Maroši trénoval přímé kopy na vratech garáží

Vynikající levonohý záložník rozdělil svou čtrnáctiletou prvoligovou kariéru mezi Olomouc a Brno. Skoro na den přesně po sedmi letech. „I když jsem hrál za Sigmu, dojížděl jsem za rodinou do Brna, kde teď žiju a mám k němu o malinko blíž. V Olomouci jsem prožil krásné období a větší úspěchy, mám tam spoustu známých a rád se vracím,“ vyznává se Maroši, který počátkem listopadu oslaví pětačtyřicáté narozeniny.

Brněnského rodáka proslavily mimo jiné vypracované lýtkové svaly, které co do velikosti snesly porovnání se stehny ostatních fotbalistů. „Pořád takové věty slyším ze všech stran, takže to asi byla pravda, ale nijak zvlášť jsem neposiloval,“ vykládá.

Možná z muskulatury, možná z tréninku pramenila kvalita, se kterou zahrával standardní situace, z nichž často střílel branky. „Švih jsem piloval od mládí, bavilo mě pořád dokola pálit do vrat od garáží. V mládí jsem trestňákům věnoval dost času, přidával jsem si na tréninku. Také jsem zlikvidoval pár gumových balonů a sousedé nadávali, že jim zničím vrata,“ směje fotbalová legenda.

Rodina se často stěhovala, protože Marošiho otec byl voják z povolání. Z Plzně se vrátil do Brna, kde v Medlánkách malý Jan v šesti letech pronikl do tajů fotbalu. Ve dvanácti odešel do Králova Pole a o pět let později už nastupoval v seniorské soutěži.

V roce 1987 přestoupil do olomoucké Sigmy a vedle borců jako Drulák, Kalvoda či Beznoska se hned od prvního podzimního kola zabydlel v základní sestavě. V nejvyšší soutěži debutoval v Praze proti Spartě při remíze 2:2. „Sigma tehdy prodělávala generační výměnu, přišlo osm nových hráčů. Od trenéra Dunaje jsem dostal šanci v základu a už jsem v něm nadobro zůstal,“ vybavuje si bez přemýšlení Maroši.

Tažení Evropou

Na počátku devadesátých let zažili Hanáci nejúspěšnější období klubové historie. Dva roky po sobě skončila Sigma pod taktovkou trenérského mága Karla Brücknera třetí v ligové tabulce. „Vedla mě spousta trenérů a od každého jsem si vzal něco, ale Brückner byl top kouč, který nás dotáhl k pohárovým úspěchům. Pod ním jsme se učili presink, který jsme neustále jako blázni trénovali. A nacvičili jsme množství standardních situací,“ povídá fotbalista, jenž v nejvyšší soutěž přidal k 366 startům také 67 branek.

Na podzim 1991 vkročila Olomouc do Poháru UEFA a zastavila se až ve čtvrtfinále na San Bernabeu, kde po domácí remíze podlehla 0:1 Realu Madrid. Jeho dres nosili Hagi, Hierro, Butragueño či Sánchez. „Každý fotbalista má své sny, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že si zahraju na Realu. Vždyť ve Španělsku ani nevěděli, kde Olomouc leží,“ ušklíbne se Maroši.

Přitom v prvním pohárovém kole sotva stíhal utkání proti irskému Bangor City. „Zrovna jsem promoval a trenér Brückner mi řekl, abych byl ve dvanáct na hřišti. Tak jsem vzal rodinu na oběd a potom rychle na stadion.“

O rok později kráčeli Hanáci opět Pohárem UEFA a ve druhém kole vyfasovali turecký Fenerbahce Istanbul se slovenským koučem Jozefem Venglošem. „Fanoušci v Turecku jsou úplní šílenci, čtvrt hodiny se nehrálo, dokud nevyprchaly dělbuchy. Na stadionu bylo skoro dvacet tisíc vojáků a obrněné vozy. Když chtěly jít holky na toaletu, šli s nimi tři borci v uniformách,“ vzpomíná na tažení Evropou.

V dalším kole narazila Sigma na italský velkoklub Juventus Turín a na trávníku pobíhali Vialli, Ravanelli, Kohler nebo Dino Baggio. Po domácí porážce 1:2 skončila odveta 0:5. „Všechna světová mužstva byla napěchovaná hvězdami a proti Italům jsem se uprostřed hřiště střetával s německým záložníkem Andym Möllerem. Ale ostudu jsme neudělali, ani jednou nešlo o jednostrannou záležitost,“ těší Marošiho, jehož kompletní kariéru provází dres s číslem tři.

„Už nevím, od jakých soupeřů mám doma trika s trojkou, ale všechna jsou vyžehlená a uložená doma ve skříni,“ dušuje se.

Zpátky v Brně

V létě 1994 dal Hané vale a zamířil do míst, kde s fotbalem začínal. Oblékl dres brněnského Boby. „Myslím si, že olomoucká sedmiletka byla akorát. Už jsem potřeboval novou motivaci. Měl jsem několik nabídek a rozhodl jsem se pro návrat domů,“ vysvětluje dvojnásobný český reprezentant, která nastoupil v Polsku a v Brazílii.

Přitom o něj stál třeba německý Norimberk, Hamburk, Fenerbahce Istranbul či týmy z Vídně. „Ozvala se Francie a Kréta, Olomouc mě předtím nechtěla uvolnit za žádnou cenu. Možná jsem mohl zkusit zahraničí, ale asi to tak mělo být,“ zůstává v klidu levonohý bomber.

Hned po svém příchodu slavil s Brnem třetí příčku pod trenérem Uličným a v kabině se potkal s kamarádem Lubošem Přibylem. „Na Lužánky se vzpomíná nádherně, dnes je mi smutno, když jedu kolem. Na zápasy chodilo průměrně dvacet tisíc lidí, Brno žilo jen fotbalem. Když tu jednou Olomouc vyhrála, bál jsem se jít domů, a to jsem bydlel pět minut od stadionu,“ přidává historku.

S Brnem si zahrál Pohár UEFA, ovšem na hřišti Rapidu Vídeň už nenastoupil kvůli zranění. „Pak přišla výsledková sinusoida, měnili se hráči a majitelé,“ připomíná konec devadesátých let pod hlavičkou Stavo Artikelu.

Na podzim 2001 odehrál pět podzimních kol, jenže po odvolání trenéra Karla Jarůška se stal nechtěným. Především pro majitele Jaroslava Bublu a ředitele Vladimíra Krejčího. „Nové vedení se nezachovalo férově vůči hráčům. Kouč Tobiáš na mně chtěl zpočátku stavět, ale za týden dostal příkaz shora a už jsem nenastupoval. Přitom jsem měl formu a jako vysvětlení jsem dostal jen výmluvy. Nerad na to vzpomínám, protože nesnáším, když někdo neumí říct pravdu,“ říká.

Klub dlužil Marošimu peníze, které mu zajistila až arbitráž, a žádnou rozlučku fotbalové ikoně neuspořádal. „Ani jsem s tím vedením nechtěl mít cokoli společného.“

Zkušeného středopolaře přeřadilo Brno do třetiligového béčka. Ucházela se o něj slovenská Trnava, ale Maroši se po sezoně vyplatil ze smlouvy a zakotvil v Rousínově, který hrál krajský přebor. Podzim strávil v Dolních Kounicích a v zimě odešel do Ardaggeru ve čtvrté rakouské soutěži. „Strávil jsem tam skoro šest let ještě v dalších dvou týmech, do Ardaggeru jsem přivedl Petra Křivánka,“ ohlíží se Maroši.

Po svém návratu zamířil do Bořetic na Hustopečsku, kde hrál 1. A třídu, a od letošního jara pomáhá ve stejné soutěži Křoví na Vysočině. Stále nastupuje uprostřed zálohy, stále zahrává přímé kopy. „Pořád chci vyhrávat a fotbal mě baví. Jsem v kabině nejstarší, zdraví mě však neopouští. Možná proto, že jsem nikdy nešel na operaci. Chvíli ještě vydržím,“ věří Jan Maroši.

V Olomouci vystudoval trenérskou UEFA licenci, i když před angažmá v Sigmě po boku Zdeňka Psotky dal přednost brněnské Základní škole Janouškova. „Nabídka od Olomouce přišla den před konkurzem na ředitele, proto jsem Jirku Kubíčka odmítl. Teď začínám ve škole třetí rok a jsem spokojený. Máme fotbalové třídy, pracuju ve skvělém kolektivu,“ sděluje legenda, která týdně odučí sedm hodin tělocviku a zeměpisu.

Od loňského roku je také předsedou Městského fotbalového svazu v Brně. „Chci pomáhat mládeži, která tady má velké úspěchy. Nedávno jsme měli zahajovací zasedání a žádné kluby nevznesly velké stížnosti, tak to snad vychází,“ usmívá se.

Vedle školy a fotbalu mu příliš času na relaxaci nezbývá. „Na jiný sport určitě ne, ale máme tři psy, aspoň s rodinou zajdu na procházky. Snažím se jí vrátit čas, který jsem za profesionální kariéru neměl,“ uzavírá Maroši.