Bosambo, jak si jej přejmenovali brněnští diváci, kryl čtrnáct sezon v defenzivě záda slavným útočníkům. „V obraně jsem si nejlépe vyhověl s Rudou Potschem. Výborně jsme se doplňovali," šátrá v paměti královopolský rodák.

Po jižní Moravě už se však dlouhá léta netoulá. Od roku 1968 žije v Německu, kde zůstal po srpnové okupaci. Na začátku května tam oslavil osmdesáté narozeniny. „Právě jsem se vrátil z tenisového turnaje. Vyhráli jsme, to je vždycky pěkné," naznačuje s úsměvem své rozpoložení.

V Bad Nauheimu, kde bydlí, nastupuje v tenisovém týmu s hráči nad 65 let. „Můj ročník narození je pro soupeře trochu zvláštní. Nejsou zvyklí, že hrají s takovým dědečkem," vtipkuje.

„Sport prostě člověka nepustí," dodává hvězdný obránce padesátých a šedesátých let minulého století.

Největší kroky směrem k úspěšné kariéře zaznamenal v Králově Poli. „Za války ještě neexistovaly stadiony. Hráli jsme na otevřených kluzištích. Když nastal poplach, muselo se zhasnout a měli jsme po legraci," vypráví o nelehké době.

Jako sportovní obojživelník si náramně rozuměl i s balonem. „Byl jsem původně fotbalista. Hrál jsem i v juniorském národním týmu," chlubí se Olejník.

Už jako mladík vynikal i na ledě. V roce 1949 v Praze na Štvanici po vítězství nad LTC 7:1 vyhrál s hokejovým týmem dorostenecký titul. „V Králově Poli jsme měli na hokej i fotbal prakticky identické trenéry. Hrál tam i můj strejda, který mě zásoboval hokejkami i rukavicemi," vzpomíná.

Do vznikající Rudé hvězdy ovšem původně přišel jako fotbalista. „Díky tomu jsem nemusel na vojnu do Prahy a mohl jsem zůstat v Brně. Hráli jsme na špici druhé ligy a činovníci klubu pak zjistili, že polovina z fotbalového mužstva umí výborně i hokej," rozkrývá Olejník začátky slavné dynastie.

Rychlé přelety

S partou okolo Bubníka, Dandy, Koloucha či Slámy zpočátku stíhali fotbalovou i hokejovou soutěž. „Měli jsme třeba v sobotu zápas na Štvanici a v neděli v Košicích. Lítali jsme i služebním letadlem, abychom to zvládli, což nešlo vydržet dlouho," ví Olejník.

I proto se rozhodl pro hokejovou dráhu. Jako nekompromisní obránce si v Brně dobruslil pro unikátní počin. Ze čtrnácti sezon v Kometě vytěžil jedenáct titulů. „Funkcionáři si vybrali nejlepší kluky ze Židenic a Králova Pole a utvořili nový klub. Lidi na nás nejdřív pokřikovali, ale když viděli, že předvádíme dobré výkony, vzali nás," přemítá.

Bosambo v Kometě spolehlivě brzdil soupeřovy nájezdy, nejraději vzpomíná na spolupráci s obráncem Potschem. „Pomohl jsem mu k angažmá v Kometě. Parádně střílel od modré, byl ofenzivnější než já. Rozuměli jsme si i v soukromí, což je důležité. Nemusíte si dávat pusinky, ale hlavně, když není zamračeno," směje se Olejník.

S mužstvem sbíral tituly jak na výrobní lince, s největší pýchou vzpomíná na ten poslední z roku 1966. Na mistrovské oslavy už se totiž chystala jihlavská Dukla. Kometa v předposledním kole prohrála v Pardubicích a tehdejší předseda svazu Zdeněk Andršt si na brněnskou adresu neodpustil jedovatou poznámku: „Kluci, o titul se musí bojovat," škádlil hráče.

Ti museli na závěr zvládnout těžký duel v Kladně, v němž prohrávali 1:2. „Po dvou třetinách Vlasta Bubník s trenérem Bouzkem stáhli hru jen na dvě pětky a zápas jsme otočili," líčí Olejník.

Po vítězství mohly začít bujaré oslavy, zkušený obránce při předávání poháru „odzbrojil" i šéfa svazu. „Křikl jsem na něj: Doktore, o titul se musí bojovat," vypráví.

Jihlavská Dukla, jejíž sláva v čele s bratry Holíkovými rostla, si musela ještě počkat. „Už nám těžce šlapali na paty. Poslední titul byl nejsladší. Taky jsme jej poprvé pořádně oslavili. Někteří hráči se s Brnem už loučili," připomíná odchod Bubníka a dalších.

Olejník vždycky uměl říct názor naplno, i proto možná stihl v reprezentaci jen čtyři zápasy. Po neshodách s koučem Eduardem Fardou nejel na olympiádu ve Squaw Valley 1960. „Chtěl jsem, aby se ke všem choval stejně. Přitom v původním výběru jsem figuroval," má jasno.

Olejník ctil zásady i v otázce klubu. „Už když jsem se stěhoval z Králova Pole do středu města, měl jsem horečku. Později jsem dostával nabídky z jiných klubů, ale z Brna bych nikdy sám nešel," zdůrazňuje.

S klubem se loučil, až když cítil, že jeho nejlepší roky jsou pryč. V 35 letech. Osud nakonec rozhodl tak, že z Brna odešel hodně daleko. Po krátkém angažmá v Karviné totiž dostal lákavou pobídku od západoněmeckého manažera z Bad Tölzu. V době, kdy vrcholilo Pražské jaro 1968. „Nabídli mi, abych přišel jako hrající trenér. S manželkou jsme dlouho rozebírali, co budu v budoucnosti dělat. Žena měla v Německu část rodiny, ale zpočátku nechtěla odjet. Byl jsem tehdy docela radikální, takže svolila," vypráví.

Od československých úředníků dostal všechna možná povolení. „Dokonce i na vyjetí s dětmi. Jen svaz mou žádost odmítl," sděluje Olejník.

Kritika tisku

I proto se brzy dostal pod palbu komunistického tisku. „Novináři zjistili, že jsem neměl povolení, tak ze mě hned udělali emigranta," mrzí Olejníka.

V Německu se musel postavit před další rozhodnutí. „Změnili pravidla a hrající trenéři už na led nesměli. Buď jsem mohl nastupovat jako hokejista za prémie, nebo jako trenér pobírat plat. Zvolil jsem druhou možnost. Jen jsem si dal podmínku: ať mi seženou druhé zaměstnání," přibližuje rozhodování.

Dostal místo vedoucího personálu v obchodním domě a započal další díl hokejového života. Na trenérské lavičce. „Ke každému hráči jsem přistupoval stejně. Byl jsem důsledný. Nastavil jsem pravidla. Když hokejista neposlechl, musel odejít, nebo seděl," hlásí Olejník.

Svým přístupem si v Německu vydobyl silnou pozici. Po čtyřech letech v Bad Tölzu se stěhoval do Bad Nauheimu, kde se usadil. Nejúspěšnější trenérské období však zažil v Mannheimu, kde v osmdesátých letech strávil osm roků. „Měli jsme vynikající tým. Finále jsme hráli skoro každý rok," pyšní se.

S klubem v německé nejvyšší soutěži skončil čtyřikrát stříbrný, proto mu němečtí novináři začali říkat Meister Zwei (mistr dva pozn. red.). Olejník si však udělal v Německu jméno, od roku 1990 dokonce vedl s Erichem Kühnhackelem národní tým. „Jenže mám raději dlouhodobou práci, při níž si můžete tým vychovávat," povídá Olejník.

I proto se po dvou letech vrátil na německou klubovou úroveň. S trenéřinou nadobro skončil až v roce 2005. „Vedl jsem dorostence v Bad Nauheimu. Ale to žádný význam nemá. Kluby nevyhledávají mládež, ale hotové hráče. Tím pádem jsem na hokej trochu zanevřel," přiznává člen síně slávy tamního svazu.

Olejník si nadále užívá život po boku manželky Helgy. „Nohy mě nesou a hlava slouží. Lékaři mě kontrolují, nemůžu si stěžovat. Když to tak půjde dál, stáří je docela hezké," dodává.