Mají toho dost společného. Vtípky v novinách často baví své příznivce, dlouho se toulali po sportovním světě, než se vrátili do oblíbeného „štatlu“ a fandové v Brně na ně nedají dopustit. Petr a Petr. Hubas a Švanci. Redaktoři Deníku Rovnost se sešli na obědě s hokejovým útočníkem Komety Petrem Hubáčkem a jeho fotbalovým kamarádem ze Zbrojovky Petrem Švancarou. Moc otázek lovit nemuseli, novopečení kapitáni svých týmů si většinou vystačili sami. „Mně se zdá, že se po gólu snad ani neraduješ,“ dobírá si známý šoumen hokejového společníka. „Nás fotbalisty odmalička učí všechno svlíknout. Kdybych dal v Rondu branku, patnáct minut se nehraje,“ má jasno Švancara.
To Hubáček je opatrnější. „Na fotbal bych si asi netrofnul. Balon by mě hned hópnul na holeň. Na hřišti to není žádná sranda,“ vykládá loňský mistr světa.
Oba dva jsou známí „zažraností“ do druhého sportu. Hubáček na potkání přesně vyjmenuje rozlosování Zbrojovky, s níž jezdí i na některé venkovní výjezdy. Švancara zas často v Rondu roztáčí modrobílou šálu. A tak si v Kometa Pubu měli o čem povídat…
Jak jste se vůbec seznámili?
Hubáček: Švanciho jsem poprvé viděl při zápase v Opavě, kde jsme byli s tatem a bráchou. Tam hrál první zápas v lize. Zaujal mě pod námi u rohového praporku, když tam vymotal dva kořeně. S bráchou jsme si říkali: Ty jo, klobouk dolů. Rok už asi doplníš ty.
Švancara: Myslím, že to bylo v osmadevadesátém.
Hubáček: Pak jsem ho viděl párkrát ve městě.
Švancara: Před třemi roky jsme se sblížili u rozhovoru, od té doby se bavíme. Bohužel jsme se nepotkali na hřišti. S hokejisty mám dobré zkušenosti, jsou to fajn kluci. Rád s nimi chodím na kafe.
Od nové sezony si oba zvykáte na novou kapitánskou roli. Změnilo se tím pro vás něco?
Švancara: Já svou zodpovědnost vnímám pořád stejně. Nepřijel jsem si do Brna odpočinout a ukončit kariéru. Když nebudu platný, musím odejít a tak by to měl brát každý sportovec. Jestli si mě kluci zvolili kapitánem, je to jejich chyba. V Luhačovicích na soustředění jsem jim dal prachy na zvolení a povedlo se. (úsměv) Pro mě má maximální výhodu, že možná lépe vyjdu s rozhodčími.
Hubáček: Takže jsi udělal předvolební guláš?
Švancara: Přesně tak. Jsme zvolení asi čtyři. Myslím, že se ode mě čeká, že Zbrojovku v ofenzivě potáhnu a já to přijímám. Ve stejné situaci jsem byl ve Slovácku i na Žižkově. Nic se pro mě nemění. Na druhou stranu můžu kabině pomoct při komunikaci s vedením, protože hodně mluvím.
Hubáček: Fotbalisti už jsou v jiné fázi sezony než my. Když si promítnu tým Zbrojovky a kádr Komety, Zbrojovka má hodně mladých kluků, zato v Kometě máme spoustu borců, kteří si prošli třeba NHL, nároďákem. Jádro starších kluků je daleko širší než ve Zbrojovce a mají si k určitým věcem co říct. Šatna zatím funguje perfektně, i charakterově jsou kluci stoprocentně bez problémů a jsem přesvědčený, že to vydrží celou sezonu.
Gratulovali jste si ke zvolení?
Švancara: Ani ne. Myslím, že jsme si psali, ale my tu roli tolik nevnímáme. (Hubáček přikyvuje) Kapitán má být vždycky nejlepší hráč. U nás dvou to konečně platí. Každopádně. Já jsem ještě trošku hezčí než Hubas. Fotbalista se pozná podle toho, že má všechny zuby a gel. Peťa konečně přišel taky v pohodě, ale tak čtyři zuby už nemá svoje.
Hubáček: V této odpovědi vůbec nechci figurovat, nebudu poslouchat kluky v kabině, jak mi dávají čočku. (smích)
V poslední době je v Brně moderní Kometa. Myslíte, že jsou lidi stále zapálení do fotbalu, i když jim Zbrojovka moc radosti nepřináší?
Švancara: Věřím, že lidé nebudou naštvaní věčně. Pár známých ještě na fotbal přijde a je jenom na nás, abychom další zápasy už zvládali. Chci, aby lidé vnímali, že nejsme viníci, kteří tým potopili. Udělal se sportovní neúspěch, ale my chceme klubu pomoct. Přece se nemůžu zlobit na trenéra Rendu Wagnera, že u toho byl, když se spadlo. Ve špatné době se k problému postavil. Tak situaci vnímám já.
Spousta fandů to tak ovšem necítí…
Švancara: Věřím, že to tak mají i ostatní. Postup je jasný cíl, chceme ho, ale může se stát, že nám to třeba nepůjde. V tu chvíli ovšem musíme vědět, že jsme pro úspěch udělali maximum na hřišti i mimo něj. Teď se plno věcí změnilo, jde o úplně nový klub, jen se jmenuje stejně. Snad lidi už všechno přestanou vnímat negativně. Nikdy jsem tak Zbrojovku nebral a o to víc mě mrzí, co jsem si přečetl při odchodu některých hráčů. Mě ze Slovácka vyhodili, nebudeme tomu říkat jinak, ale prožil jsem tam dva krásné roky, děkuju za ně. A tak jsem to cítil i na Žižkově. Nechápu výroky některých hráčů, kteří podle mě ani nehráli dobře. To je soudnost každého sportovce.
Měli být pokornější?
Švancara: Když přece nehraju dobře, neříkám, že za můj výkon mohl někdo jiný. Jako útočník dám za sezonu jeden gól a pak píšu, že mi něco nesedělo, jestli tráva nebo co? To je totální nesoudnost sportovce, který si neumí přiznat, že jeho hra stála za h… Mě ani po zápase nemusí nikdo hodnotit, vím, jestli jsem byl na hřišti platný. Soudnost někdy chybí, což mě mrzí.
Hubáček: Brněnský divák a fanoušek má sport rád, fotbal i hokej. Teď jde u fotbalu o jedinou věc. O výsledky. Když lidé uvidí, že klub funguje, kádr hraje v nasazení na sto procent, nemusí se vyhrávat. V tom případě si cestu na fotbal najde, přijde a řekne si: Poslední roky to nebylo ono, ale teď se nám hra zdá lepší, pojď se podívat. Jsem přesvědčený, že jestli kluci už v dalších kolech budou hrát dobře a zabojují o postup, budou mít stoprocentně vyšší návštěvy než loni. Teď se můžou drápat do kopce nahoru a třeba ukáží paralelu s Kometou, která sestoupila v roce 1996 a zájem o hokej nebyl.
Jenže vrcholový hokej pak z města zmizel víc než na deset let.
Hubáček: Nemyslel jsem tak dlouhodobý horizont. Hokeje se tady chopili správní lidé, všechno překopali, lidi začali chodit, nabalila se obrovská vlna a dnes máme v Rondu suverénně nejlepší atmosféru v celé republice. Takové prostředí jinde ani být nemůže. Ve fotbale si spousta lidí pamatuje devadesátá léta a Lužánky. Lidi jenom čekají na hezký pocit z hlediště, aby se hrálo o nějakou metu.
zoom_in
Hubáček zpovídá Švancaru…Vždycky patříš v kabině k lídrům. Do jaké míry jdeš přes slova trenéra a kde je hranice, kdy poznáš, že kouče už nemá cenu pokoušet? Dovolíš si třeba kopnout penaltu, když na ni nejsi určený?
S věkem to vnímám jinak. Dřív jsem měl daleko víc svou hlavu. Teď už trenéra respektuju na sto procent. I sranda musí mít meze. Mám rád i kouče, kteří si sami ze sebe umí udělat srandu. Zažil jsem takové v Miroslavu Soukupovi nebo Standovi Grigovi. Ale jsou jasné hranice. Řídím se tím, že majitel a trenér jsou dva šéfové. Musím se jim podřídit. Vše je přitom o komunikaci. Když za mnou kouč přijde a řekne, že dneska penaltu kopat nebudu, počkám si, až domluví, a pak za ním přijdu a řeknu: Bylo by dobré, abych penaltu kopal, protože si na ni věřím a navíc mám myšlenku. S trenérem mám spíš odmalička problém s defenzivou. Obrana pro mě dřív prakticky neexistovala. Teď už vím, že i v tomhle směru musím trošku zapracovat.
Co tě vytočí u chování spoluhráčů?
Mrzí mě, když jsou v kabině tréninkové typy. Na přípravě obejde pět šest hráčů, dokáže zakončit a pak v zápase má respekt. To mě někdy vytočí v dobrém slova smyslu. Mrzí mě, že to nepřenesou na hřiště. Někdy to opravdu nejde, musíme jim pomoct i my starší. Některé věci jsem dřív taky nedělal. Třeba nošení branek, které mladí musejí dělat. Dokážu se do nich vžít. Od té doby se toho dost změnilo. Třeba i móda. Dělají si z nás srandu, co nosíme. Snažím se v kabině udržet atmosféru i po prohraném zápase, ale nemám rád, když se pouští nahlas rádio a dělají se velké srandičky.
Kolik vypiješ piv, než se úplně opiješ?
Neříkám, že jsem typický vůdce životosprávy. Myslím, že jsme schopný být ožralej po sedmi pivech. Mám rád oslavy po vítězném zápase. Neříkám, že je potřeba táhnout to dva dny, ale menší oslava neškodí. Tmelí partu. Řeknu to na rovinu: Při druhým pivu jsem v první lize, v páté rundě jsem v Evropské lize a u sedmého piva v Lize mistrů a v nároďáku. Najednou si myslím, že o mě Bílek s Mourinhem mají zájem.
Co říkáte na poslední roky, kdy někteří diváci Zbrojovky nefandí Kometě a naopak?
Hubáček: To jsou věci, které člověk zná jenom z doslechu. Je těžké něco takového komentovat. Na fotbal chodím od začátku devadesátých let. Znám dost chlapů, kteří chodili a chodí pořád, vždycky mě zastaví, co Kometa a přejí nám dál. Lidí, kteří fandí jen jednomu klubu, není tolik. Takoví fandí chviličku a tíhnou pouze k jednomu týmu, ke kterému přišli v posledních letech a nemají vztah k druhému. Fandové, kteří si prošli Zetorem, Kometou, Zbrojovkou, Boby mají vztah k oběma sportům a přejí stoprocentně, ať už Kometě nebo Zbrojovce.
Švancara: Absolutní souhlas. Podle mě jde pouze o hlouček lidí. Pro mě je to nepochopitelná věc. Nemám ani problém podívat se na Draky na baseball, mám volný víkend, tak ho sportem naplním. Chci tak vést i děti. Proč mají sedět u počítače? Můžeme po nákupech jezdit klidně v pondělí a ve středu, ale dnes mi přijde, že někteří raději sedí doma. Je mi jasné, že někdo nemá peníze, aby vzal celou rodinu za sportem, ale z pohledu fanouška nechápu nějakou nevraživost. Když jsem ji tady začal cítit, říkal jsem, že ani není možné, aby se tyto dva tábory proti sobě postavily.
Hubáček: Devadesát procent lidí fandí oběma klubům. Hokej táhne teď, je na vyšší úrovni, ale lidi čekají i na fotbal.
Švancara: Doufám, že na další domácí zápas přijde dobrá návštěva. Zároveň říkám na rovinu: Ať raději přijdou ti, co nám opravdu fandí, než diváci, kteří si chtějí vybít zlost. Slyšel jsem, že ani v Mostě to v prvním kole nebylo ideální, prý došlo k potyčkám.
Brněnský fanoušek například na Kometě potvrzuje svou výjimečnost, na druhou stranu dokáže být také kritičtější než jakýkoli jiný.
Švancara: To je super, protože fanoušek má na to právo. Musíš si ho získávat na každém přáteláku. Ale jsou dva styly fandění. Pokud vyhrajeme všechny zápasy, pak se přeje. Jenže když prohrajeme dvě utkání a hned nás posílají někam, nepovažuju to za fandění. Třeba ve Slovácku jsme spadli na poslední místo šest kol před koncem a lidé stejně přišli a vyprodali stadion. Krásné gesto.
Hubáček: Oba dva chodíme na brněnský sport odmala a vím od taty, že na jednu stranu brněnský fanda náročný je, ale na druhou dokáže tým ocenit, i když se nedaří. Pamatuji si loni vyprodaný zimák, dostali jsme 0:7 s Karlovými Vary a lidi nám zatleskali a vyvolávali nás, jako kdybychom stejným výsledkem vyhráli. To si člověk řekne, jak jsou super. Když vidí stoprocentní přístup, mančaft podrží a stojí za ním. Loni jsme měli dobrou polovinu sezony, druhou špatnou, ale lidi chodili dál a doufali s námi až do posledního kola. Samozřejmě poslední domácí utkání doma už na rovinu nebylo bůhvíjak příjemné, ale to je klasická frustrace fanoušků, zdeptání z vývoje sezony.
Švancara: Počkej, ale jsme u toho. Když desetkrát prohraješ doma, už je to vážně nešťastné… Cítil jsem s vámi, protože profesionální sport taky dělám. Ať jsou lidi naštvaní, protože chtějí, aby Brno vyhrálo, ale nehážou po hráčích pivem a plechovkami a klíči. To není fandění.
Hubáček: Na nás lidi opravdu chodili celou dobu, přáli až do krajní hranice. Pak se frustrace projevila naplno, ale to se stane v kterémkoliv jiném městě. Když se v Brně hrály České hokejové hry, trenér Alois Hadamczik to trefil, když řekl: Lidi se nejdou na hokej jen podívat, ale bojují proti soupeři. A takoví fanoušci v Brně jsou. Hráče perfektně tlačí, což si Švanci pamatuje z Lužánek z Boby. Když se nedaří, o to je zpětná vlna pro hráče těžší, což však patří k mase lidí, která na hokej chodí.
Švancara: Hrozně těžko se to vysvětluje. Tady se v minulosti tleskalo, když někdo utekl po pravém křídle, centroval, soupeř balon zblokoval na roh. Mně to přijde katastrofální, hráč má zaseknout a pak centrovat. Jenže lidí chodí na sport, aby je bavil. Kometa kolikrát nehrála dobře, ale vyhrála třeba 2:0 a lidi řeknou: Super, podařil se zápas a atmosféra je dostane.
Hubáček: Vtáhne. Jsou například věci, které člověk z hlediště nepozná. Stačí nějaká střela, dorážka, jedno tělo, druhé tělo, lidi se nastartují a mančaft strhnou. Najednou je rachot na zimáku. Když máte poloprázdné hlediště, jak bylo na fotbale, něco takového se stane, odezva nulová a člověka prostředí tolik nepohltí. To je přímá úměra mezi fanoušky a hráči. Pro hokejisty je obrovská pomoc už nástup před bouřící kulisou.
Švancara: To se nemusíš ani rozcvičovat. Osobně vám to hrozně závidím, i když nejsem závistivý člověk. Hrozně bych si přál dát v Rondu gól, i když by se pak asi patnáct minut nehrálo.
Jak byste Petrovi poradil, aby v Rondu slavil gól?
Švancara: Já kolikrát nechápu, že se vůbec neraduje. Hráči přijedou k sobě, začnou se bouchat po hlavách a tím to skončilo. Asi jsou tak vychovávaní, zatímco my se potřebujeme kompletně vysvléknout.
Hubáček: Mám třeba vystrčit brusli, jako že mi někdo otírá kopačku?
Švancara: To byste mohli udělat.Vím, že gólman Hovi to může v určitých fázích přehánět, ale lidé na legrácky neskutečným způsobem čekají. Musíte brát, že někdy i líže smetanu taky za vás. Je nádhera, jak lidi po gólu točí šálami a skáčou. Dáte gól a víte, že za čtyři minuty může být všechno jinak.
Hubáček: Hokej má větší spád, vystřídáš a hraje se dál. Ale je spousta kluků, kteří se radují dost. (smích)
Švancara: Když Kometa ještě hrála druhou ligu, jednou jsem mezi třetinami střílel od modré do prázdné a roztleskal jsem si hlediště… Vyvolávačka a pro mě perfektní pocit, i když jsem se trefoval jen v divácké soutěži.
Hubáček: Dal jsi gól?
Švancara: Dokonce vrchem a hokejkou jsem potom valil na rozhodčího. To byla sranda, radoval jsem se. Taky strašně rád vzpomínám na trénink s vámi. Uvědomil jsem si, jak je hokej těžký.
Hubáček: Dobré je, že na sport chodíme odmalička. Člověk moc dobře zná pocity z hřiště i hlediště. Vím, co pro lidi znamená zápasový den. Je jedno, jestli hraje Kometa či Zbrojovka. Vstaneme, těšíme se a celý den se odvíjí od večerního utkání. Druhý den zase od toho, jak zápas dopadl. Když jsem v devadesátých letech chodil na Boby, byla to nedělní klasika. V půl páté sraz s tatou u Boby a celé pondělí ovlivnilo, jestli se prohrálo, nebo vyhrálo. Fandění přináší nádherné zážitky a o to víc je člověk vnímá z pohledu hráče, protože ví, jak se lidé cítí. To je další hnací motor pro zmáknutí zápasu.
Švancara: Bez lidí nemůžu hrát. Vím, že jednou skončím. Přijde doba, kdy budu nastupovat v nižší soutěži, ale stejně si vyberu klub s fandy. Nedokážu bez nich žít, jsem nešťastný. Byl jsem nadšený, že v Praze na nás chodily aspoň tři tisíce, které na malinkém stadionu udělaly super atmosféru. Samozřejmě nemůžu zapomenout na Lužánky, které mi možná daly správný pohled na celou věc. Na fotbale se nám teď bohužel rozpadl kotel. Můžeme se dívat dopředu dozadu, ale kluky to asi přestalo bavit. Když není kotel, vlajkonoš, není nic, máte mrtvý stadion.
zoom_in
Švancara zpovídá Hubáčka…Hokejisté mají rádi fotbal. Jak jsi na tom a troufl by sis naskočit do nějaké soutěže? Patrik Eliáš má minimálně na divizi.
(Smích) Těžko říct, raději se koukám, než hraju. Asi bych si troufl na nějakou soutěž, kde jsou borci s pivasem. Chtěl bych hrát zálohu, abych se potkal s míčem, a nesměl bych mít nad sebou trenéra, který hraje nakopávané balony. Chodíval jsem dlouho na Čafku. Člověk si říká, že tam by to taky odehrál, ale když kopou celý život, není to pr…
Zdá se mi, že po vstřelení gólu držíš radost v sobě, je to možné?
Je to tak, nejsem moc takový typ. (vstoupí do toho Švancara: Akorát když jsem tě viděl loni v národním týmu, dával jsi gól Švédům, aspoň jsi trošku udělal nějaké gesto. My jsme s malým vylétli na zahradu a slavily celé Bohunice a ty jen tak decentně.) Zatímco vy jste létali po zahradě, já jsem se dvacet minut vydýchával. Ale fakt se neraduju, nemám to v sobě. Když se loni vyhrálo, ani jsem nikde nejuchal, neskákal po autobuse, spíš si to tak užívám v sobě, decentně. Radost má člověk obrovskou, ale mnohdy mám projev větší, když dá někdo jiný gól na ledě než já. První co mě napadne? Že to je dobrý. Kolikrát mi někdo říká, že dám branku a jsem načučený. To zas ne, ale jsou typy hráčů, které tři minuty nemůže nikdo chytnout.
Jak vnímáte v šatně Zbrojovku, bavíte se o fotbale a hodláte nás podpořit osobně?
Samozřejmě, už loni jsme se byli párkrát dohromady podívat na Flintě, viděli jsme třeba zápas se Spartou 0:5. (smích) Pamatuju si, jak si dřepoval nad balon a utekl ti do autu, když tu hrálo Slovácko. Zajdeme určitě na Srbskou, náš kádr se zase z poloviny obměnil ale už tvrdím, že skalní chodí na fotbal. Jsem přesvědčený, že se kluci zajdou podívat. Fotbalové téma v kabině létá celkem dost. Chtěl bych, aby se vzájemně propojili všichni sportovci. Táta hrával hokej a znali se s fotbalisty i ostatními sportovci a přátelství u nich vytrvalo až dodnes. Myslím si, že je fajn, když se v dnešní době kádry hodně obměňují, navázat bližší kontakty.
Co pro vás obecně znamená Brno?
Hubáček: V Brně jsme vyrostli, ale osobně budu nerad, pokud bude přehubáčkováno a přešvancarováno. V obou mančaftech hraje dost kluků, kteří si zaslouží pozornost. Brněnský fotbal a hokej není Švancara a Hubáček, ale Zbrojovka a Kometa. Samozřejmě vztah k Brnu máme, ale zase netoužím po násilném stavění do role patriota. I kluci odjinud se pokouší odevzdávat stoprocentní práci v klubu, kam zrovna přišli, a nemůže se jim vyčítat, že tady dvacet let nežili. Když se s prací, která je vám vlastní, pohnete o tři sta kilometrů dál, budete tam makat stejně.
Švancara: Je to tak. O to víc mě těší, když po zápase vidím, že mrzí porážka i někoho z cizinců. Nicméně se to blbě popisuje, já mám rád Brno celkově. I Zábrdovice, i když jsem Žideničák. Je to pro mě nejkrásnější čtvrť, vyrůstal jsem tam. Ale neměl jsem problém v žádném městě, vždycky jsem si snažil najít vztah ke klubu. Spíš je to o lidech a jejich přístupu.
Hubáček: Teď se kluci v kabině sami vyptávají na Brno, jaké je, jak funguje, jací jsou tady lidi, dopředu si sbírají informace, aby se nějak začlenili do zdejšího prostředí. Nebudeme si nic nalhávat, jde o velmi specifické město, které je jiné než všechna ostatní.
Švancara: O to víc su hrdej, že tady pořád držíme motorky, boxer Konečný si nás vybral za místo souboje o titul mistra světa. Určitě se půjdu podívat. Dlouhodobě tady zářily basketbalistky, také udělaly městu obrovské jméno. Minulý víkend hrála Zbrojovka, Kometa a jely se motorky. Z půlmilionového města se s nadsázkou stalo třímilionové, z čehož jsem nadšený. Díky tomu je v Brně zase spousta peněz a budeme se mít dobře, finančák bude skákat, až se všechno zdaní. Taxikáři pak dva dny nedrží volant v ruce. (smích)
Musíte spoluhráče v kabině nějak pobrněnštit?
Hubáček: Oni to zvládnou sami. U nás v kabině je jeden hokejový kluk z Prahy, kterého nebudu jmenovat, ale pořád hájí Prahu, což po pěti letech v Kometě nedokážu pochopit. Samozřejmě to má Dlouhán (Radek Dlouhý – pozn. red.) pořád na talíři. Na tom klukovi vycítíte, že si bojuje za město, kde se narodil a vyrostl, ale přitom na něm vidíte, že je v Brně rád a k městu přitíhnul. Až si to přečte, bude se smát, že je to blbost.
Švancara: On Dlouhán není špatný kluk…
Hubáček: To není, akorát je Pražák.
Švancara: Mně se líbilo, jak dal loni slávistům gól v Praze a pak lezl na mantinely. Podle mě se si to tam doživotně zavřel.
Hubáček: To bylo super. Dali jsme mu potom hobla. Každý z kluků v mančaftu byl rád, že na Slavii rozhodl zrovna Dlouhán. Bylo to pikantní.
Švancara: Souhlasím. Těžko předělám Lamiho (Senegalec Fall – pozn., red.), černocha odněkud z Konga. Ale je to hrozně sympatický člověk a mladý kluk, umí česky a získává k městu vztah.
Hubáček: To je ten podobný útočníkovi Šamánkovi, aby si je lidé nepletli?
Švancara: Dva nejopálenější muži ve druhé lize jsme já a Fall. (úsměv) Mám ho vedle sebe v kabině. Není místní a potřebuje trochu pomoct. Je tady chudák sám a chci, aby se cítil dobře. Věřím, že z něho vyroste šikovný fotbalista. Je mu teprve devatenáct let, což nikdo nepozná. A téma sprch už jsem vzdal…
Hubáček: Už i otázky od novinářů tíhnou k tomu, že jsme Brňáci, a co ostatní? Člověk samozřejmě pozná určité zvyky a není potřeba si vynucovat a dávat najevo město Brno. Jen kluci ještě občas nerozumí, třeba Dlouhán ani teď. Řekneš mu: Hoď sicnu, on čumí furt a stojí.
Švancara: Hantec mizí, aspoň u nás v kabině, ale i celkově. Každému vysvětluješ, co je rožni a kabela… V tom je výborný Roman Horký ze skupiny Kamelot, patriot a můj výborný kámoš. Hantec neskutečně drží. Kolikrát sedím vedle něj a ptám se: Rome, můžeš mi prosím zopakovat, co jsi říkal? Píše mi tak i esemesky.
Hubáček: Ta generace je dál. Když vidím tátu a borce, s nimiž se zná… Rozbalí ty vály a člověk se pak nechytá. Je hezké, že to někdo drží. My pořád omíláme Švanci Brňák a já Brňák, ale starší generace jsou Brňáci s velkým B. My jsme proti nim jen béčka.
Jeden z vás je úspěšný hokejista, druhý fotbalista. Co si někdy prohodit vaše povolání?
Švancara: Jednoznačně bych do toho šel. Nemám zatím dobrou techniku bruslení, ale jinak se musím pochválit. A já se málokdy chválím… S hokejkou jsem na tom fantasticky. Bohužel si myslím, že bych neměl ani na nějakou základní třídu, protože bruslení je opravdu zásadní. Vyhovují mně vánoční hokejisti, kteří se mnou jdou 24. prosince hrát. Jsem hrozně šťastný, když se mi v hokeji podaří dát gól. Mám pak hezčí Vánoce. Na manželku se pak směju o to víc.
Hubáček: Dokážu si představit cokoli, třeba jak nastupuju na Anfield Road v Liverpoolu.
Švancara: Já bych si dokázal představit dvacet sekund na buly. Ale asi bych jel hned střídat, protože bych se po…
Hubáček: Z hlediště se zdá, že je fotbal pohodička, ale vlézt na hřiště? Nebude to sranda. Netroufl bych si. Balon by mi akorát hópnul na holeň.
Švancara: Okamžitě mi vyndejte tu věc z boty. To známe.
Oslavy gólu máte každý jiné, jak slavíte vstřelenou branku v hledišti?
Hubáček: Já jsem v klidu. Celkově. Jsem uzavřenější typ, ne tolik emotivní.
Švancara: Zatleskáš aspoň? Já už mám pocit, že jen zakroutíš hlavou.
Hubáček: Ne. Když dám výjimečně gól, neprožívám to tolik navenek. Stejně tak jsem rád, když kluci vstřelí branku. Ale neutíkám na tribuně ze schodů dolů. I když s bráchou občas jezdíme ven do sektoru hostí. Ruce tam letí automaticky nahoru, je to jiné než doma na Srbské. Fotbalu fandím pro dobrý pocit a taky vím, jak to sportovec má někdy hrozně těžké. Jsem rád, když se jim povede zápas, ale nemusím valit od buřtů až k plotu.
Švancara: Já jsem spontánní. Mám radost vždycky. Na Kometě točíme šálami. Když su se synem, dám si ho na krk.
Hubáček: Je také něco jiného jít na poloprázdnou Srbskou. Tam při gólu tři tlesknou, dva koukají dál. Na Rondu při gólu zůstane hala na dvě minuty v totální euforii. Okolí strhává člověka, ať je takový, nebo makový. Jak jsem říkal, nejsem emotivní typ. Když jsme po zlatu na mistrovství světa vystupovali z letadla, všichni s pohárem, já si držel baťoh. Říkali mi: Ty vole, to jsem ještě neviděl. Vyhraješ mistra světa a jen stojíš.
Švancara: Prostě to držíš v sobě a máš radost vevnitř.
Hubáček: Když si půjdete zahrát na plácek a dáte gól, taky budete lítat tři minuty.
Švancara: Na tréninku to je něco. Pořád mluvím: Mercedes už je tady, konečně startuj, možná už vyjedeš. Trenér gólmanů Pepa Hron hodinu kroutí hlavou. Jsem prostě takovej. Raduju se z maličkostí i doma. I s malým je to neskutečné, když doma postavíme branku.
Často se objevujete v médiích, jak na to reagují manželky?
Švancara: Paní Colombová, kterou ještě nikdo neviděl?
Hubáček: Já jo.
Švancara: Žena mi vždycky říká: Cos tam zase kecal? Povídala mi kámoška, že jsi o mně zase něco říkal. Noviny ale vnímá jen občas. Vyhovuje mi, že fotbal moc nerozebíráme. Že bych se doma považoval za hvězdu? To ne. Tam jsem jedině, když vynesu koš nebo natřu plot a někdy vysaju. A ani to ne… Možná někdy večer.
Hubáček: A jak často to děláš?
Švancara: Jako to večer?
Hubáček: Ne, vysávání.
Švancara: Teď jsem byl třeba sám doma, tak jsem to zvládl, ale jinak to nedělám často.
Hubáček: Přečíst si rozhovor se Švancim je vždycky zážitek. Člověk má ještě půl dne se o čem bavit, proto je u nás v kabině nejkomentovanějším hráčem celého českého fotbalu. Má spoustu obratů a sklouzne někam jinam. Zasmějete se. Teď jsem se do toho zamotal.
Švancara: Nesnáším frázovité rozhovory. Dneska svítí sluníčko, je dobrá tráva, tak se nám hrálo dobře.
Hubáček: Vidím to stejně.
zoom_in
Jak se vsadiliZ ledu i z trávníku zná tyhle dva každý fanda v Brně. Jak se ale fotbalista Petr Švancara s hokejistou Petrem Hubáčkem chovají mimo sportovní kolbiště? Odpověď je snadná: úplně spontánně. Při povídání s Petrem Švancarou často nabudete dojmu, že se bavíte s komikem, který se na pár let převlékl za fotbalistu.
I při focení v Kometa Pubu si lišácky prohlíží zařízení restaurace. „Klidně si na sebe můžu navlíknout tu brankářskou masku, ne?“ dívá se tázavě na poličku. Helma je mu malá, tak si ji aspoň vezme do ruky. Po chvilce si na fotoaparátu prohlíží výsledné snímky. „Ještě je tam špatně vidět ta šála, ne?“ říká pohotově.
Jeho hokejový kamarád Petr Hubáček je o poznání uzavřenější, bezprostřední pocity nedává tolik najevo, přesto z něj co chvíli „vyleze“ opravdová perlička. Třeba když zpovídá Švancaru…
První dvě otázky pečlivě promýšlí, formuluje a ptá se na citlivý vztah hráč–trenér. Při třetí zničehonic vychrlí: „A teď mě zajímá, po kolika pivech se opiješ?“ Veselí chlapíci se nechtějí pasovat do role brněnských patriotů, z rozhovoru o fanouškovství je přesto znát, jak moc je prožívají z pohledu diváka i hráče.
Ochotně reagují také na nápad, že by se vzájemně vsadili. „Nemám rád individuální sázky, třeba vstřelené góly se v těchto sportech nedají srovnávat, ale jinak jsem pro,“ usmívá se Švancara.
Po chvilce přemýšlení je nápad na světě: „Mančaft, který skončí po sezoně v tabulce hůř, pozve ten druhý na večeři? Tak jo. Platí,“ pokyvuje Hubáček. „To abych teď Zbrojovce fandil o trošku míň,“ dodává v nadsázce.
TOMÁŠ SVOBODA
JAROSLAV KÁRA
