Jak Dzurilla přiváděl Kanaďany k šílenství...

Obrovitý československý gólman, který v té době chytal za brněnskou Kometu, v utkání turnaje přiváděl Kanaďany k šílenství. „Byli z něj úplně zděšení. Vlado měl velmi osobitý styl. Neválel se jako ostatní gólmani. Pamatuju si, jak na něj jeli dva Kanaďani sami a on je prostě vystál,“ vzpomíná na svého spoluhráče a kamaráda další legenda Josef Černý.

Jeden z nejlepších gólmanů československé historie už nežije. Odešel předčasně v roce 1995 ve svém německém bytě v Düsseldorfu.

Hokejový vrchol

Ale v roce 1976 byl na vrcholu slávy, pomohl Čechoslovákům k postupu do finále a hokejové osobnosti na něj pěly chválu za všech stran. „Byl jedinečný. Podal snad životní výkon,“ prohlásil trenér československé reprezentace Karel Gut. Podobně se před slovenským gólmanem skláněl legendární kanadský kouč Scotty Bowman. „V první fázi utkání mělo naše mužstvo převahu, ale eliminoval ji skvělý brankář československého týmu Dzurilla a jeho obětaví spoluhráči v obraně,“ hodnotil zápas, v němž jeho tým neuspěl. „Takový výkon, jaký podal Dzurilla, jsem ještě nezažil,“ povídala uznale brankářská hvězda NHL Ken Dryden.

Zámořský tým přitom před turnajem na soupeře pohlížel s despektem. „Když se novináři ptali jejich kouče, co říká na Čechoslováky, odvětil: Mají pěkně dresy,“ vzpomíná se smíchem bývalý obránce Oldřich Machač. Ale 9. září rychle změnili názor. „Najednou jim lezly oči z důlků. Kanadské publikum aplaudovalo vestoje každému zákroku Vladuška. Jejich tým byl pro ně až druhořadý,“ popisuje Machač.

Co na tom, že Kanaďané ve finále díky dvěma vítězstvím nad ČSSR nakonec získali pohár v Turnaji století. Dzurilla se v Kanadě nadobro stal legendou. Ale pozor. Tehdy už mu bylo čtyřiatřicet a rozhodně nebyl žádný nováček. V kapse měl mimo spousty jiných medailí také dvě zlaté z mistrovství světa. „Vlado byl hrozně zarputilý hráč. Vypadal trošku jako kulička, ale byl neuvěřitelně mrštný. Šly mu naprosto všechny sporty. Třeba jak skvěle hrál nohejbal,“ povídá jeho spoluhráč z brněnské Komety Ota Železný.

„Vážil přes sto kilo, přesto měl ze všech suverénně největší výskok z místa,“ hlásí Machač, který s Dzurillou strávil v Kometě pět let.

Dzurilla si právě v Brně prodloužil působivou hokejovou kariéru. V roce 1973 tam jako hráč po třicítce přešel z mateřského Slovanu. „V Bratislavě se nějak nepohodl s vedením. To upřednostňovalo mladšího gólmana. Pak si asi ťukalo na čelo, že jej do Brna pustilo,“ přemítá Josef Černý.

Mezi Slovanem a Kometou vládla velká rivalita, ale Dzurilla rychle zapadl do kolektivu, z něhož znal spoustu hráčů z reprezentace. „Byl to dobrej kluk, srandista. Když tady odchytal následující sezonu, získal skvělou fazonu a pak se vrátil do nároďáku. Vlado byl výborný gólman, který skvěle četl hru i rozehrával puky,“ líčí jej jeho brankářský kolega Vladimír Nadrchal.

Dzurillu nikdo nemohl považovat za obyčejného brankáře. Vymykal se svým uměním na ledě i svou povahou. Gólmani se často straní kolektivu, bývají samotáři. „Vladuško“, jak mu také kamarádi přezdívali, patřil k naprostému opaku. „Byl to srandista. Nikdy s nikým neměl problém. Mezi Čechy a Slováky vždycky vládla určitá řevnivost. Ale s Vladem v mužstvu nikdy,“ zdůrazňuje Machač.

Dzurilla měl na mužstvo psychologický vliv. „Všechny stmelil. Jakýkoli náznak konfliktu okamžitě eliminoval. Vyzařoval z něj ohromný klid, který přenášel na ostatní,“ zdůrazňuje Machač. „A nikdy nepokazil zábavu,“ dodává Černý.

„Pupkáček“

Terč zábavy si ostatně Dzurilla často dělal sám ze sebe. Úsměvnou historkou ve svých pamětech vysvětloval i své brankářské začátky. Když se jej otec ptal, jestli bude hrát fotbal. „Ne, odvětil jsem. Budu chytat v bráně. Vytvořil jsem si pro to své filozofické odůvodnění. Od narození jsem tak trochu pupkáček. Na svět jsem přišel jako pětikilový, maminka mě kojila do dvou let, ale i potom jsem si rád a pořádně pojedl. A to už mi zůstalo,“ říkal Dzurilla.

Kvůli své postavě měl tedy jasno. „Působím pohodlným, pomalým dojmem. Tehdy jsem uvažoval jasně: dobrý výkon brankáře je vždycky vidět, obdivují jej, zahraje si a přitom se tolik nenaběhá. Ukázka chlapeckého sobectví: za méně dřiny víc slávy,“ zubil se a uznal, že svůj omyl pochopil až po letech.

Kromě hokeje nadevše miloval svou rodinu. „Když aktivně sportoval, nejraději relaxoval s dcerami Vlaďkou a Natálkou. Před zápasy si rád zdříml a luštil křížovky. Když už byl starší, vzal si cigaretu a chodil po zahradě,“ vzpomíná na něj manželka Zlatica.

Její muž také moc rád jedl. „Pamatuju si, jak jsme po sezoně odjeli na dovolenou do Jugoslávie. Když volno končilo, Vladuško nastupoval do autobusu, na břiše si nesl svou dceru a smál se. Přibral tam deset kilo a moc dobře věděl, jak potom bude těžko shazovat,“ líčí Machač. „Byl to fajnšmekr. Ale možná trošku podcenil svou indispozici,“ naznačuje Černý.

Ten společně s Machačem i Dzurillou opustil Kometu ve stejném roce 1978. Sezonu nato Kometa spadla z nejvyšší soutěže, z čehož jasně vyplývá, jak bylo toto trio pro Brno nepostradatelné.

Dzurilla se poté vydal do Německa, kariéru završil v týmech Augsburger a SC Riesserse. Poté se hned vrhl na trenérskou dráhu. Koučoval ve Slovanu, v Kometě, pak se opět vydal do Německa, kde trénoval gólmany.

Právě v düsseldorfském bytě 27. července 1995 skonal. Nečekaně, bylo mu necelých 53 let. „Zemřel ve spánku. Nic necítil. Na pohřbu smutnilo celé Slovensko. Všichni jsme to oplakali,“ hlesne Machač.

Na vynikajícího hokejového gólmana se nezapomnělo ani po smrti. V roce 2000 byl vyhlášen nejlepším slovenským hokejistou století. Jeho manželka si překvapením zakryla tvář: „Jsem velmi ráda, že dostal takové ocenění, ale byla bych mnohem radši, kdyby zůstal mezi námi.“