Loni v listopadu mu zemřela žena, se kterou byl padesát let. „Člověk na její smrt nebyl připravený a najednou to přišlo. Dalo mně to hodně zabrat a nemohu se z toho vzpamatovat,“ říká pro Deník Rovnost legendární brněnský zadák, jenž žije v domově pro seniory v Brně.

Všechno je pro vás pořád hodně čerstvé…
Paní zemřela náhle na rakovinu slinivky, šlo to strašně rychle. Když zjistili diagnózu, chtěli ji umístit do hospice. My to ale odmítli. Byl jsem s ní tři neděle, kdy umírala. Bylo to strašně rychlé. Nic na ní nebylo vidět a pak velmi rychle odešla. Ptal jsem se, jak je to možné, že je tak nemocná, když to pořád byla tak krásná ženská. Člověk se naráz dostal do úplně jiné situace, na kterou není zvyklý. Byli jsme tu spolu a naráz jsem v novém pokoji a pořád něco hledám. 

Pomáhá vám něco?
Občas si vezmu prášek, abych spal. Všichni mně říkají, že to musím přetrpět, jak to přetrpěli všichni. Nejhorší je prý první půlrok, tak to musím nějak zvládnout. Začal jsem konečně znovu chodit na Kometu, kde jsem předtím nebyl několik měsíců. Radost mně dělá moje okolí a známí, kteří to prožívají se mnou. Dávají mně najevo soustrast, pohladí mě po ramenou a říkají mi: ,Vydrž to prosím, Franto.´ Taky dobré, že je tu Jarda Meixner (legendární bek Komety, s nímž Mašlaň nastupoval v obranné dvojici - pozn.red.), který je akční a organizuje různé věci a že se ještě schází naše parta z Komety. 

Jaká byla vaše žena?
Perfektní ženská, která mě držela nad vodou. Taky chytrá a člověka opravdu uměla podpořit. Byli jsme spolu padesát let a naráz tu není… Vždy na Nový rok jsme si ťukli, že to potáhneme dál. (odmlčí se) Je těžké, jak postupně jeden za druhým odcházejí. Zemřel Zdeněk Kepák (legendární útočník Komety loni v červenci – pozn.red.), už mnohem dřív třeba Václav Pantůček. Je zajímavé, že jsem se dožil těchto let zrovna já.

Čemu to připisujete?
Nevím, moji rodiče se zdaleka tolika let nedožili, ani bratr. Možná je to tím, že jsem byl pořád v přírodě a pracoval. Stále jsem měl nějaký pohyb, i paní ráda chodila na procházky.

A jak se cítíte zdravotně?
Je to zatím dobrý. Doktor mně říkal, že srdíčko mám ještě na pět let. (usmívá se). Kdoví, co bude za pět let. Jinak žádné problémy nemám kromě toho, co trápí všechny muže v tomto věku. (usmívá se).

Přes všechnu tu bolest, oslavíte nějak devadesátku?
Já na to slavení vůbec nejsem, v dnešní době by pořád někdo něco slavil. Chci mít hlavně klid. Jsem taková povaha.

Rozhodně se ale máte za čím ohlížet, jak jste se vůbec dostal k hokeji?
Byl jsem pohybově hodně nadaný a hrál tenis i hokej. V tenisu jsem se dostal i do finále Pardubické juniorky a vyhrál mistrovství republiky. Jenomže tehdy na to nebyly takové podmínky, tenis navíc považovali za buržoazní sport. Hokej mě taky bavil, i když jsme ho hráli normálně na přírodním ledu se strašnými bruslemi. (mávne rukou) Jednou jsem hrál tenis na Zbrojovce a přišli za mnou Prošek s Návratem a říkaji: ,Franto, dozvěděli jsme se, že chceš na vojnu, Přijď k nám do Komety. Potřebujeme obránce.´ Tak jsem se připojil do Brna a nejprve hrál s Chábrem a Kasperem, zanedlouho přišel Jarda Meixner, s nímž jsem si rozumněl nejlíp a hráli jsme do konce kariéry. Je to inteligentní kluk, dovedl vždy vystihnout určitou situaci a navzájem jsme si pomáhali.

V čem byla síla vaší obranné dvojice?
Já byl rváč a bojovník a Jarda měl přehled. Já jsem vybojoval puk, nahrál ho Jardovi a on rozehrál. Jenomže měl toulavé boty, tak jsem mu někdy říkal, ať to s tím útočením nepřehání, že jestli udělá chybu, tak bude zle.

Jak fungovala kabina plná hvězd a silných osobností? 
Všichni to byli hráči, kteří měli svou hru a věděli, co mají hrát. Třeba se nedala nacvičit přesilovka, protože každý stejně věděl, co má dělat. Třeba mně v životě nikdy nikdo nic kolem hokeje neporadil. Taky se to různě skupinkovalo, jedna skupina byla kolem Vlasty Bubníka, druhá kolem Franty Vaňka, s kterým jsem začínal s hokejem a všimli si nás v Přeřově na mistrovství republiky. Nefungovalo to tehdy ale tak, že bychom spolu jako tým trávili nějak hodně času mimo led, protože každý měl ještě jiný sport, kterému se věnoval. Většina hrála fotbal, já měl tenis.

V roce 1960 jste se dostal na olympiádu do amerického Squaw Valley. Jaké to bylo, když se hráči z komunistického Československa dostali do Ameriky?
Na hlavu, protože jsme o Americe slyšeli jen samou chválu, ale taky poznali, že to pozlátko, které Amerika nabízí, zdaleka nezažívají všichni lidé. Jakmile někdo něco neumí, je ztracený. Je to jiná mentalita a zatímco nás socialismus rozmazlil a lidem se přestalo chtít dělat, protože peníze stejně přišly, v Americe je konec, když nemakáte. Ta země je postavená na tom, že lidí musí tvrdě pracovat, aby dosáhli úspěchu.

Zpět ale k turnaji, jak na něj vzpomínáte?
Na turnaji jsem si skoro nezahrál, protože tehdy nastupovali jenom čtyři beci a já byl jako pátý. Ale už to, že jsem byl vybrán, pro mě byla veliká čest. Člověk nemohl dosáhnout ničeho většího, protože olympiáda je olympiáda. Medaile z ligy už jsem rozdal, protože sběratelé jsou neúnavní, ale pořád mám diplom z olympiády. Trenér Farda tehdy stavěl tým hlavně z hráčů Komety a mě vzal, protože věděl, že jsem univerzál schopný hrát jak na levém, tak pravém beku či křídle. Skončili jsme na turnaji čtvrtí. Rád ale vzpomínám ještě na jeden zajímavý výjezd.

Jaký?
S reprezentačním B týmem jsme se dostali o rok později do Ruska na Sibiř do měst jako Omsk, Perm, Čeljabinsk nebo Novosibirsk. Viděli jsme, jak je to ohromná země. Pamatuju si taky, jak jsem se díval na řeku Ob, která byla tak široká, že nešlo ani vidět na druhou stranu. Ty prostory byly ohromné.Podle oblečení šlo poznat, že lidé na tom nejsou moc dobře, ale byli hodně srdeční. Rozdali by vám i poslední kapesník. Líbila se mně tamější mentalita.

V dnešní době jsou hokejoví reprezentanti dobře zabezpečené celebrity. Za vás to bylo jiné, ale zastavovali vás lidi na ulici?
Do jisté míry ano, ale dnes je to ještě úplně jiné, protože se z toho stal byznys. Když se za nás vyhrálo, dostali jsme sto osmdesát korun a když prohrálo, tak nic. Já si třeba vydělával i vypletáním raket. Protože jsem byl zručný, jednu jsem vypletl za pětadvacet minut. Dneska člověk dostane třeba pět set tisíc měsíčně a peníze mu jdou, ať se vyhrává nebo ne. Ani nemusí být tolik motivovaný vyhrát. Trochu mně vadí, jak dnes často hráči přestupují do klubů, k nimž nemají žádný vztah. Možnosti jsou úplně jiné.

Vy jste v Československu neměli konkurenci a s Kometou vyhrávali jeden titul za druhým, nezevšednělo vám to trochu?
Je pravda, že když jsme s Jardou Meixnerem seděli vedle sebe, tak mu říkám: ,Když vidím pověšené dresy a ribana, že si je mám obléct, dělá se mně na blití.´ Bylo toho pak už moc, šlo o velký stereotyp. Lidé si zvykli, že vyhráváme a člověk byl trošku v nervech. Museli jsme vyhrát a podat výkon, aby byli fanoušci spokojení. Venku jsme prohráli, protože se pořád nedá vyhrávat, ale doma jsme se snažili vyhrát, abychom potěšili lidi.

Který z titulů byl nejcennější?
Poslední. Všichni už jsme zestárli. Soupeři si na nás zvykli a už jsme nehráli ve formě jako na začátku.

Poslední titul jste slavili v roce 1966, což bylo pro brněnský hokej na jedenapadesát let naposledy, co se stalo, že vítězná éra skončila?
Přišla nová generace a ta už nebyla taková, jací jsme byli my. Já už si postupně v té době hlídal zaměstnání.  Měl jsem hrůzu, že mně chybí ještě třicet let do důchodu a tak jsem vystudoval i češtinu s tělocvikem, jistil jsem se tak, že bych mohl být kantorem, hlavně jsem nechtěl živořit v kanceláři. Nakonec jsem nikdy neučil, ale pracoval na vnitru a zabýval se problematikou trestné činnosti mládeže, kde jsem se vypracoval na vedoucího oddělení. Měl jsem hodnost majora. Dnes se to nenosí, ale někdo to dělat musel, snažili jsme se dostat děti do latě. Některé kradly a chtěli jsme, aby si osvojily, že se musí učit nebo něco dělat, jinak nikdy nebudou v pořádku. Soudruzi to ale taky nedělali dobře. Navrhoval jsem třeba, ať někde postaví basketbalový koš, že když děcka vylezou ven a uvidí koš, budou si házet s míčem. Oni řekli, že to nejde…  

Sezonu jste taky zkoušel trenéřinu v Brně. Koučovat jste pak už nechtěl?
Už mě to nebavilo a neměl jsem chuť. Trenér je od nevidím do nevidím na cestách. Je závislý na výborech a hráčích, pořád mění kluby, přitom to není v trenérech, ale hráčích. Už mě to neuspokojovalo. Budoval jsem si chatu na Kuklíku na Vysočině (nedaleko Nového Města na Moravě – pozn. red.) Potřeboval jsem se někde schovat a mít klid a pohodu. Každý má nějakou mentalitu, třeba Ruda Potsch procestoval svět. Když ho to baví, ať to dělá. Já to měl takto a mohl jsem si vybrat, co budu dělat.

Chataření byl váš největší koníček…
Ano, strašně jsem se nadřel, abych to tam vybudoval, ale nás s paní pořád a pořád bavilo procházet se tam po přírodě.

Teď už jste v Brně a pravidelně chodíte na Kometu. Baví vás to? 
Hokej šel hodně nahoru od našich dob, ale už je to úplně jiné. Hráči mají odlišné vybavení i možnosti než my. Ale to je posun celé společnosti. Dopracovali jsme se do situace, kdy by lidé měli být šťastní, protože je všechno k dostání. Jen musí pracovat, aby na to měli peníze, lidé se mají velice dobře a to platí i o hokejistech. Je tam ale potom velký tlak od lidí na atraktivitu hry. Hodně se v této sezoně na hráče pískalo, to za nás nebylo. Kometa ale potřebuje fandy, protože ti jsou nejlepší v lize.  

František Mašlaň
Narozen: 19. února 1933 v Chornicích
Sport: bývalý hokejista
Pozice: obránce
Kariéra: Tatran Prostějov (1952-1954), Kometa Brno (1954-1967), Spartak Královopolská (1967-1968)
Největší úspěchy: 11x titul ČSR s Kometou Brno (1955-1958, 1960-1966), 2x bronz ČSR (1959, 1967), 1. místo na Spenglerově poháru (1955), 4. místo na OH 1960
Statistiky Kometa: 319 zápasů, 79 bodů (34+45)