U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 2.

Jednou, bylo to na konci měsíce dubna, měla Květinka tuze moc práce na zahrádce, sázela měsíček, lichořeřišnici, aksamitník, slunečnice a chrpy, a tak neměla na Tydlíka čas. Tydlík se sice nabízel, že jí pomůže, ale to Květinka nechtěla. Vždyť vloni pomíchal semínka kytiček a zeleniny, a tak jí vedle slunečnice vyrostla velká zelená okurka a uprostřed rajských jablíček pak trs modrých chrp.

Jenže Tydlík měl plnou hlavu toho, co dneska vyslechl na šachtě, a proto, když na něj Květinka neměla čas, sebral čepičku a vydal se za vodníkem Vrbičkou.
Vrbička právě „pásl“ malé rybičky, když na něj Tydlík už zdaleka volal: „Vrbičko, Vrbičko, honééééém, pojď si poslechnout, co se dneska stane.“ Vrbička už Tydlíka znal a dobře věděl, že je trochu zbrklý, a tak zcela klidným hlasem povídá: „Brekekeke, Tydlíku, plašíš mi rybičky, pojď, uvaříme si puškvorcový čaj a povíš mi, co máš na srdci.“

Vytáhl ten hrneček, co zbyl po dušičce hokyně Brebánkové a uvařil ho plný toho nejlepšího puškvorcového čaje. Sedli si a Tydlík začal povídat.
„Tak sedím s lucerničkou schovaný v šachtě tak, aby mě chlapi neviděli, když tu o svačině říká Juzek Ferdovi: ‚Ty Ferda, iděš dišo na ty čarodějnice, to beďě fajer, už se ze synkami rychtujeme, že na to babsko urobimy festovňum granice.‘ ‚Juzek, jo rači něidym, bo, bo bych mušol to moji babsko tež tam strčiť. Pěruňski mě nagnivala.‘ “

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 1.

„No, víš, Vrbičko, a pak se domlouvali, že se sejdou všichni dneska večer na kopci Dymboku a tu čarodějnici upálí. A my dva tomu musíme zabránit.“„Brekekeke, to je zapeklitá věc, ale víš co, jsem vodník, a tak můžu vyčarovat déšť a ty mi pomůžeš, Tydlíku.“

Vrbička chvíli hledal svou dlouhou vodnickou dýmku. Když ji našel, nasadil si svůj zelený klobouk, namočil si pořádně šos a vydali se na kopec Dymbok. Bylo to už k večeru a už z dálky bylo slyšet zpěv, halekání a byla vidět spousta lidí. Všichni se smáli, ale oblečeni byli fakt divně, teda chlapi, havíři ne, ale jejich ženy se tedy vyparádily. Každá měla koště, šátek na hlavě a to nejhorší, nejroztrhanější oblečení, co doma našla.

Vrbička s Tydlíkem se přiblížili, co nejvíce to šlo, a vyděšeně koukali na vysokou hranici dříví, na které seděla přivázaná jedna z nebohých žen. Asi ta čarodějnice, pomyslili si oba. Chvíli vyčkávali, když tu najednou jeden z mladších chlapů vzal jakési lejstro a začal předčítat, čím se ta nebohá žena provinila a že ji musejí upálit. A opravdu, najednou tu byl jiný chlap s ohněm a celou hranici zapálil. Ženy začaly tančit a zpívat a muži se usmívali na vysoký oheň.
„Vrbičko, je na čase, honem čaruj,“ řekl vystrašený Tydlík.

Vrbička vytáhl svou dýmku, škrtl křemen a zapálil ji, pak pod fousky řekl čarovné zaklínadlo: „Vodo, vodičko, je tě potřeba, pojď na pomoc, ať je tě ve chvíli tuze moc.“

Jehla a nit

Nebe se najednou zatáhlo a v mžiku začaly padat velké kapky deště. Uhasily oheň a lidé se utíkali schovat do nejbližší hospody. Když tam Vrbička s Tydlíkem zůstali sami, vzali jedno spodní ohořelé dřevo a celá, celičká hranice se zbořila. A když padala, spadla dolů i ta čarodějnice. Ale co, to nebyla živá baba, ale udělaná ze slámy. Vrbička si odplivnul, Tydlík zakroutil hlavou a mlčky šli domů. Vrbička do rybníčku a Tydlík ke své víle Květince. Ta už na něj čekala s kopřivovou polévkou a těšila se, co jí Tydlík bude vyprávět. A Tydlík jí to tedy všechno, všecičko řekl.

Květinka se smála, až se za břicho popadala a povídá: „Tydlifonku, ty jsi ale popleta, dnes je přece 30. dubna, a to lidé vzpomínají na dobu, kdy se doopravdy čarodějnice upalovaly, ale dnes je to jen jako, rozumíš, ne doopravdy.“

Tydlík se poškrábal ve svých rezavých vláskách a druhý den se v práci jen tiše smál, když slyšel Juzka, jak říká Ferdovi: „Tuž, synku, včera to stalo za guvno, tyn hrumski čas nam to popsul.“