Dokážete mezi svěřenci poznat výjimečného hráče, nebo je na to ještě brzy?

Ve čtrnácti, šestnácti letech už člověk vidí, kdo to v sobě má. Adam Hložek je samozřejmě výjimka, ale ukazuje, že někdo může hrát na nejvyšší úrovni od šestnácti let. Takže můžu říct, že konkrétnímu hráči věřím, pokud se nezraní a vyjdou mu i jiné věci.

Vidíte takové v akademii?

Tři v jedné kategorii a myslím, že dva v té nižší. Tady říkám myslím, protože k nám nastoupili teprve před třemi měsíci. Měsíc trénovali, pak jsme museli přejít na individuální tréninky a práci z domova. Ale podle toho, jak komunikují a posílají tréninky jako první, myslím, že jsou výjimeční.

Je tedy pracovitost předpoklad úspěchu?

Stoprocentně. Můžu tady mít kluka, který je technicky výborný, odběhá, co má, ale ze sedmi tréninků doma udělá tři. Přijde osobní rozhovor, a pokud to ani tehdy nepochopí, je zle. Vidím, že není odolný, aby fotbal zvládal i ve vyšších kategoriích. S dětmi je třeba mluvit, nikdy nevíte, co jim proběhne hlavou.

Řešíte problémy často?

Kluci procházejí vývojem, dostávají se do puberty, ale nikdy se to nevyhrotilo. Mají třeba sklony si ulevit, ale není nic, co bychom řešili na denní či měsíční bázi. Objevují se spíš psychické problémy. Hráči to nezvládají, jsou unavení, jelikož program je náročný. Jednoho hráče jsme třeba museli vyřadit, abychom jej ochránili a on dál miloval fotbal. Byl z toho totiž nešťastný, na proces v akademii je složité se adaptovat. Pro kluky je toho zpočátku moc, ale dělá je to silnějšími.

Jak komunikujete s rodiči?

Každý rok máme předběžné schůzky s rodiči vyhlídnutých hráčů. Pak pro ně připravíme prezentaci, jak akademie funguje. Je na nich, zda to přijmou, či ne. Musím zdůraznit, že jsme pro kluky ohromný servis a rodiče máme na své straně. Věří nám a tomu, co děláme. Ještě jsem se nesetkal s něčím negativním z jejich strany. Jsou partneři a naše prodloužená ruka.

Kdo je Mario Rossi?
Jedenačtyřicetiletý Mario Rossi pracoval ve Zbrojovce jako trenér a asistent v týmu do devatenácti let, pak trénoval muže v Bystrci. Sedm let měl z pozice šéftrenéra na povel hodonínskou mládež, nyní je na stejné pozici v Regionální fotbalové akademii Jihomoravského kraje. S trénováním začínal nezvykle mladý, už v sedmnácti letech. „Jako hráč jsem měl blbé zranění, co se mi vždy vracelo. Jednou jsem přišel po operacích o berlích a trenér mi říká, ať tam jen tak nestojím a jdu mu pomoci. Třikrát jsem mu pak podal kužel a on říká, abych přišel zítra zas. Čtyři měsíce jsem tam byl jako jakýsi spolutrenér, jelikož kvůli nízkému věku jsem nemohl mít licenci,“ zavzpomínal na své začátky Rossi.

Co jsou výhody akademie v porovnání s kluby?

V klubech to funguje tak, že jsou rády, když nějaké hráče v kategoriích vůbec mají, jelikož sportů je dnes pro děti spousta. My tu naopak máme výběr těch nejlepších, mapujeme si prostředí dva roky dopředu a ze zhruba dvou stovek hráčů si jich vybereme kolem pětadvaceti. Ve věku, který je nejdůležitější pro přípravu na velký fotbal.

Představujete tak pro regionální celky konkurenci?

To ne, naopak. Náš proces probíhá od pondělí do čtvrtka. Hráči z okolí v neděli dorazí na internát a v týdnu jsou spolu v jedné třídě. Ráno a odpoledne mají trénink, celý den jsou spolu, my jim zabezpečujeme stravu od snídaně po večeři. V pátek po škole se pak vrací do svých klubů, jdou na trénink a odehrají zápas, kde jsou přínosem.

Jedná se hlavně o talentované mladíky brněnské Zbrojovky?

Máme hráče z Hodonína, Znojma, Vyškova, i když šedesát nebo sedmdesát procent samozřejmě tvoří hráči Zbrojovky. To pro nás ale není primární. Chceme dát šanci všem hráčům z okolí. Jejich potenciál je větší. Mám pocit, že takovéto živočišno, fluidum, které v sobě ti hráči mají oproti městským klukům, je poznat i během našich dvouletých cyklů. Procento hráčů, co přejdou do profesionálního či poloprofesionálního fotbalu, je pak vyšší, protože si toho více váží.

Při své dřívější návštěvě akademie jsem si všiml, že kladete důraz i na výchovu chlapců.

Samozřejmě, sociální aspekt je důležitý. Velmi úzce spolupracujeme s psycholožkou, která kluky otestuje, než je přijmeme. Jde o mentální stránku, ale i zázemí, jelikož někteří rodiče mohou být proti tomuto projektu. Jedná se o složitý proces. Sociální a školní povinnosti jsou pro nás na začátku možná důležitější než fotbalové. Pokud se hráči naučí respektovat pravidla i ostatní, je to základ, aby uspěli i v dalším životě. Chování v týmu je to nejdůležitější.

Jak se změnil fotbal za dobu, co trénujete?

Vždy se směřuje k tomu, komu se aktuálně daří. Byla tu italská, španělská či německá škola. To jsou však týmy, se kterými se nemůžeme měřit. Jsme jiné nátury a myslím, že fotbal jsme vždy dělali dobře. Určitě je dobré vzít si z ostatních to, co nám prospěje, ale nemá smysl přetvářet člověka, aby najednou hrál tiki-taku. Dnes je fotbal extrémně náročný na kondici, práci s míčem v maximální rychlost, ale to se děje ve všech sportech. Náročnost je vyhnaná na maximum.

Potřebuje mladý hráč individuálně trénovat, aby uspěl?

S kolegou jsem před časem vybudoval tréninkové centrum a fungovali jsme jako individuální servis pro různé hráče. Aby měli nadstavbu toho, co jim nedával tým. Teď v akademii trénujeme týmově, skupinově i individuálně pracujeme na odstraňování nedostatků. Vždy ale záleží, jak je fotbalista vytížený, kolik toho má za týden a kdy může odpočívat. Dnes jsou rodiče někdy víc ambiciózní než děti a přetěžují je. Neuznávají, aby mělo dítě den volna, což zase neuznávám já. Tyhle kategorie nějak rostou, a pokud se zanedbá regenerace, je to běh na krátkou trať, což se u hráče jednou projeví.

JAROSLAV GALBA