Existuje možnost, že týmu na hřišti pomůžete k návratu do nejvyšší soutěže?
Zatím ještě nevím, smlouva mi končí, jsem zraněný. Uvidím, jak se situace se zraněním vyvine, a poté se rozhodnu.

Pokud nepomůžete na hřišti, je možné, že se budete angažovat v managementu Zbrojovky?
Jde spíš o otázku na vedení klubu, ale o ničem jsme se nebavili.

Už jste nějak strávil, že Zbrojovku čeká druhá liga?
To nejde jenom tak. Člověk se sice dívá dopředu a časem zapomíná. Na druhou stranu po konci sezony brzy startuje nová a bohužel začínáme druhou ligu.

Zažil jste někdy nějaký sestup?
Ne, akorát jednou jsme se se Zbrojovkou zachránili až v posledním kole, když jsme ještě Za Lužánkami remizovali 0:0 s Bohemkou.

Považujete to za nejhorší moment v kariéře?
Asi ne, prožil jsem horší chvíle při zranění, nebo když jsem dostal červenou kartu na mistrovství světa v roce 2006. Ale člověka to zocelí. Škoda, že k sestupu došlo na mé sklonku kariéry, musíme se s tím však poprat, abychom se co nejdřív vrátili zpět.

Vidíte nějakou hlavní příčinu?
Sešlo se víc věcí dohromady, nestříleli jsme góly, naopak jsme dostávali laciné branky. Každý nás hned potrestal a hráli jsme naivně. Hlubší analýza je spíš na trenérech.

Jak vidíte šance Zbrojovky na postup zpátky do nejvyšší soutěže?
Strašně si jej přeju, ale záleží, jak se postaví mužstvo a jak se sezona vyvine. Ve druhé lize jsou však další týmy, které se o postup poperou stejně jako Zbrojovka.

Olomouc se hned po návratu umístila na čtvrté příčce v první lize. Prokázala, že se sestupem dá nastartovat lepší éra?
Sigmě zůstal kádr pohromadě a vytáhla plno mladých talentovaných kluků z vlastní líhně. Netuším, jaký směr se nastaví ve Zbrojovce a zda jsou brněnští mladí hráči schopní podávat takové výkony, aby mužstvu pomohli k návratu. Nechci se ale nikoho dotknout.

Jak hodnotíte dva roky ve Zbrojovce po návratu z Německa, kdy jste se do České republiky přesunul z plných stadionů?
Očekávání se naplnila, stadiony tady většinou zaplněné nejsou, pouze na některá utkání. S Německem se návštěvy srovnávat nedají, ale přeji si, aby se zde vytvořila nějaká tradice. Myslím si, že kdyby se hrálo výš, lidé přijdou a nezáleží, na jakém hrajeme stadionu.

A z osobního hlediska?
Vrátil jsem se do Zbrojovky v pětatřiceti letech a chtěl klukům pomoct. O možných zdravotních problémech jsem věděl, ale vždycky jsem se snažil co nejrychleji vrátit zpátky. Nemůžu hodnotit sebe, ale trenéři mě nasazovali, takže jsem asi byl platný a pomáhal.

Norimberk, za který jste před návratem hrával, postoupil do Bundesligy. Udržujete s bývalým klubem kontakt?
Sledoval jsem to a Norimberku blahopřál. Moc mě to těší, protože klub do Bundesligy patří.

Zajedete se na něj občas podívat?
Neměl jsem moc času, ale minulý rok jsem tam byl. O víkendu však člověk většinou hraje a přes týden zase trénuje. Navíc mám rodinu a děti, které vozím na tréninky.

Roste vám nástupce?
Těžko říct, mám dva kluky a oba hrají fotbal. Uvidíme, jestli se chytnou. Mladšího syna vždy mrzí, když nedává góly, je totiž hodně zarputilý, tvrdá hlava.

Užíváte si roli fotbalového táty?
Strašně mě baví se na syny dívat, snažím se jim pomoct. Ale je to těžké, kluci mají trenéry a svoje hlavy. Na otce se dívají trochu jinak než na kouče. Uvidíme, jak se to vyvine. Na nic netlačím, nikdo neříká, že musejí hrát fotbal.

Zranění vám nedovolilo zahrát si na rozlučce Luboše Kaloudy s kariérou. Chtěl jste si jej užít alespoň z lavičky?
S Lubošem jsme se domlouvali, že kluky alespoň přijdu pozdravit, když nemůžu nastoupit. Některé jsem dlouho neviděl, a proto jsem rád, že jsem je viděl.

Koho si z výběru Zbrojovky pamatujete, než jste odešel v roce 2002 do Liberce?
Vlastně všechny, ať jsou to Jan Maroši, Patrik a Pavel Holomkovi, Marcel Cupák a další. Nechci na nikoho zapomenout. Snad se všemi jsem nastupoval a Dušanu Melichárkovi jsem říkal, že to byly krásné časy. Sice jsem byl tenkrát hodně mladý, ale zápasy jsem si užíval. Mužstvo mělo kvalitu, hráli jsme téměř pořád nahoře.