Jeho úctyhodný životopis zdobí pět stříbrných a pět bronzových medailí z mistrovství světa, k tomu stříbro a dva bronzy z olympijských her. Třináct let patřil neodmyslitelně k národnímu týmu, kde plnil i funkci kapitána. A s úsměvem ve tváři oslavil v pátek kulaté osmdesáté narozeniny.

Pocházíte z Příbramska, začínal jste s hokejem v Plzni. Co rozhodlo, že jste setrval v Brně?

Samozřejmě manželka. Byli jsme vojáci, na náměstí Svobody jsme to měli kousek pěšky a chodili jsme tam s fotbalisty do mléčňáku. Moje žena tam prodávala. Dávala mi zadarmo kakao, když jsem jí zaplatil, peníze mi vrátila. Tak jsme spolu začali chodit. Měl jsem se vrátit do Plzně, to už jsem dva roky reprezentoval, ale řekl jsem, že zůstanu v Brně. Plzeň se nechtěla domluvit. Nakonec zasáhl ministr vnitra Štrougal, tenkrát šéf Rudé hvězdy, že zůstanu v Brně.

Chodil jste do mléčného baru za manželkou? To připomíná film Jáchyme, hoď ho do stroje.

Dá se říct, že jo. (úsměv)

Počínal jste si před budoucí ženou jako sebevědomý hokejista?

Žena vůbec nevěděla, že hraju hokej, seznámili jsme se vyloženě u kakaa. Když jsem někam jel, nic jsem neřekl. Pak už jsem jí to musel nějak prozradit. Vzal jsem lístky a řekl, že půjdeme na hokej. Neřekl jsem, že budu hrát, dal jsem jí lístek a šel. Viděla mě na ledě. Samozřejmě byla vzteklá, že jsem jí to neřekl, ale proč?

Styděl jste se před ní?

Ne, byl jsem normální kluk, to ani nejde, když jsem vyrůstal v prostředí osmi sester. Prožil jsem nádherné dětství, ale ne jednoduché. Otec byl fantastický člověk a máti přísná, nedovolila nikomu nic navíc. Byla Italka, obrovsky temperamentní, její rodiče pocházeli ze Sardinie. Jak někdo něco udělal, dostal strašný výprask, ale byla poctivá, měřila všem stejně. Učila holky zašívat, štrikovat a musel jsem s nimi jako malý taky, to bylo něco pro mě. Holky třeba pletly koberce, což jsem taky uměl. Mohlo mě klepnout. (smích) Jako větší jsem měl jiné povinnosti.

Pomáhal jste doma?

Jezdili jsme s tátou do lesa na dřevo, na výřez. Dělal jsem od patnácti koně, tahal jsem dřevo na šlajsnu, o prázdninách třeba čtrnáct dní jen ve dvou. To jsme museli dovézt, nařezat, nasekat. Potom jsem přišel do Komety fantasticky fyzicky připravený.

Pohyb a sport vám byly blízké odmalička?

Jak jsem měl možnost, okamžitě jsem něco dělal, byl jsem sokol, gymnasta. Mám vystudovaný pajdák, tělesnou výchovu a biologii, všechno jsem zvládl bez problémů. Jezdil jsem na kole, chodil do skautu. Vzpomínám si, jak jsem jednou hrál fotbal na škvárovém hřišti a přišel jsem večer už tak utahaný, že se mi nechtělo koupat. Měli jsme za barákem rybník, ale byl jsem líný a vlezl jsem si do postele. Maminka to věděla. Když přišla, tušil jsem, že bude zle. Ptala se: Pepíku, jestlipak ses koupal? Řekl jsem, že jo. Odkryla peřinu, uviděla černé nohy, udělala bác, bác a už jsem byl v rybníce. (smích)

Kondici máte i na prahu osmdesátky. Jak se cítíte?

To bude lepší neříkat. Jsem nahluchlý starý dědek, to jediné mi vadí. Když se mluví nahlas, je to v pořádku. Mám sluchátko kvůli manželce, která nadávala, že jí zesiluju televizi. Záleží podle zdraví, jak se vyspíte a co vás bolí. Někdy se cítím na sto dvacet a někdy na čtyřicet. Není to jednotné u nás z ročníku 1939. Jako byl Karel Gott, jako jsem já, Eva Pilarová.

Znal jste Karla Gotta osobně?

Ano, potkali jsme se spolu na turnaji Izvěstije v Moskvě. To jsme byli oba mladí, mezi námi je rozdíl dva měsíce. Viděli jsme se na velvyslanectví. Podali jsme si ruce, seděli jsme u stolu. Konverzace nebyla taková, jak by vypadala dneska, kdybychom mluvili o stáří. Působil příjemně, fajn, nebyl arogantní. Viděl jsem, že je to člověk, který má všechno před sebou. Jako jsme měli my.

O čem jste mluvili?

Napřed nás trochu naštval. Přišli jsme a velvyslanec mu říká, že jsme českoslovenští hokejisté. A to je Karel Gott. V té době nebyl úplně top jako teď. Některé z nás trochu vytočilo, když řekl: Tak tohle jsou ti chlapci, co hrají s tím klackem na ledě. Vedle mě byl Gusta Havel, Pražák, už ostřílený. Šel za ním a něco mu řekl. Karel Gott byl umělec, jinak zaměřený.

Byl váš vrstevník, zasáhlo vás, když odešel?

Samozřejmě. To byla naše ikona. Když si pustíte rádio a slyšíte jeho písničky, byl fantastický. Nechci urážet žádného zpěváka, chraň bůh, každý má nějaký výkon, ale Karel Gott byl jedinečný a nenahraditelný.

Řeknete si v takový den, že je dobře, že jste ještě tady?

Samozřejmě, jsem rád, že tady s vámi můžu sedět. Všichni jsme hrdinové, ale zasáhne vás to.

Jak vypadá váš běžný den?

Samozřejmě jsem aktivní, co se týká práce. Pro mě není problém vstávat v šest hodin, mám práci na baráku. Mám rád zahradu, to jsem měl vždycky. Na Kometu nechodím, protože nemám permanentku, ale sleduji všechny hokeje. Chodil jsem na juniorku, na dorost, sleduju fotbal. Samozřejmě fandím Kometě, to je moje srdeční záležitost.

Vadí vám, že od klubu nedostanete permanentku?

Vztahy nejsou úplně dobré, nevím z jakých důvodů, prostě permanentku nemám. Asi proto, že jsem ji měl, ale neměl jsem tolik času na hokej. Vůbec se nezlobím, asi v klubu pochopili, že mi to nevadí, budu fandit stejně dál.

Práce vás udržuje v kondici?

Nedovedu si představit, že nic nedělám. Paní mě nutí, ať někam nechodím, něco nedělám. Ale k tomu nemám důvod. Dokud můžu chodit a hýbat se, budu dělat.

Lezete třeba i po žebříku na strom?

Dokud vylezu na žebřík, musím dělat všechno, ne? Není to tak, že musím. Zahradu, holuby za mě nikdo nedělá. Nikdo mě nenutí. Dělám proto, že chci. Kdybych nedělal, je po mně.

Co obnáší práce u holubů?

To je to nejhorší, co může být! Ale nejvíc mě baví. Smekám klobouk před každým holubářem. Musíte krmit, čistit, pářit, léčit, dávat na závody, trénovat. Je toho strašně moc. Jak jednu věc zanedbáte, nemáte šanci s nimi konkurovat.

Závodíte s poštovními holuby?

Mám jen poštovní. Největší nepřítel holubů jsou dravci, kteří se rozmnoží, pomáhá se tomu, což je nesmysl, příroda se má nechat. Jak do toho zasahujeme, nemáme nic. Koroptve, bažanty, všechno pochytají dravci. Bráníme se tak, že místo padesáti holubů jich máme sedmdesát, dvacet se ztratí a to nepoznáme. Příroda se bránit nedokáže. Děláme chybu, ale to je na našich představitelích.

Jak vypadá soutěž holubů?

Letí se třeba z Ostende, což je na okraji Belgie. Tam se dovezou dva dny předtím. Vypouští se ráno v šest, letí tisíc kilometrů a kolem půl deváté večer jsou holubi doma. Někdy dřív, když je dobré počasí a mají vítr v zádech. Když je škaredé počasí, stane se, že holub někde zalétne. Jestřábi ho napadnou, holub se brání a padne do cizího holubníku. No a ten holubář si ho nechá.

Ukradne ho?

Podívá se, že má kroužek, uvidí čip, že je ročník 2010, závodí z Bruselu. Řekne si, že to je pěkný holub, jinak by neletěl, a nechá si ho. Dá ho do voliéry, že si od něho odchytne mladé, a pak ho pustí. A holub nemusí už odletět. Má tam holubici, holoubata a nechce od nich. Pak se zase stane, že se holubice ztratí, holub se sebere a jde domů. Nebo zaletí jinam. Musí vás to bavit, jinak by mi nestálo za to, abych se v tom hrabal, čistil, kupoval zrní, léky, platil závody.

Býváte nervózní, když se holub nevrací, jako jste býval při hokeji?

To jsou daleko větší nervy než hokej. Někteří holubáři bydlí na samotě, holub jim přiletí domů, protože se nemá kde schovat. Bydlím u lesa, takže mně sedne na strom, protože je naučený. V letu jde o vteřiny. Závod z Chebu, což je čtyři sta sedmdesát kilometrů, trvá pět minut. Když si sedne, nemáte šanci vyhrát. To po něm házíte cokoliv, aby letěl. Byl holubář, který holuba zastřelil, když si sedl, vzal kroužek a čip dal jinam, tím pádem třeba vyhrál.

Holubi se vždy vrací domů, taky jste hráčsky zůstal věrný Brnu, má to něco společného?

Možná v sobě člověk trošku něco takového má. Zůstal jsem Kometě věrný, protože mi dala strašně moc. Nechodím ani za klukama na posezení, protože v té době nasazujeme holuby. To je blbý den, a když vynecháte jeden z patnácti závodů, můžete skončit sezonu. Trošku mi to kluci vyčítají, myslí si, že nechci přijít, ale ještě kondičně mám na to, abych tam došmatlal.

Důvod jsou holubi…

Ostatní nemají takový koníček. Nevědí, co to je, když se letí v sobotu a já už jako blbec sedím v sedm ráno u holubníku, přitom vím, že holub přiletí v jedenáct, nemůže dřív. Dostanete z každého závodu esemesku: start Cheb, sedm hodin, počasí bezvětří a dolet. Najednou přijde další esemeska: Zdrželi jsme se, pouštíme to o hodinu déle, nemůžeme do deště. Teď sedíte, najednou přijde kamoš a sedne si k vám. Čumíme nahoru a najednou vidíme holuba. Říkám si, že už je tady, ale on není můj, jde dál, do Vyškova nebo Prostějova.

Takže čekáte dál?

Někdy jdou dva, přeletí a najednou se jeden holub odtrhne a šup ke mně domů. Jak jsou po pěti stech kilometrech zblblí, jeden vede a najednou přeletí. To je fantastický koníček.

Kolik máte holubů?

To se mění. Byla doba, kdy jsem jich měl sto padesát, momentálně mám kolem sedmdesáti.

Je těžší přinutit holuba letět, nebo trénovat hokejisty?

S holuby se musí taky trénovat. Vozit je. Pro všechno, co děláte, musíte vytvořit podmínky. Pro holuby, hráče. A hlavně musíte nechat letět ty nejlepší, odmalička je vybírat, stejně u hráčů, pokud chcete docílit výsledků. Stane se, že holub nepoletí. Můžete mu dávat deset jiných holubic, a nejde to. Má takové geny. To se může stát i u hokejistů. Děláte všechno možné, a do kluka to někdy nedostanete. Pokud chcete výsledek, musíte nechat nejlepší, aby se vytáhli sami.

S tím jste měl zkušenost?

Pocházím z devíti dětí a asi si nikdo nemyslí, že můj tatínek přišel do Plzně a donesl sponzora z Rožmitálu, že jsem měl tlačenku. Tohle mi vadí. Musíme nechat kluky odmalička dostat se výš těžkou prací. Taky jsem to udělal, neměl jsem jinou možnost. Sedl jsem si na vlak, jel do Brna, měl jsem kabelu. Do minuty si pamatuju, co jsem musel udělat.

Jak jste si počínal?

Kolem nádraží jsem se ptal, kde je Příční ulice, kde je Bratislavská, tam byl sekretariát Rudé hvězdy. Prvního jsem potkal Laďu Nadrchala (bývalý gólman Komety – pozn. red.). Byl ve vojenském, tak jsem za ním šel, tykal jsem mu: Laďo, ahoj, jsem ten a ten. A on si mě pamatoval a povídá: Hrál jsi v Plzni, taky jsem začal jako mladý. Pojď nahoru. Tak jsme tam šli a přihlásil jsem se. Dneska? Dělal jsem u juniorky strašně dlouho. Tatínek doveze kluka, vezme mu věci, chlapeček jde za ním. Chce to změnit, přitvrdit.

Vám se tehdy změnil život, jaké byly začátky?

Nevím, jak jsem to mohl vydržet! Přišel jsem z Plzně, kde jsem bydlel u sestry osm měsíců, pak jsem dostal rozkaz a jel sem. Měl jsem královské dětství. Žil jsem vším, co jsem chtěl, to jsem měl, ať to byly ryby, příroda, holubi. Mohl jsem hrát fotbal, hokej, chodil jsem do tělocvičny, dělal jsem všechno. Najednou jsem byl vytržený do prostředí, kde máte všechno naplánované, nesmíte nic navíc.

Jak jste snášel odtržení od rodiny?

Bydlel jsem na Příční a pátek, sobota, neděle šli Brňáci domů. Ale já byl daleko a neměl jsem peníze na cestu. Tak jsem šel nahoru, seděl a zachránili mě zase holubi. Po tátovi jsem byl holubář od sedmi let. Měl jsem tam vikýř, takže jsem sledoval holuby. Čekal jsem a byl rád, že víkend uplynul. Pak přišli zase kluci, začalo se trénovat, kolotoč. Zvykl jsem si na to. Nechci, aby to dnes kluci měli, to ani nejde, ale přitvrdit je třeba.

Brzy jste se stal hvězdou a oblíbencem fanoušků. Vzhlíželi k vám jako k celebritám?

Všechno bylo jiné. Hokej, přístup, diváci. Tehdy jsme neměli možnost přijít na akci a mít tam připravené tři druhy kartiček. Měli jsme povinnost je podepsat a být příjemní, což divákům patří. Fandové tehdy měli zájem, abychom se setkali. V Kometě jsme v létě hrávali fotbal. Byli jsme výborní fotbalisté, Bubník, Danda, Vaněk, všichni ho uměli. Hrávali jsme přátelská utkání na vesnicích, v Krumvíři, Otnicích nebo Brumovicích. Většinou jsme vyhrávali, protože jsme byli kondičně výborně připravení. Po zápasech jsme měli besedy. Byl zájem o reprezentanty, někdo chtěl, jiný ne, většinou jsem to odnesl já. Dělal jsem to rád, seděli jsme v hospodě a fandové přišli. Samozřejmě už popíjeli. A já vám řeknu krásný zážitek.

Povídejte.

Trenér Bouzek s námi hrával taky, byl vynikající fotbalista. Hrál ligu v Baníku Ostrava. Jednou jsme měli někde besedu, kousek od nás seděli diváci. Najednou vstal trochu víc napitý borec a ptá se: Pane Potsch, můžete mně říct, proč fotbal vůbec hrajete? Přece nejste úplně vynikající fotbalista. A Ruda mu říká: Viděl jste pana Bouzka? On mu říká: To je báječný fotbalista, sledoval jsem ho z tribuny. A Ruda na to: Já jsem od něho stál dva metry, a proto ten fotbal hraju, abych viděl trenéra Bouzka.

Ve fotbale jste byl taky střelec?

Měl jsem desítku. Byl jsem obounohý fotbalista, levá, pravá mi byla jedno, protože mám křivé nohy, hlavičku jsem neměl. Hrávali jsme jako malí kluci, ve třinácti letech jsme jezdili vedle do města, vyhráli 10:0 a dal jsem devět gólů. Nejdřív jsem měl hrát ve Slavii fotbal, vybrali mě do Jihočeského kraje za juniory, a jenom náhodou jsem šel do Plzně.

Fotbal jste mohl hrát i v Brně, že?

Přišel za mnou jednou předseda Komety, že mám jít na trénink fotbalu k Eliášovi, že mě chce vidět. Bouzek mě pustil, odtrénoval jsem s áčkem fotbal, trenér mi podal ruku, poděkoval a šel jsem zase na hokej. Potom mě zavolali na hokejový výbor. Řekli mi, že můžu hrát fotbal za Rudou hvěz-du. Bouzek mi na to pověděl: Jeden Bubník nám tady stačí, aby jednou chodil tam a pak tam. Ať se rozhodnu pro jedno. Řekl jsem, že mě vybrali na hokej, a zůstal jsem tam.

Litoval jste někdy, že jste zůstal u hokeje?

Když jsem se díval na fotbalisty, občas jsem si říkal, že jsem možná měl hrát radši fotbal, protože jsem v něm byl fakt dobrý. Viděl jsem, co všechno musím nosit na ramenou, zádech, když mi vyrazili zuby, měl jsem zlomený nos a čelist, tak jsem si říkal, že já vůl nehrál fotbal. Ale jinak jsem nelitoval, jsem rád.

Vybavujete si, jak rychle jste zapadl do kabiny Komety?

Přál bych každému, jak mě tady přijali. Jako kluk z Rožmitálu jsem měl obrovskou výhodu, od čtrnácti let mě postaršovali. Hrál jsem tam hokej a fotbal s dospělými. Byl to sice jen přebor, ale muži.

V čem vám to pomohlo?

Opráskáte se. Naučíte se věci, které se nenaučíte jinde. Přišel jsem do Komety a co se týká kondice a bruslení, byl jsem výborný. Tak jsem začal hrát s Broňkem Dandou. Pamatuju si jak dneska, jak jsem na ledě našlápl a on mi dal puk asi deset centimetrů před hokejku. Přijel za mnou a říká: Promiň, dám ti to příště lepší. Tak jsem šel na střídačku a myslel jsem, že si ze mě Broňa dělal srandu. Franta Vaněk mi na to řekl: On si srandu nedělá. Dá ti to, ale bude to chtít i po tobě. Takže jsem si pak najel, ťukl mi puk do hokejky a chtěl to taky. Pak jsem šel s Frantou a už jsem věděl. To jsou věci, které mi zůstanou. Od vrstevníků se nenaučíte, musíte mít někoho, kdo vás postrčí nahoru, chce po vás hodně. Když tohle nemáte, není šance růst. To je v každém zaměstnání.

Byli Vlastimil Bubník s Bronislavem Dandou spíš kamarádi, nebo učitelé?

To byli fantastičtí kluci, opravdu kamarádi. Vlasta Bubník neměl tolik času, hrál ještě fotbal, pendloval, ale ostatní starší kluci v Kometě vytvořili fantastickou partu, vůbec neublížili. Nikdy. Nevzpomínám si, že někdo přišel a něco klukovi vytkl, naopak jenom poradil. To bylo něco úžasného. Druhá otázka byli trenéři, Farda nám šlapal na paty takovým způsobem, že jsme ho jen viděli, a už jsme se báli. Taky to bylo dobré.

V roli trenéra na vás padla chmurná éra Komety v nižších soutěžích. Štve vás, že jste v ní nebyl v době, kde je dnes?

Vrátil jsem se po pěti letech trénování v italském Zoldu. Měl jsem docela úspěch, mohl jsem zůstat, ale šel jsem pryč. Myslel jsem si, že tam jsem už dlouho a uteče mi český hokej. Vrátil jsem se do období, kdy se Kometa nacházela ve strašném stavu. Z kabiny, kde jsem dvacet let hrál, si šéfové udělali saunu. Úplně jsem žasl, co se stalo. Tenkrát bylo vše jen o penězích, všichni chtěli zbohatnout, ale do mužstva nedali ani korunu. Neměli jsme nic. Hokejky si hráči půjčovali. Doba se zvrhla, chvilku trvalo, než se to dalo dohromady. Dodneška si říkám, že jsem asi nebyl normálně při smyslech, když jsem do toho vlezl. Vrátil jsem se a situaci neznal. Bylo šílené, co se tady dělo. Neměli jsme únik, pak jsem to vzdal. Samozřejmě nelituju, byla to pro mě škola. Když jsem odešel, děly se všelijaké věci, ani jsem nechtěl slyšet co.

Vracíte se někdy do rodného Rožmitálu pod Třemšínem?

Držel jsem barák po rodičích, byl v katastrofálním stavu, protože s mým hokejovým výdělkem sto osmdesát korun za zápas jsem toho moc nespravil. Nedal bych ho pryč, ale přijel za mnou synovec, že ho chce. Domluvili jsme, že ho dá do kupy, budu tam mít pokoj a můžu kdykoli přijet, jsou to dva roky. Starají se, ale rok jsem tam nebyl. Není se kde vyspat a já se zařekl, že v Rožmitále nebudu spát nikde jinde než doma na mém baráku. Přestože jsem vydržel hodně, spát dvacet metrů od mého baráku na hotelu bych psychicky nedal. Až bude hotový, pojedu se tam podívat.

KDO JE JOSEF ČERNÝ

Narodil se 18. října 1939 v Rožmitále pod Třemšínem na Příbramsku.

Po jedné sezoně ve Škodě Plzeň následujících dvacet let mezi roky 1958 až 1978 oblékal dres hokejistů Rudé hvězdy Brno a později ZKL Brno, v němž získal sedm mistrovských titulů Československa. Mezi lety 1969 až 1973 dělal v Brně kapitána. Kariéru zakončil v rakouském Grazu.

V první lize odehrál 691 zápasů, dal 418 gólů a na 229 dalších nahrál. Jen 15 utkání a 4 góly má z Plzně, zbytek je z Brna.

Reprezentoval Československo na dvanácti mistrovstvích světa a pomohl z nich vybojovat pět stříbrných a pět bronzových medailí. Zúčastnil se čtyř olympijských her, z nichž má stříbro a dva bronzy.

Od roku 2007 je člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace.

Po skončení hráčské kariéry trénoval, pět let strávil v italském Zoldu, na přelomu století ve dvou obdobích vedl Kometu, svoje angažmá zakončil u mládeže.

Věnuje se chovu závodních poštovních holubů.