Bitva o zlato byla tehdy v Curychu rozdělena do dvou dějství a v historii šampionátů trčí jako trapná památka pokusů o reformu.

Ve finále na sebe narazili Švédové s Finy. První duel? Defenzivní show na druhou a výhra Tre kronor 1:0. Druhý mač? Slovy klasika „nuda nuda, šeď šeď“ a remíza 0:0. Švédsko se radovalo z titulu pro mistry světa, ale hokej plakal. Dva utrápené curyšské večery obrátily v pravý opak snahy šéfa IIHF Reného Fasela oživit šampionáty.

„Zkoušeli jsme pozměnit systém turnaje, aby o medailích nerozhodoval jediný zápas a aby se fanoušci dočkali větší porce špičkového hokeje. Je pravda, že ne vše se nám podařilo, jak jsme si představovali,“ přiznal později Fasel, který několik MS koncem devadesátých let proměnil v jakousi laboratoř pídící se po hokejovém kameni mudrců. Bez úspěchu.

Čachry se systémem

Posuďte sami: už v roce 1997 se ze dvou základní skupin postupovalo do šestičlenného „semifinále“, samotné finále se pak hrálo na dva vítězné zápasy (jednou uspělo Švédsko, dvakrát Kanada).

O rok později ve Švýcarsku Fasel a spol. pro změnu vymysleli dvě čtvrtfinálové skupiny a obě semifinále byla zdvojená, stejně jako už zmíněné finále.

Až v roce 2000 se na scénu vrátila „klasická“ čtvrtfinále, pikantní koření každého turnaje. IIHF rovněž upustila od snahy dělat z bojů o medaile jakési zmenšené obdoby sérií v play-off. Cílem předchozích reforem bylo získat víc atraktivních televizních přenosů a vydělat víc peněz, výsledkem však byl chaos a leckdy i nuda.

Není se co divit: vždyť třeba v roce 1998 měli hráči elitních týmů v nohách celou sezonu, zostřenou olympijskými hrami v Naganu a vyřazovacími boji v ligových soutěžích. Ke konci šampionátu už sotva vlekli nohy. Vyčerpaná česká parta na to ve Švýcarsku doplatila hlavně ve dvojitém semifinále proti Finsku (s výsledky 1:4 a 2:2). Jedna opora za druhou končila na marodce, ostatní už neměli kde brát síly. Za daných okolností byla bronzová medaile rozhodně úspěchem, byť ve stínu legendárního Nagana mohla některé namlsané příznivce zklamat. Výběr trenéra Ivana Hlinky ale dělal, co mohl.

Smůla na zranění

„Nakonec jsem rád, že to takhle dopadlo. Vzhledem k únavě a zraněním super, že máme medaili,“ oddechl si po vítězném duelu o bronz proti domácím Švýcarům brankář Milan Hnilička. Ten měl na turnaji krýt záda Romanu Čechmánkovi, který se však už ve druhém utkání zranil.

„Odjížděl jsem na mistrovství s tím, že si zahraju jeden, maximálně dva zápasy, a nakonec se to vyvrbilo tak, že jsem do toho spadl rovnýma nohama. Musel jsem se s tím přes noc vypořádat,“ popsal Hnilička, z něhož se právě v onom horkém květnu ve stínu Alp stala jedna z opor národního týmu a výrazný člen „zlaté generace“.

Kvůli zranění museli předčasně domů kromě Čechmánka třeba Milan Hejduk či Jaroslav Špaček, v péči lékařů skončily i další hvězdy jako Robert Reichel, Martin Procházka a František Kučera, jenž byl vyhlášen nejlepším obráncem turnaje.

Produktivitu šampionátu opanoval švédský ofenzivní génius Peter Forsberg (pro zajímavost: na Švýcarsko si uchoval tak pěkné vzpomínky, že se tam předloni s rodinou přestěhoval).

Z českých borců byli v bodování nejúspěšnější Pavel Patera a Radek Bělohlav, oba s bilancí 6+3.

A mimochodem, Patrik Eliáš, který dorazil z New Jersey jako posila až na semifinále (to je dnes takřka vyloučené), si tehdy odbyl premiéru na MS a v zápase o bronz vstřelil i svůj první gól.

Hnilička vydržel, první atak Ruutua odnesl Procházka

Ze středočeského pohledu byl šampionát na jaře 1998 jako tradičně zejména o kladenských odchovancích. Do boje jich zasáhlo celkem sedm, dva další (Radek Bělohlav a Jan Hlaváč) pak na sklonku kariéry odehráli za Kladno řadu zápasů.

Nejtázavější pohledy cílily tehdy na Milana Hniličku. Brankářský odchovanec Litoměřic dozrával v Kladně a v roce 1998 už měl za sebou první sezonu ve Spartě. Do té doby reprezentační náhradník ve Švýcarsku chytat neměl, ale před koncem druhého zápasu Čechů proti Bělorusku se zranil Čechmánek a Hnilička musel mezi tyče.

Fanoušci se tehdy o jeho výkonnost strachovali, ale Hnilda chytal výborně udržel průměr hluboko pod dvěma inkasovanými góly (1,39) a úspěšnost zákroků měl 94 procent! „Spadl jsem do toho rovnýma nohama, čekal jsem, že odchytám jeden dva zápasy,“ líčil po šampionátu brankář, který už měl tři medaile, ale vždy jako třetí brankář v civilu.

Teď poprvé bojoval ve výstroji a vedl si dobře až do semifinále. V něm tým zdecimovaný zraněními prohrál s Finy a při tehdejším systému musel proti stejnému sokovi odvetu vyhrát, aby se mohlo rozhodnout v prodloužení. To se po remíze 2:2 nepovedlo a Češi žehrali hlavně na vynucené absence.

Kromě Hejduka či Špačka přišli i o střelce Martina Procházku. Tomu finský bijec Jarkko Ruutu přivodil otřes mozku a Češi ho od té chvíle doslova nenáviděli, což znásobil jeho další zákrok na Jaromíra Jágra při OH v Turíně 2006.

Čechům zbyla jen bitva o bronz, na který si po 45 letech dělali zálusk i domácí Švýcaři, jenže svěřenci loučících se trenérů Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera vyhráli i díky prvnímu reprezentačnímu gólu Patrika Eliáše. Třebíčáka, který od dorostu vyrůstal také v Kladně. Tehdy přicestoval do země Helvetského kříže až po vyřazení jeho New Jersey spolu s Petrem Sýkorou.

A další Kladeňáci? Nejvíc se šampionát vyvedl Pavlu Paterovi. Byť vedle sebe vystřídal několik křídel (Hejduk, Výborný, Eliáš), nasbíral 9 bodů, když pro sebe netradičně dal víc branek (6) než přihrávek (3). Jen o málo byli lepší hvězdní Švédi Forsberg se Sundinem.

Dařilo se i Martinu Procházkovi (4 branky), v obraně se o tvrdost starali Libor Procházka a Jiří Veber.

Za speciální zmínku stojí František Kaberle. Žádná stopa po smutku, že ho trenér Hlinka vynechal z nominace v Naganu a pětinásobný světový šampion tak přišel o největší triumf kariéry. „Olympijské zlato bych vyměnil za tři zlata z MS. Ale nevzpomínám na to s hořkostí, trenéři se tehdy prostě rozhodli jinak. A já zažil spoustu jiných pěkných turnajů,“ vzpomínal později Kaberle.