Osobnost Deníku

Divákům však populární šoumen ve fotbalovém dresu Diega Maradony a v mikině brněnské Zbrojovky bude chybět.

Jaký byl návrat z Dominikánské republiky?

Úplně masakr, ani jsem nevěděl, kolik lidí mi fandí, jak mě mají rádi, vůbec jsem si to neuvědomoval. Tam na to nemyslíš, i když v Survivoru hodně lidí spoléhá na to, že vylezou a budou slavní. Říkal jsem si, co blázní, vždyť nejíme, rozděláváme si oheň, máme souboje, je to dvakrát týdně v televizi, což si možná někdo pustí večer nebo ze záznamu, ale nepřišlo mi, že by měl Survivor být až tak populární. Vrátil jsem se do reality života a najednou mám velký problém řídit auto. Nikdy jsem nebyl žádný atomový inženýr, ale vylezl jsem hloupý. Vezu dceru na koně a zjistím, že jedu někam jinam, a to jsem nebyl tak dlouho pryč, ale jste v buši zalezlí.

Vnímáte, že vám diváci fandili?

Najednou si užívám slávu díky Survivoru a ne díky fotbalu, člověk má zahlcený telefon, teď mi navíc volají lidi skrz Lužánky, což mě zvedlo ze židle. Teď je asi vlna Survivoru, samé rozhovory. Jdu třeba pro hřebíky a všichni se chtějí bavit, jaké to je na ostrově. Survivor mě dostal někam jinam, sociální sítě mám zahlcené a zvažuji některé byznysové věci. Nevěděl jsem, že člověk má až tolik fanoušků, předpokládal jsem, že mi fandí rodina, ne tolik lidí. Užívám si to, je to krásné, teď je taková vlna, že kam vlezu, mám besedu. (úsměv) V televizi však není ukázané, jak trpíme, ale vyhodilo mě moje tělo.

Už jste neměl sílu v duelu?

Zkazil jsem boj o imunitu, dostal se na kmenovou radu, kde mě poslali do duelu a vypadl jsem. Neměl jsem už sílu, každých pět metrů jsem si musel sednout a odpočinout. Už jsem byl na rezervě, chtěl jsem jít pro dřevo nebo pro kokos a byl jsem vycucaný úplně strašným způsobem. Odešlo mi tělo, třicet sedm dní jsem nic pořádného nejedl, měl jsem smůlu i na souboje, kdy jsme prohrávali dobré odměny o jídlo. Když jsem vyhrál, tak leda rybářské potřeby nebo dvě brambory, toho se člověk moc nenají.

Vypadl jste v souboji, ve kterém jste měli přesekávat dřevěné trámy mačetou. Nesedlo vám to?

Věděl jsem před duelem, že je zle. Možná jsem vypadal smířeně a byl jsem trapný, ale fakt jsem už nemohl. Vím, že Martin je zavalitější, selský, od koní, dělá Spartan Race, věnuje se cvičení. Tajně jsem si přál nějaké házení, něco technického jako skládačku, něco s balonkem. Věděl jsem, že sekat do dvou dřev nebudu schopný, manuálně jsem skoro nikdy nepracoval, ač byla mačeta můj velký kamarád na ostrově. Chodil jsem pro dřevo, sekal palmové listy k přístřešku, ale mačeta mě ve finále stála život na ostrově. Martin měl strašnou výhodu.

Bylo pro vás tedy vykoupení, že jste skončil?

Survivor nemá favorita, v televizi můžete myslet, že vyhraje Matěj, Tomáš, Pítr nebo Andrejka, ale každý týden může dojít ke změně, projeví se zdravotní potíže nebo sociální hra. Hrajete s lidmi a musíte vycházet z toho, kolik toho proti vám může stát, každý den může rozhodnout, že jdete do duelu, který není udělaný na míru. Ať jste fotbalista nebo borec z posilovny, zavážou vám oči a děláte souboje, které vám nesedí. Každý den můžete vypadnout nějakou hádkou nebo ze zdravotního důvodu. Holky tam trpí, jsou zvyklé se malovat, dbát o sebe, ale tam jste špinaví, smradlaví, neoholení, katastrofa. Chlap to má trochu jednodušší, ale mám tři děti, fakt velkou rodinu a bylo mi strašně smutno. Bojujete s hlavou, aby vás neporazila. Bylo mi smutno už druhý den a strávil jsem tam skoro čtyřicet dní, do toho žádné jídlo, takže nepříjemné.

Nelitujete účasti?

Trochu pláču, ale dokázal jsem si sám něco jako chlap. Ráno vstaneš a rozděláš oheň. Myslel jsem si, že to nejde nějakým škrtátkem. Uděláš oheň a řekneš si: Jsem dobrý. Rozlouskl jsem kokos, vydělal z něho vodu, dal si ji do hrnečku a napil se kokosové vody, chytali jsme v rámci možností ryby, které jsme hned snědli. Tohle jako chlap strašně obdivuješ a tam nemáš jinou možnost, pokusíš se o to, buď to jde, nebo ne. Do toho tam bojuješ nejvíc s hmyzem, jsou tam hadi, pavouci, byl jsem poštípaný, každý den jsem měl nové pupínky od palmových potvor, lezou po tobě myši a různá havěť.

Překonal jste sám sebe…

Byla to pro mě obrovská zkušenost i z pozice chlapa, vylezl jsem z toho komfortu a dokázal přežít. Ať si myslí kdo chce, co chce, jsem pyšný, že jsem vydržel tak dlouho. Chápu, že někdo chce jet druhý den domů, chtěl jsem třetí, šestý, desátý, pětadvacátý, třicátý den, bylo mi strašně smutno. Prohraješ souboj a je to nápor na psychiku, nenajedený chlap bez sexu a jídla. Jsem na sebe hrdý, že jsem nějaké věci dal. Bylo to obrovská lidská zkušenost.

Kolik jste toho na den měli k jídlu?

Tři lžičky rýže na den. Pak jsem tam snědl jednoho muffina, jeden hot dog, dva brambory a jeden dortík. Když to nadsadím, to bych zvládl jednu sobotu na snídani.

Kolik jste zhubl?

Dal jsem dolů osmnáct kilo. Lidi kole mě jsou nadšení včetně manželky a mých dětí, ale někteří kolem mě mají strach, zda budu v pořádku. Chodí mi kvanta nabídek z restaurací, ať se přijdu zadarmo najíst. Doma mi říkali, ať se vrátím hezčí, což se povedlo nějakou formou a jsem rád, že jsem je potěšil. Trochu se směju a říkám, že jsem měl mediální dietu, bavíš lidí tím, že nejíš. Je to zvláštní pocit, ale dnes se na sebe dívám v televizi a je to úsměvné. Vím, co se dělo kolem, jak jsem se připravoval a cítil. Byl tam strašně špatný spánek, budí tě z buše furt nějaké skřeky, slyšíš ptáky, něco se šustne a říkáš si, že tam nikdo není, nemůžou to být lidi. Nechceš vědět, co to je, máš strach. Když tě třeba ve tři ráno nebo v kolik přepadl záchod, bylo to v pytli.

Proč?

Ani nesvítil měsíc, chce se ti na záchod a musíš do moře. Nebyl tam toaletní papír, takže ses musel umýt. Procházel ses v noci vyčůrat, protože to nechceš dělat někde za rohem, kde máš přístřešek, musíš popojít dál, aby to nesmrdělo ve vedru. Moře bylo asi padesát metrů od přístřešku, když někdo chtěl na velkou a pršelo, byla to katastrofa. Byli jsme tam v období, kdy hodně pršelo a tím, že jsme jedli kokosy, které pouští tuk, jdete na velkou a musíte umýt olej. Když holky měly své dny, bylo mi jich fakt líto, žena je protivná a navíc nemá ani komfort, nemá nutné potřeby, není tam mýdlo, kartáček, zrcátko, nic. Je to krásná soutěž a zároveň krutá, ale šli jsme do toho. Děkuji produkci, že mě vybrala, že jsem to mohl zažít, jsem na sebe pyšný, že jsem to aspoň částečně zvládl.

Co jste si dopřál jako první jídlo po návratu?

Hodně mě potěšilo, když mě manželka překvapila na letišti, ale zároveň mi zkazila plán. Byl jsem šťastný, že je vidím, jen jsem plánoval, že po cestě z letiště v Praze po D1 je několik krásných fast foodů a chtěl jsem vyloženě prasit. Počítal jsem, že mi bude blbě, ale regulérně jsem se těšil. Manželka mi na letišti řekla, že mě doma čeká hovězí na houbách, bramborová kaše a hovězí vývar, takže jsem hned ožil, ale pokaždé, když jsme míjeli fast food, říkal jsem si, jaká je to škoda. (úsměv) Samozřejmě vidíš rodinu, můžeš je obejmout, což přebije první jídlo a hovězí na houbách s bramborovou kaší jsem si užil. Každý den si teď kupuji něco dobrého, mám rád hlavně nezdravou kuchyni jako chlebíčky, saláty, vždycky jsem byl velký labužník. Na druhou stranu jsem zhubl osmnáct kilo, cítím se fantasticky a chci vydržet co nejvíc hubený. Nebudeme si nic nalhávat, byl jsem už oteklý, měl dvě brady. Nějako formou bych si to teď rád udržel. Problém byl jen šatník, musel jsem kompletně nakoupit vše v emku a nevím, komu dám ty hadry.

Nějaké drobné neřesti vám na ostrově scházely?

Nebylo mi ani smutno po alkoholu, přitom pivečko mám rád, ale netrápilo mě to. Byl to krásný detox od telefonu, jídla, věcí jako cigarety, občas si elektronickou dám. V životě máš rád nějaké věci, ale tam jsem nevěděl vůbec nic, totálně nemáš pojem o čase. Po měsíci a půl jsem vylezl a viděl na letišti, jak všichni jedou mobily, ani mi telefon nechyběl. Ve finále ho nechceš zapnout. Byl to krásný detox od všech věcí a životního komfortu.

Myslel jste na výhru?

Na rovinu si nemyslím, že jsem byl hráč, který by to měl vyhrát, jsou tam větší hráči, lepší. Strašně mi pomohl fotbal, že jsem celý život v šatně mezi borci, kde řešíme povahy. Jsi s jedenácti jinými povahami a řešíš dennodenně sociální stránku, jak se chovat, z toho důvodu byl fotbal přínosný. Měl jsem zkušenost a mohl jsem to převzít v kmeni, což mi dělalo docela radost. Působil jsem tam trochu jako trenér, táta, poradce v některých soubojích. Když jsem dělal lídra, házel jsem třeba balony, hodilo se, že jsem kopal penalty. V hlavě to máš srovnaný a soustředíš se, aby si hodil dobře. V tom směru mi fotbal pomohl.

V kmeni Hrdinů vás evidentně brali jako lídra, dokonce jste je naučil předělaný zbrojovácký pokřik.

Jsem strašně rád, že jsem mohl mít dres Diega Maradony, mikinu Zbrojovky Brno, což mi pomáhalo, je to moje srdcovka. Pořád jsem o fotbale mluvil, přenášel jsem to na ně a lidi mě tam respektovali. Řekl jsem něco a oni: Jo, Švanci má pravdu. Hráli jsme ragby, udělal jsem kličku a pak za mnou přišli, jak jsem to udělal, co to bylo. Naznačil jsem doleva a šel doprava, jako bych šel do vápna pro penaltu nebo do souboje jeden na jednoho přes obránce. Potěšilo mě, když tři čtyři kmenoví hráči šli za mnou a zeptali se, co mají dělat, že se cítí nervózní. Přijde souboj a pokazí ho, protože je hlava tak vystresuje, aby to nezkazili, pak jsou naštvaní, protože to ve finále stejně zkazili. Bavilo mě, že jsem si s nimi mohl tak povídat a snažil se pomoct. Někdy to zabralo a jsem rád, když se bavili o tom, že někdo mluvil se Švancim, co jsem mu poradil a on se pak soustředil na tu věc.

Měl jste tam ovšem i další roli, že?

Působil jsem tam trochu jako doktor. Venca byl jasný, praskl mu meniskus a věděl jsem hned, že se loučí. Soňa měla něco s kolenem a poznal jsem, že je to něco vážného, čeká snad na operaci křížového vazu. Hned jsem věděl, že je zle nedobře, i proto jsme ji chtěli vyhodit, přesvědčoval jsem všechny, že má stoprocentně natržený nebo utržený vaz v koleni. Možná to sledoval doktor Zbrojovky Šimon Ondruš, s nímž jsem vždy rozebíral v kabině zdravotní stav hráčů, ptal jsem se, jak vznikne voda v koleni, proč je tam krev a ne žlutá tekutina. Užíval jsem si, že na ostrově za mnou přišli, že je něco bolí a ptali se, co myslím, že to může být. Působil jsem na všech frontách, což mě bavilo neskutečně, když se cítíš platný v kmeni. Dělal jsem srandu, jak jsem zvyklý, vykládal historky z fotbalu, ze života. Večer sedíš u ohniště a máš besedy. Kdo se mnou kdy hrál fotbal, tak ví, že jsem tak nastavený celý život. Jsem rád, že jsem zažil červený kmen, říkali jsme svoje historky, jsou tam velké osobnosti svého byznysu, ať už Pítr, Andrejka, Pepa, mluvili o životě v Praze, Kačka se točí kolem Oktagonu. Moc jsme se pobavili a měl jsem fakt radost, když ještě za tebou přijdou a plníš roli jako polotrenér.

Ovšem taktika a sociální hra vám moc nešly…

To je špatné, neuměl jsem to hrát a nechtěl jsem to hrát. Ani vyhrát imunitu nebyl žádný šlágr, rozhodneš, že někoho pošleš domů, pak jsi zlý odpalovač lidí do duelu. Tohle jsem neuměl nikdy, ani nejsem ten, kdo by v kabině pomlouval lidi, nedělám to ani v životě, ale na ostrově bohužel musíš někoho vyhodit a rozhodnout, nemůžeš být alibista a proplouvat. Jen si pořád musíme uvědomit, že je to jen hra, nebrat to osobně.

Uškodilo vám, že si vás vytáhli do týmu Rebelové?

Tím, že jsem tam přešel, zamířili dva dobří hráči k červeným, takže jsem měl možná plnit roli lídra v modrém kmenu, ale už jsem na to neměl. Věděl jsem dvaatřicátý, možná už třicátý den, že jsem špatný. Když jsem se na sebe podíval po návratu do zrcadla, oholil si vousy a viděl jsem, jak vypadám, odešel jsem za minutu dvanáct. Někde bych sebou asi řízl a byl by konec. Není to sranda po tělesné stránce, kluci co mají svaly jako Tomáš nebo Pepa, tam strašně trpí, ani se to nezdá, ale jak jsou zvyklí na cukry, posilovnu…

Kdy to bylo nejhorší?

Když byly dva dny volno, člověk se chce zastřelit. Nevíš nikdy, kam se pojede, co se bude dělat, nemáš pojem o čase. Hodinky jsou slunce, když se blížil západ, věděl si, že musíš vyčistit přístřešek od pavouků a hmyzu, aby v noci na tobě nehrály karty, jak říkám. Po téhle stránce to byla obrovská krásná zkušenost, ale nesouhlasím s Ondrou Novotným (moderátor soutěže - pozn. red.), který tvrdí, že kdo vypadne, chce se vrátit. Přiznám se, že není, po čem by mě bylo smutno, snad jen po těch lidech, spřátelili jsme se, ale ne po té chudobě. Tvrdím, že jsme na tom byli hůř než bezdomovci, ti mají někde střechu nad hlavou a mají popelnici, mohou si dát jídlo, my neměli ani jídlo. Jestli někdo odstoupil druhý den jako minulý ročník, vůbec to nevidím jako ostudu. Prohraješ souboj a nemáš jídlo, je ti šíleně smutno, jsi rozbitý člověk. Do toho cítíš, že tělo bojuje. Natáhl jsem si sval a nemáš doktora, který ti dá mastičku nebo prášek, to tam není, ve finále se řeší jen velké věci, tohle nikoho nezajímá. Roztrhneš si botu, máš mokré tričko, že celou noc leje, je to tvoje chyba a musíš si to někde usušit.

Víc než měsíc jste strávil bez vaší půvabné manželky, kolem vás krásky v plavkách. Dalo se to vydržet?

V Survivoru od druhého dne neregistrujete, že je vedle vás herečka nebo jiná krásná holka, ať už tam byly Andrejka, Kačka nebo Bára, nevnímáš je jako sexuální symbol. Jsme chlapi a když se ráno probudíme doma, ať chceš, nebo ne, funkci neovlivníme. Ale na ostrově jsem si dvacátý den říkal: Co je s tebou chlapče, to není možné, proč se nic neděje? Lekl jsem se a šel za Pepou s Vencou, říkám jim, že jsem přišel o svůj svaleček. Oni na mě: Švanci, buď v klidu, jsme na tom stejně, což mi ve finále strašně pomohlo.

Takže sex se na ostrově neřeší?

Nejenže tam není sex, ale ani to není téma, žádné koukání po holkách, jak se převlékaly nebo koupaly, není chuť na nic. Vlastně mě mrzí, že jsou Pítr s Andrejkou pod tlakem, vím, že nic nebylo, že se jen něco vytváří proti nim tady a je mi jich líto. Nemáš ani kartáček na zuby, jsi zarostlý, nechuťák, to stejné holky. Nebudu nic nalhávat, když jsem večer viděl manželku v posteli, byl jsem šťastný, že vše funguje v pořádku. (úsměv)

Kamery byly kolem vás neustále?

Máme tam kameru, která nás snímá dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu i v noci, pak tam za vámi chodí reportéři a natáčejí rozhovory během dne, snímají, jak něco řešíš, co si povídáš, všude jsou mikrofony, kamery, pořád jste pod drobnohledem, proto si vůbec nedokážu představit, že by tam někdo s někým něco vytvářel. Neříkám to, že bych potřeboval něco zdůrazňovat, jen chci uklidnit všechny přítelkyně a manželky soutěžících, že jestli se na něco můžou spolehnout, tak že tam žádná nevěra není. Není nálada ani chuť, nemáš zapotřebí řešit, že Andrejka, miss 2016, se jde koupat, ani na to nepřijde myšlenka. Řešíš tam lidskou stránku, spíš tě zajímá ten člověk, než aby tě přitahoval, nic takového neexistuje.

Komu přejete vítězství?

Z holek bych ho určitě přál Andrejce nebo Johance, které se chovají fantasticky, jsou to dobré duše. Z kluků bych to přál Pepovi, se kterým jsme se hodně skamarádili a těším se, až ho uvidím. Ve finále bych to nějakou formou přál i Slovákovi Krisovi, to je fajn borec. Těmhle čtyřem lidem bych to přál, ale soutěž nemá favorita, je tam hrozně nástrah od zdravotního stavu, přes sociální hry až po samotnou šikovnost v soubojích. Neznamená, že někdo má svaly, takže souboj bude fyzický.

Budete Survivor dál sledovat?

Určitě, znám lidi a vím, jak funguje prostředí, budu Survivor sledovat a fandím jasně červeným, to je bez debat, tam mám větší srdíčko. Modří se ke mně chovali taky krásně, ale jsem nastavený druhým směrem.