Pohádka O Honzovi

Honza stával obrácen čelem k lesu a zamyšleně hledíval do spleti hustých větví. Jednoho krásného dne se rozhodl, že ten les prozkoumá. Prasata svěřil svému kamarádovi, do uzlíku sbalil buchty na cestu a vykročil rázně mezi stromy.

Šel a šel celý den, ale konce lesa nebylo. Když už se začalo stmívat, vyhlédl si velký nahnutý strom s mohutnými větvemi a uvelebil se mezi nimi, že tam přečká noc. Když Honzu ráno vzbudily veselé sluneční paprsky, posnídal buchty, protáhl se a s chutí se vydal na další cestu. Zase šel a šel, přitom se opíral o silnou sukovici. Stále konec lesa neviděl.

Kolem poledne přišel k jednomu hustému mlází, když tu náhle proti němu stál šedivý vlk. Honza zvedl sukovici, že se bude bránit, ale vlk promluvil lidským hlasem: "Neubližuj mi, člověče, vezmi mě radši s sebou. Můžu se ti třeba někdy hodit." Honza překvapeně hleděl na vlka a pak povídá: "Dobře, pojď se mnou, aspoň nás bude víc." A tak šli. Odpoledne se přiblížili k hustému křoví, z kterého vyšel huňatý medvěd. Honza se lekl, ale i medvěd promluvil lidským hlasem: "Neubližuj mi, člověče, vezmi mě radši s sebou. I já se ti můžu hodit na tvojí cestě."
"Tak pojď s námi," povídá Honza, a vyrazili spolu dál.

Maněnka vypráví: Pohádka O smutné paní

Když už se začínalo šeřit, přicházeli k hustému tmavému houští, z kterého vyběhl silný lev. Honza už se chtěl bránit, ale než stačil zvednout sukovici, promluvil také lev lidským hlasem: "Neublížím ti člověče, vezmi mě radši s sebou, můžu se ti někdy hodit. " A tak už s Honzou šli tři - vlk, medvěd a lev.
Mezitím se úplně setmělo a v lese se rozprostřela černá tma. Najednou se v dálce mezi stromy objevilo světýlko. A hned nato další a další. Les znenadání končil. Rostl nad údolím, ve kterém se rozkládalo neznámé město. Honza se zvířaty sešel dolů. Chtěl se porozhlédnout po noclehu.

Vešel do nejbližšího hostince, aby se poptal po možnosti přenocování. Zvířata zatím zůstala venku. Rozhlédl se po místnosti a vidí, že všichni sedí jako zařezaní, s hlavami skloněnými, tiše, jenom vzdychají. Honza zavolal na hostinského a ptá se, proč jsou všichni tak smutní.

"Ty musíš, člověče, přicházet z daleka, že ani nevíš, jaký smutek tady máme," povídá hostinský," ve skalách nad městem na druhé straně údolí se usadil zlý sedmihlavý drak. A ten si každý rok vyžádá jednu naši pannu za oběť. Letos padl los na dceru našeho milovaného pana krále. Všichni ji máme moc rádi, ale nedá se nic dělat, jinak drak celé město zahubí. "
"A to se nikdo nepokusil draka přemoci a zabít?"
"Jo, milej zlatej, o to se už pokusilo spousta lidí, hrabat, knížat, šlechticů a rytířů, ale všecko je marné. Nikdo živý nevyvázl a další odvážlivci se už nehlásí."
"Víte co, pane hostinský, běžte hned ráno na zámek a oznamte panu králi, že je tu ještě jeden, co by se rád pokusil draka zabít," povídá Honza.

Maněnka vypráví: Pohádka O kouzelném deštníku

Jak řekl, tak se stalo. Král Honzu přivítal s otevřenou náručí, dal mu koně a meč, a ať si pospíší, protože princezna už je přivázaná u dračí jeskyně.
A skutečně! Když Honza v doprovodu svých zvířecích pomocníků dorazil ke sluji, princezna tam už čekala, připoutaná zlatými řetězy ke kmeni staletého dubu. Honza poslal vlka, medvěda a lva nahoru nad vchod do jeskyně, sám se rozkročil přímo proti vstupu a silným hlasem zvolal: "Draku, polez ven!" Nic se však nedělo. Zvolal podruhé: "Draku, polez ven. Budeme spolu zápasit!" Teprve teď se z nitra jeskyně ozval šramot, kameny rachotily, ale zase bylo hned ticho. Teprve když Honza zvolal potřetí: "Polez ven, draku, ať se ví, kdo z koho!" ozval se z jeskyně dutý řev, rachot padajících kamenů a skřípot drápů, jak se drak vztekle dral na světlo boží.

Honza a jeho zvířata však byli připraveni. Jak se netvor soukal ven, vystrkoval jednu hlavu po druhé. Na první skočil se shora vlk, na další medvěd a pak lev. Hryzali, kousali a trhali ze všech sil. Ani Honza na nic nečekal. Vrhl se proti zbývajícím hlavám a jak rubal tak rubal. Za chvíli se všech sedm dračích hlav válelo v prachu před jeskyní.

Princezna v slzách děkovala Honzovi za vysvobození a že se s ní musí vrátit na zámek. Honza ji posadil za sebe na koně a tak jeli zpátky do města.
Když se blížili k hlavní zámecké bráně, pan král už Honzu z dálky vyhlížel. Vidí koně a Honzu na něm, princezna nikde. Zoufale se rozhlíží, když tu náhle princezna vykoukla za Honzovo ramenem. To bylo radosti a slávy! Honza si vzal princeznu za ženu a později se stal i králem. Nezapomněl ani na svoje pomocníky - vlka, medvěda a lva. Ti se u něho měli dobře až do smrti.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Autor: Stanislav Babíček