Holt každou soutěž provázejí příjemné i méně příjemné zážitky. „Rozhodně nejhorší podmínky, co jsem zažil, jsou na hřišti v Kozojídkách. Kabina špinavá, stará, rozdělená na dvě části, takže trenér musí stát mezi futrama, aby všichni slyšeli. O sprchách ani nemluvit. Jedna sprchová hlavice pro celý tým, když jsme to viděli, jeli jsme radši špinaví a osprchovali se u nás v kabině,“ líčí Jiří Varmuža ze Spartaku Svatobořice, který kope I. B třídu.

V republikových soutěžích se sice tohle nestává, přesto fotbalisté i na nejvyšší úrovni musejí občas z komfortu slevit. „Vyhlášené bylo Ústí nad Labem, kde měli stavební buňky,“ říká bývalý prvoligový záložník Radek Buchta. „Když se ve Znojmě přestavoval stadion, převlékali jsme se ve sportovní hale, pak jsme chodili přes palubovku na hřiště,“ vzpomíná.

Složité podmínky okusil také v Blansku. „Před zápasem jsme nemohli být ve své kabině, protože sousedila s rozhodčími, ovšem o poločase jsme se do ní přesouvali. Takhle to vyžadovala fotbalová asociace, ale měla to udělat přesně naopak. Před utkáním se nic neděje, v poločase už jsme byli přímo vedle rozhodčích a když nepískal, jak se nám líbilo, často nastaly vypjaté chvilky. Pak jsme dohráli zápas, vzali si věci a zase šli zpátky do původní kabiny. Hostující tým na tom byl líp než my,“ povídá Buchta.

Po štacích ve Zbrojovce, Znojmě nebo Blansku zakotvil v Rosicích, které hrají Moravskoslezskou fotbalovou ligu. Tam mají na takovou soutěž nadstandardní zázemí. „Servis je dostatečný, máme možnost sauny, vířivky. Největší rozdíl mezi první ligou a nižšími soutěžemi je samozřejmě v komfortu, někde je to hodně zastaralé,“ popisuje Buchta.

V profesionálních soutěžích si zvykl, že mu kustod na trénink i zápas chystal vyprané věci. To se ve třetí lize neděje. „V lize nemusíte vůbec na nic myslet, ani jaké věci si vzít na trénink. V Rosicích se mi často stávalo, že jsem neměl ručník, který jsem bral vždycky jako automatizmus, nenosil jsem ho. Jirka Koláčný, který vedle mě sedí v kabině v Rosicích, se mi vždy smál. Je to síla zvyku. Kluci pak nosili dva ročníky, aby mi ho půjčili, ale už jsem se to naučil a někdy mám taky dva,“ směje se Buchta.

Do každé sportovní kabiny patří hlavně žertíky, o které se starají tradiční baviči. „Přijde mi, že kde jsem byl, dělala se sranda spíš ze straších zkušených kluků. V Brně jsem hrál se Zavošem nebo Řezňou (Pavel Zavadil a Jakub Řezníček – pozn. red.) a vždy se tomu zasmáli, nikomu nevynadali, ve vtípcích se nedělaly rozdíly. Ve Znojmě byl s námi starší David Helísek, hodný kluk, který se často stal terčem vtípků a taky se smál. Starší srandu unesli,“ hlásí Buchta.

A přidává vzpomínky s tehdejším kapitánem Zbrojovky Zavadilem. „Chodívaly mu pravidelně v krabici kopačky. Jednou jsme ji rozdělali, dali jsme do ní staré kopačky a zase zalepili, aby vypadala jako nová. Když to rozbaloval, celá kabina dělala jako by nic. Pak je vytáhl a divil se, co mu poslali. Vzal to zase v pohodě,“ usmívá se Buchta.

Ovšem legraci stále musí provázet úcta daná i týmovou hierarchií. „V kabině mi chybí trošku respekt mladších hráčů ke starším. Když jsem přišel do mužů jako dorostenec, seděl jsem zařezaný a ani jsem nedutl. A už vůbec jsem si nedovolil něco někomu odmlouvat. Dneska už to tak bohužel není,“ všímá si Varmuža.

Jeho spoluhráč si zase naoko stěžuje, že nemá stálé místo. „Bojím se, že ještě ani mít nebudu, ale kde je místo, tam si sednu,“ culí se Pavel Nauš ze Svatobořic.