky Bundesligy

Vrcholovému i rekreačnímu fotbalu zamával brněnský rodák před rokem a půl v pouhých třiatřiceti letech. „Měl jsem potíže s meniskem i chycenou chrupavku, na kterou jsem dojel. Operace nic nevyřešila a doktoři mi radili, ať s pokročilou artrózou raději kariéru zabalím. Kdyby mi bylo o deset let méně, kousám konec mnohem hůř. Kariéra mi dala i vzala,“ říká bývalý záložník.

Přitom v současných čtyřiatřiceti mohl v dresu Dukly klidně pomýšlet na nejvyšší soutěž. „Kdyby vydrželo zdraví, dodnes v Praze hraju. Cítil jsem se dobře a ještě rok jsem v lize mohl pokračovat. Sice jsem podstoupil v Motole zákrok novou metodou na bázi kmenových buněk, ale chrupavka se neobnovila. Do deseti patnácti let pravděpodobně půjdu na kloubní náhradu. Nejsem schopný běhat ani hrát fotbálek pro radost,“ krčí rameny Kolomazník.

Přesto se na Julisce po postupu objeví. „Po roce a půl prázdnin budu v Dukle trénovat malé kluky. Lákal mě skauting, jenže nabídka nepřišla,“ dodává.

Tak ovšem vypadá až závěr jeho bohaté kariéry… Nejúspěšnější období prožil Kolomazník na severu Čech. V Teplicích získal svůj jediný seniorský titul, když v roce 2003 vyhrál domácí pohár. „Za vrchol považuju předkolo Ligy mistrů. Sice jsme dvakrát podlehli Borussii Dortmund 0:1, s jejich týmem okolo Lehmanna, Kohlera či Reutera jsme se však neměli za co stydět. Osmdesát tisíc lidí na Westfalen stadionu vytvořilo neskutečnou atmosféru. Když spustili, neslyšeli jsme se na tři metry,“ vybavuje si atmosféru brněnský rodák.

Do Teplic přestoupil v době, když už měl na kontě 95 startů v nejvyšší soutěži. „Odešel jsem z Brna v pravý čas. Nevím, jak bych dopadl, kdyby Boby nemělo finanční problémy. Měl jsem ještě dlouho platnou smlouvu. Pomohly mi výkony v reprezentační osmnáctce i jedenadvacítce,“ podotýká Kolomazník, o něhož stály také Drnovice či Jablonec.

Silné Teplice

Na severu Čech se ihned prosadil do základní sestavy. „Teplice mě braly, protože věděly, co umím. Z Německa se vrátil Martin Frýdek, přišel Michal Bílek, tři měsíce po mně z Brna Pavel Holomek. Vytvořil se silný tým s vidinou evropských pohárů.“

Angažmá ho ze Stínadel vyšvihlo až do reprezentačního áčka, kde pod koučem Chovancem debutoval na Carls〜berg Cupu v Hongkongu. Kolomazník nastoupil od první minuty finále proti Mexiku a na výhře se 2:1 podílel úvodní brankou, svou jedinou v národním dresu. Potom naskočil ještě v přátelských duelech proti Slovinsku a Švédsku. „Jsem rád, že jsem si za reprezentaci zahrál, nemůže to říct každý. V Hongkongu jsem navíc poznal úplně jiný svět. Kvůli časovému posunu jsem skoro celý pobyt nespal. Chtělo se mi vždy jen přes den. Na prášky nejsem zvyklý ani proti bolesti, i když třeba v Německu všechno řeší injekcemi bez ptaní,“ směje se.

Ze severu Čech zamířil do Německa. „Chybělo mi půl roku do vypršení kontraktu a nemohli jsme se domluvit. Bylo mi sedmadvacet a chtěl jsem lepší podmínky. Díky manažerovi jsem šel do Řezna, které mě vykoupilo, abych nestrávil půl roku v rezervě,“ líčí fotbalista, který v nejvyšší české soutěži nastoupil k 205 zápasům a vstřelil 43 gólů.

V druholigovém Řeznu nezabránil sestupu. „Začátky jsem snášel hodně těžce. Neuměl jsem žblebtnout ani slovo, navíc se nám dva měsíce předtím narodila dcera, takže jsem se trápil sám na hotelu. Naštěstí tam byl můj spoluhráč z Brna Patrik Siegl. V dubnu jsem dostal byt a rodina šla za mnou,“ sděluje.

Po jarní sestupové sezoně zamířil do slavného bavorského klubu Mnichov 1860. V kádru mužstva, které spadlo z Bundesligy, narazil na českého reprezentanta Romana Týceho a poprvé poznal zázemí populárního evropského klubu. „Docela mě posadilo na zadek, jaký tam měli fanoušci o fotbal zájem. Při autogramiádě jsem rozdal asi dva tisíce podpisů za odpoledne, skoro jsem si vypsal ruku,“ vypráví Kolomazník.

Hned v první kompletní sezoně v druhé německé lize prožil střelecké obrození, protože nastřílel patnáct branek. Po perfektním prvním ročníku se o něj přetahoval Kaiserslautern či Bielefeld, přesto zůstal Kolomazník v Mnichově 1860. „Doteď mě mrzí, že jsem neudělal všechno, abych přestoupil. S Mnichovem nám postup utekl před nosem, skončili jsme čtvrtí a nahoru šly tři týmy. A netušil jsem, že si nový trenér přivede jiného hráče a nejlepšího střelce mužstva posadí na lavičku,“ mrzí otce dvou dcer. Po dvou letech měnil opět dres, i když v bavorském velkoměstě zůstal. Nastupoval za Unterhaching, který tvoří jeho předměstí. „V Mnichově mi nabídli smlouvu na dva roky, jenže já jsem chtěl za každou cenu tři. Tak dlouho jsme jednali, až jsem se zranil a už jsem další nabídku nedostal,“ pokračuje.

Vábení Hoffenheimu

Druholigový Unterhaching upřednostnil před tehdy třetiligovým Hoffenheimem, který za dva roky postoupil do Bundesligy. „Hoffenheim vedl nynější kouč Schalke Ragnick a přemlouval mě, jenže jsem nechtěl o soutěž níž, a hlavně jsem slíbil Unterhachingu, že podepíšu. Nemohl jsem vědět, že za dva roky Hoffenheim postoupí do první ligy,“ pousměje se.

Jenže mládežnický i seniorský reprezentant zažil opět sestup. Vydržel ještě sezonu a vrátil se domů. „Měl jsem další nabídky z Německa, jenže žena byla těhotná a nechtěl jsem cestovat. Najednou se ozvala Dukla, což jsem z rodinných důvodů považoval za nejlepší řešení,“ objasňuje.

Na vrcholovou úroveň se nyní čtyřiatřicetiletý borec vypracoval v Brně, kde dostal v sedmnácti první smlouvu. „Takovou nevolnickou, kdy jsem se za nic upsal na několik let. Škola tím pádem přestala existovat. Teď vím, že šlo o mou největší chybu. Byl jsem rád, že jsem z průmyslovky přešel na stavební učiliště a udělal si výučák, i když už nevím absolutně nic,“ povídá Kolomazník.

Do prvního mužstva Boby jej vytáhl kouč Táborský, jehož klub čtrnáct dní potom odvolal. „Poprvé jsem dostal šanci pod koučem Večeřou v posledním kole sezony s Bohemkou. Vyhráli jsme 3:0. Naskočil jsem na dvacet minut a přihrál na gól Petru Křivánkovi,“ vybavuje si.

Do základní sestavy v nejvyšší soutěži nakoukl za půl roku v Uherském Hradišti. Na jihu Moravy se pak prosazoval, ačkoliv v kabině seděly dlouholeté ikony klubu. „Šel jsem do áčka jako vyjukaný kluk a vedle mě seděl Roman Kukleta, Lambert Šmíd, René Twardzik nebo nebožtík Petr Kocman. Cítil jsem velký respekt, dneska to kluci berou jinak. A prosazoval jsem se, zapomenout se nedá ani na čtyřicetitisícové návštěvy za Lužánkami,“ připomíná Kolomazník.

A co dělá nyní? „Zajdu třeba na hokejovou Kometu, i když čas trávím spíš s rodinou. Při pěkném počasí vytáhnu kolo, které kolenu nevadí. Sjíždím bílovické stezky, abych pro sebe něco udělal a nezakrněl,“ uzavírá.