Dnes by byl anglický Everton proti pražské Dukle v pozici favorita. Jenže v roce 1961 ve finále Amerického poháru zakusil od tehdejšího československého fotbalového giganta tvrdý direkt v podobě dvou porážek 2:7 a 0:2. „V poločase prvního zápasu jsme vedli o pět a přišli za námi pořadatelé, ať už moc gólů nedáváme, aby přišli diváci i na druhé finále," směje se pravá spojka Dukly Josef Vacenovský, který se ke slavné éře pražského celku odrazil z jihomoravských Ratíškovic.
Dnes sedmašedesátiletý člen tehdejšího špičkového evropského družstva přitom při představování jmen hráčů Evertonu nevycházel z údivu. „Zazněly také částky, kolik který z hráčů stál. Byly obrovské, zato já přišel z Ratíškovic za pár lahví vína a přátelský zápas, to jsem se až styděl," vzpomíná Vacenovský.
Na Americkém poháru se střetlo šestnáct nejlepších mužstev z celého světa. Dukla jej s osmi výhrami z devíti zápasů jasně ovládla. „Přitom jsme vše odehráli ve stejné sestavě. Pro mě byl zážitek už cesta letadlem, kde jsme letěli společně s hráči Bělehradu a irského Shamrocku," přibližuje let do New Yorku.
Dukla vyhrála i následující tři ročníky Amerického poháru, v posledním prohrála až ve finále. „Nejvíc vzpomínek mám na Central Park, který nám sloužil jako tréninkové hřiště. Líbila se mi i cesta lodí kolem Manhattanu, zato pod mrakodrapy jsem si připadal jako mravenec," popisuje nezvyklé prostředí velkoměsta.
Velký skok přitom pro Vacenovského představoval už jeho přesun z Ratíškovic do Prahy kvůli povinné vojenské službě. „Jako brance nás sbíral vlak z Brna, postupně nás pak vysazoval. V Praze si pro mě přišli, jeli jsme šalinou a mně připadalo, že jsem v Americe," pátrá v paměti.
Do Dukly si jej vyžádal trenér Karel Kolský, který nadějného ofenzivního fotbalistu viděl při mládežnickém turnaji na hřišti Bohemians. „Byl šíleně přísný, ale vděčím mu za všechno," děkuje bývalému kouči.
Do Dukly jej katapultoval senzační úspěch ratíškovického Baníku, který vyhrál dorostenecký přebor republiky. „To byla obrovská sláva, žádné jiné vesnici se něco takového nikdy nepovedlo," těší se i po letech z primátu.
Na vstup do kabiny prvního týmu Dukly si musel pět měsíců počkat. „Chodili jsme se dívat na áčko. Když vyřídilo Slavii 6:1, říkal jsem si, co v něm já budu dělat. Nevěřil jsem si, že se uchytím," neskrývá počáteční obavy.
Oslavné salvy
Premiérové setkání s ostřílenými spoluhráči Josefem Masopustem, Ladislavem Novákem, Svatoplukem Pluskalem či Jaroslavem Borovičkou ho dnes přivádí k úsměvu. „Samozřejmě, že mi vynadali, když jsem jim vykal. Ale já v sobě měl zažitou úctu k nim," povídá.
Těžko zapomíná také na první ligový zápas, který odehrál na hřišti ostravského Baníku. „Tehdy tam ještě byla škvára. Šedesát metrů nad hlavou nám na lanech jezdily vozíky s uhlím," připomíná známou těžařskou baštu.
Z jeho debutu ve slavném celku se stala významná událost i při jeho prvním návratu do rodné vísky. „Myslivci mi stříleli oslavné salvy," prozrazuje.
Do Ratíškovic přijel i s Duklou. „Tehdy se při přestupech nic neplatilo, takže za mě slíbili odehrát zápas u nás doma. Kluci poznali místní sklepy, ještě si domů odvezli nějaké víno," usmívá se.
Talentovaný forvard se v prvním týmu dlouho nerozkoukával a brzy se stal členem úderné pětičlenné útočné formace ve složení Brumovský, Vacenovský, Borovička, Kučera, Jelínek.
Vacenovský posbíral se skvěle fungujícím strojem z Julisky šest ligových titulů a další čtyři výhry v Československém poháru. „Kouzlo Dukly spočívalo v tom, že jsme skoro všichni hráči pocházeli z malých vesnic a vážili jsme si toho, že za takový klub můžeme hrát. Nebyli jsme pražští Pepíci," říká s nadsázkou.
Vedle nejlepšího fotbalisty Evropy z roku 1962 Masopusta si Vacenovský vydobyl místo zejména díky své až nevyčerpatelné fyzické kondici. „Jinak to nešlo, nebyl jsem velký technik. Zato jsem byl rychlý a vytrvalý. Od mámy jsem si půjčoval budík a stopoval jsem si, za jak dlouho oběhnu těch tři sta třicet metrů kolem hřiště," vybavuje si.
V běžeckých disciplínách zaznamenal i nečekané úspěchy. „Na zrychleném vojenském výcviku jsem porazil i Standu Jungwirtha (držitel bronzu z mistrovství Evropy v běhu na 1500 metrů pozn. red.), když jsme běželi s puškou na zádech," poodhaluje.
Četnější úspěchy ale přece jen sbíral na fotbalových hřištích. I v evropských pohárech. Už v roce 1958 porazila Dukla v Poháru mistrů evropských zemí Manchester United 1:0, byť v součtu s první porážkou 1:3 v Anglii vypadla. „Zůstávali jsme přes noc na večerní banket, předávali jsme si dárky. Kluci jako Bobby Charlton a Duncan Edwards měli rádi pivo. Byť jsme si moc nerozuměli, padli jsme si do oka," vzpomíná na slavné soupeře.
Jenže anglický velkoklub už v dalším kole soutěže po návratu z utkání v Bělehradu potkala tragická nehoda, když při mezipřistání v Mnichově letadlo s jeho hráči nezvládlo start a osm hráčů zemřelo. „Co se stalo, nás hodně zasáhlo. Vždyť jsme s nimi hráli jen před pár týdny," smutní.
Tvrdý Celtic
Nejdál dokráčel Vacenovský s Duklou v evropském poháru do semifinále v roce 1967. Tam ztroskotal na dalším ostrovním celku skotském Celticu Glasgow. „Jejich tvrdost nám nesvědčila, my hráli technicky až do branky. Spoluhráči mi nadávali, že při zákrocích obránců nadskakuju, protože jsme mohli kopat penalty," vysvětluje strach o končetiny.
V reprezentaci se Vacenovskému tolik nevedlo. O světové stříbro z Chile přišel. „Měl jsem formu, ale dostal jsem těžký zápal plic, přidal se i nějaký šelest na srdci a vypadalo to, že už možná ani hrát nebudu," mrzí držitele bronzu z evropského šampionátu z roku 1960, byť do turnaje nezasáhl a jeho reprezentační bilance tak čítá jediný duel.
Na závěr kariéry odešel hrát fotbal do Belgie. Nejdřív do Gentu, poté do Lokerenu. „Měl jsem štěstí, když se na mě byli na Dukle podívat, dal jsem zrovna gól z trestňáku ve finále domácího poháru," říká.
V Lokerenu nakonec zůstal i jako trenér. „Měl jsem dobrý vztah s prezidentem klubu. Rád poslouchal vážnou hudbu, tak jsem mu vozil Smetanu," sděluje Vacenovský.
Kontakty s belgickým celkem čile udržoval i v dalších letech. Zasloužil se o příchody dalších českých fotbalistů do Lokerenu. Nad všemi ční objev Jana Kollera. „Říkalo se, že s Lokvencem ve Spartě nemůžou hrát spolu. Viděl jsem, že i přes svoji výšku umí přebrat míč a slušně přihrát. Honza tam byl dva týdny na zkoušce, ale Lokeren se mi podařilo přemluvit až po třetím zápase, ve kterém nastoupil. Jenže dělal na sobě a vykopal se sám," chválí nejlepšího střelce české reprezentace.
Josef Vacenovský
Narozen: 9. července 1937 v Ratíškovicích (76 let)
Sport: bývalý fotbalista
Pozice: pravá spojka
Kluby: Baník Ratíškovice (do 1956), Dukla Praha (1956-1969), ARA La Gantoise (1969-1971), KSC Lokeren (1971-1972, hrající trenér), ČSAD Benešov (1972-1978, hrající trenér)
Bilance v 1. lize: 270 utkání / 70 branek
Bilance v reprezentaci: 1 / 0
Klubové úspěchy: 6x mistr ligy (1958, 1961, 1962, 1963, 1964, 1966), 4x vítěz Československého poháru (1961, 1965, 1966, 1969), 4x vítěz Amerického poháru (1961, 1962, 1963, 1964), semifinalista Poháru mistrů evropských zemí (1967)
Reprezentační úspěchy: bronz z mistrovství Evropy 1960
Zajímavost: zasloužil se o přestupy českých fotbalistů Dobiaše, Kollera, Zítky, Pěničky, Vonáška a Budky do belgického Lokerenu
