Pořád to máte v noze. Kde takovou radost rozdáváte v současné době?

Kdepak, už to není, co to bývalo. Ale máte pravdu, ta střela mohla z tribuny vypadat hezky. Teď ještě hraju v Rakousku, v Krestenu. Je to pátá nejvyšší soutěž, úrovní asi jako naše divize. Taky tam trénuju malé kluky. Takže pořád pendluju na lince Česká republika Rakousko Česká republika. Když jsem doma, tak se věnuju svým dětem a v Rakousku malým fotbalistům.

Uvažoval jste o skoncování s kočováním a návratu na domácí trávníky?

Na to ještě neuzrála doba. Ano, dostal jsem echo z Olomouce a z Uničova, ale to bylo víceméně už o pozici trenéra. Jsem zdravý a pořád ještě chci hrát. Takže ještě chvíli kočovat budu.

V čem byli domácí lepší, že tak vysoko vyhráli?

Nedělali v obraně takové chyby jako my. A když jsem volal, aby vystřídali Frantu Ondrůška (brankář Drnovic pozn. red.), tak to neudělali. Ale vážně, myslím, že je úplně jedno, kdo vyhrál. Hlavně, že diváci byli spokojení.

Ale 2:6, to je hodně, přitom se všeobecně čekalo, že to skoulíte na remízu…

Tak o tom se nemluvilo. Nebo alespoň mně to nikdo neřekl. Ale i s tou domluvou to bývá všelijaké. Třeba na benefici Petra Švancary. Myslel jsem si, že to má skončit 10:10. Tímto chci pozdravit Libora Soldána, který hrál, jako by to bylo finále Ligy mistrů. Sám dal snad sedm gólů. Se Soldim to prostě na plichtu uhrát nešlo. (lišácký úsměv) A taky s Křivanem vzadu (Petr Křivánek pozn. red.), který do velkého vápna nepustil nikoho. Dokonce tam málem nepustil ani Karla Kroupu kopnout tu exhibiční penaltu.

Co říkáte návštěvě?

Tribuna se zaplnila, ale nevím kolik se na ni vejde lidí (ohlášeno 3100 diváků pozn. red). Připomnělo to naše vzájemná derby, která mívala podobnou atmosféru jako třeba zápasy se Spartou a Slavií. Bylo to obrovské rivalství, na obou stranách a velká chuť toho druhého zničit. Tady je menší stadion, ale když bylo plno, tak i kulisa se podobala té brněnské. Ale stadion za Lužánkami měl přece jenom něco navíc. Nevím jak to přesně popsat, možná jakousi magickou nostalgii. S plnými tribunami a bojovými chorály se dalo dopředu počítat a soupeři z nich měli respekt…

Dnes se ale ani na jednom z nich nehraje…

Co k tomu říct? Vrátím se zase ke Švanciho loučení za Lužánkami. Potvrdilo se, že fotbal tam patří. A tady v Drnovicích? Vidíte. Pořád je to navenek velice pěkný stadionek se vším všudy. I tím výborným trávníkem, který tu vždycky býval.

Vyberte jeden ze zápasů za Lužánkami. Ten, který se vám vydařil nejvíc.

To se v podstatě nedá, těch hodně vydařených bylo moc. Mohl by to být třeba zápas se Slavií, na který přišlo přes čtyřicet tisíc diváků. Víc už by se tam nevešlo. Kdyby tehdy mělo Brno stadion jako Dortmund pro 80 000 diváků, tak by přišlo 80 000 lidí. Podobné to bylo na některých zápasech se Spartou, a jak jsem řekl, zvláštní kouzlo měly i souboje s Drnovicemi. A co teprve evropské poháry. Třeba s Espaňolem Barcelona za trenéra Karla Večeři. To si pamatuju. Dal jsem dva góly, oba hlavou. Já hlavou… (významné pokašlání) V takové kulise je fotbal opravdu o něčem jiném.

Kde všude jste po odchodu z Brna hrál?

Já jsem odešel dvakrát. Nejprve po šesti letech. To jsem šel na tři roky do Olomouce. Z Olomouce pak do Německa, do Regensburgu. Odtud jsem se na další čtyři roky vrátil do Brna, a po něm jsem usazený v Rakousku. V Kapfenbergu to byla první bundesliga. Šlo o dobré roky. Pak už jsem hrál nižší soutěže Krems, Maurer a teď tedy Kresten.