Rybár po konci hráčské kariéry u svého řemesla zůstal a stal se trenérem gólmanů. Před třemi týdny si plácl s brněnskou Kometou, kde má na starosti mladou dvojici Karel Vejmelka a Lukáš Klimeš. „Kometa je v české extralize špičkový klub se špičkovým zázemím, což šlo hodně rychle poznat,“ říká v rozhovoru pro Deník Rovnost osmačtyřicetiletý rodák ze Skalice.

Bylo těžké se vzhledem k opatřením v souvislosti s pandemií koronaviru dostat do Česka?

Vybavil jsem si potřebné papíry a funguju jako pendler, takže každý den jezdím domů do Skalice. Tím, že bydlím tak blízko hranic, tak je to pro mě bezproblémové.

Kometa si pro nadcházející ročník zvolila brankářskou dvojici Karel Vejmelka a Lukáš Klimeš, jak se vám po prvních týdnech jeví?

Nerad bych o nich prozrazoval příliš. (smích) Jsou to mladí, pracovití, šikovní a perspektivní brankáři. Vždy jsem vedl v klubu jednoho mladšího a jednoho staršího gólmana, teď tedy dva mladší, což pro mě ale není žádný problém. S mladými mám zkušenosti, ostatně i můj syn Patrik je v podobných letech.

Uleví se Vejmelkovi, že odešel Marek Čiliak a tým by měl stát výhradně na něm?

Budeme dělat všechno pro to, aby Karel i Lukáš byli připraveni na každý zápas. Sezona nebude o jednom brankáři. Musíme najít klíč, jak podělit práci mezi oba a jak je budeme nasazovat do zápasů. A aby vše fungovalo ve prospěch týmu.

Takže neurčité jasnou jedničku týmu?

Zatím je na to všechno brzy. Uvidí se, až se bude blížit sezona. Každopádně doba, kdy tým stál výhradně na jednom gólmanovi, už je pryč. Potřebujeme dva kvalitní brankáře.

Letos se po dlouhé době nekoná mistrovství světa v hokeji a v televizi vysílají spoustu archivních zápasů. Zavzpomínal jste na šampionáty 2000 a 2003, kdy jste pomohl Slovensku k medailím na mistrovství světa?

Díky tomu, že bylo výročí dvaceti let od Petrohradu, tak jsme trochu vzpomínali. Prohráli jsme tehdy ve finále proti Česku. Ale popravdě už je to tak dávno, že kdyby to někdo neoprášil, ani si na to nevzpomenu. Nejsem moc na tu nostalgii a na staré šampionáty se nedívám. Je ale fakt, že teď je přece jen okurková sezona, tak se oprašují archivy. A občas trošku pohled zpět nezaškodí.

Váš syn Patrik, jenž před několika lety zářil v Hradci Králové, už k reprezentaci dávno patří a aktuálně nastupuje za finský Kärpät Oulu. Radíte mu ještě nějakým způsobem?

Ty doby byly dřív, teď má ve Finsku vynikajícího trenéra brankářů a spíš se bavíme, co dělají. Ne, že bych mu říkal, na co se má zaměřit a podobně. Už je navíc dost zkušený, aby věděl, co má a nemá dělat. Dívá se na něj hodně dobře. Měl teď relativně kvalitní sezonu ve Finsku. Těší mě, jak se mu daří.

Ještě ve Slovanu se povedl husarský kousek, když jste ve dvou zápasech nastoupili za stejný tým. Vzpomínáte na to?

Ano. Potěšilo mě to. Šlo o shodu okolností, Patrik byl tehdy hodně mladý. V jednom zápase mě vystřídal v poslední třetině.

Prý jste ho přitom zrazoval od toho, aby šel ve vašich šlépějích…

Je to tak. Měli jsme odmalička rozhovory, v nichž jsem mu objasnil, jak to mají brankáři těžké. Navíc jsem ho upozornil, že se svým jménem to bude mít náročné a bude pykat za všechny moje chyby. Nedal si to rozmluvit a dal se na tuto dráhu. A udělal dobře. (úsměv)

Jak se změnilo brankářské řemeslo od dob, kdy jste byl v letech svého syna vy?

Ten rozdíl je strašný. Za ta léta už je spoustu věcí úplně jinak. Nejde ani tak o styl chytání, ale spíš, že brankáři už ovládají všechny aspekty hry. Hlavně se změnila velikost výstroje, dnes je mají brankáři menší, takže musí být pohyblivější a taky líp bruslit.

Musel jste se jako trenér brankářů něco nového v souvislosti s těmi změnami přiučit?

Od konce hráčské kariéry se pořád pohybuju kolem hokeje a nevypadl jsem z toho. Ale sleduju nové trendy a pořád se vzdělávám.