Přímo na trávníku začali historický úspěch s hráči slavit tisíce brněnských fanoušků, další oslavy pokračovaly celý týden v Brně.
„Do Trnavy s námi jelo snad deset tisíc fanoušků, bylo to neskutečné. Dobře se pamatuju na to, že nám fandili i trnavští diváci. Titul přáli Brnu, pražskou Duklu totiž tehdy jako armádní mančaft nikde neměli rádi,“ vzpomíná Karel Kroupa.
Cesta k titulu začala vlastně už v létě roku 1977, kdy k mužstvu přišel trenér Josef Masopust. „Jeho předchůdce pan Havránek nás výborně připravil po kondiční stránce. Masopust přidal hravost a techniku. Hodně jsme trénovali s míčem, na tréninky jsme chodili s chutí,“ srovnává oba legendární kouče Jindřich Svoboda.
Trenér Masopust navíc dokázal vhodně doplnit mužstvo. Před mistrovskou sezonou přišli Janečka, Dvořák, Kopenec a šanci dostal po návratu z vojny také mladý Mazura. Vytvořilo se silné mužstvo, které šlo odhodlaně za svým cílem.
Zatímco klubové vedení před sezonou mluvilo o umístění do pátého místa, Masopust tušil, že jeho tým má na víc. A nemýlil se. Už po podzimu Zbrojovka vedla ligovou tabulku o bod před pražskou Duklou.
Ani na jaře Brňané nepolevili a vše vyvrcholilo v Trnavě. To bylo obzvlášť pikantní pro Rostislava Václavíčka. „Je to zajímavé. Právě v Trnavě jsem si odbyl ostudnou premiéru v lize, když jsme prohráli 0:7. A pak jsem na stejném hřišti mohl slavit titul,“ usmívá se tehdejší kapitán mužstva.
Snad jedinou kaňkou na vydařeném závěru sezony byla domácí prohra 0:1 s Duklou v posledním kole. „Určitě za to mohly oslavy po Trnavě. Nejenom cesta domů, ale i další tři dny byly hodně náročné. Jenom občas si někdo odskočil domů, aby se na pár hodin vyspal. Minimálně do středy jsme na tréninku nebyli. Ale i když už s Duklou o nic nešlo, určitě jsme chtěli vyhrát. Dost nás to mrzelo,“ ještě po letech lituje Karel Jarůšek.
Jenže zbytečně. Tu prohru fanoušci týmu rádi odpustili.
