Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Ze snu o odehrání fotbalového utkání v ruině lužáneckého stadionu se tak stále víc stává realita. „Cítím velkou zodpovědnost. Moji blízcí mi říkají, že už nejsem pořád tak vysmátý a pozitivní. Organizace není úplně jednoduchá, na druhou stranu mi plno lidí hodně pomáhá a za to jim strašně děkuji," zdůrazňuje Švancara.

Od starostí spojených s pořádáním velkolepé rozlučky odjíždí sedmatřicetiletý fotbalista do Rakouska, kde hraje v nižší soutěži. „Zachránili jsme se, což mi udělalo velkou radost. Jeden z úkolů na toto pololetí jsem splnil. Teď řeším, jestli budu ve Waidhofenu pokračovat i příští sezonu," přibližuje.

Víc se ale soustředí na svou exhibici. „Někdy se jenom tak jedu sám podívat na stadion za Lužánky. Už teď při tom mívám trochu slzy v očích. Cítím nostalgii. Před plnými tribunami se určitě neudržím a trochu si pobrečím," tuší končící útočník.